přejídání vs diety

motiv, díky kterému budeš vědět, že má cenu bojovat

Já o tom řekla asi po roce svému klukovi a neucěřitelně mi pomohl - je fajn mít někoho, kdo to nebere na lehkou váhu a opravdu mu na Tobě záleží. Navíc mám jednu moc dobrou kamarádku, je to bulimička a tak se navzájem podporujem, to taky moc pomáhá. Vím, že se to lehce říká, ale v první řadě si musíš vážit sama sebe. Říct si, že si Tvůj organismus nezaslouží takové zacházení, že pokud má dobře fungovat, je potřeba se o něj dobře starat. Taky je moc důležité si najít činnost, která Ti odvede myšlenky od jídla. Já například strašně ráda kreslím, ať už domy, lidi... - jakmile si sednu k papíru, můžu mít jistotu, že dvě hodiny od něj jen tak nevstanu Hlavní je mít nějaký

taky mě stačí překročit jen trochu nad rámec svého denního příjmu a okamžitě se cpu jak křeček-stejně je to už jedno,říkám si.Pořád se v tom motám a nevím,jak z toho ven.Chci být konečně normální.Jinak o tom ví dost lidí,přítel,kamarádky.Ale nikdo asi netuší,že je to opravdu skoro už psychická nemoc.Jen si řeknou-no co,tak žere

Máš pravdu, že je to všechno hlavně o vyvážené stravě - mít od všeho kousek, ničeho moc, ale zase aby Ti nic nechybělo. A v neposlední řadě je to také o pevné vůli. Posupem času jsem začal přicházet na to, že je mnohdy daleko lepší si ten kousek čokolády občas dát, než si ho odpírat tak dlouho, až to prostě nevydržím a vybílím celou lednici. Navíc pokud se jídlo naučíš chápat pozitivně a ne jako nepřítele, daleko lépe se potom Tvoje tělo s přijatou energií vyrovná - tzn. že když se budeš stresovat z každého čokoládového bonbonu, opravdu to hubnutí moc nepujde naopak když jsem jednou měla svoje světlejší období, snědla jsem třeba i několik buchet a tím, že jsem na to nemyslela a prostě to přijala jako fakt, tělo se s tím rpostě vyrovnalo a já to na sobě vůbec nepoznala - samozřejmě nesmí se to přehánět. Můj problém je ale taky ten, že jakmile překročím jakousi hranici svého denního příjmu, který bych si přála dodržet, už je mi to potom všechno jaksi jedno, vím že jsem překročila svoji míru a jím a jím a jím ale už jsem snad nadobré cestě, vím že to musim překonat, chtěla bych být zase jako ostatní. Jo a holky můžu se na něco zeptat? Řekly jste o tom někomu? Třeba kamarádce, rodině...?

Taky vím o čem mluvíš, znám to na vlasní kůži. Ale naštěstí to nepřesáhlo tu nejvyšší latku únosnosti jako psala bluebery. Začlo to docela nevinně, přítel totiž strašně rád vaří a to moc dobře. A tak si mě prostě nechca začal vykrmovat, začal se mi roztahovat žaludek a normální porce už mi přestvály stačit, na konec ještě kokino a tak to šlo... Sem tam jsme zobli něco u telky, chytla jsem slinu a už to jelo.Byla jsem schopná sníst i vánočku s hořčicí nabo šunku s marmeládou...Naštěstí máme dooost velký zrcadla doma a už to na mě šlo vidět. A ze sebelítosti jsem začala jíst střídmě. Po 4 měsících zdravého stravování můžu dokonce s klidným srdcem říct, že mám i pěknou postavu a jsem spokojená. Nejsem vyloženě hubená, ale už se mi nedělají rýhy od faldíků pod tričkem . A taky když jím zdravě, tak nemám takový návaly chutí, myslím, že je to tou vyváženou stravou, která obsahuje vše. Asi jsem mývala nedostatek sacharidů (teda těch kvalitních) a proto mě honily ty mlsné. I doktorka Cajthamlová to říkala v pořadu Jste to, co jíte. Takže z vlastní zkušenosti můžu říct, jezte čerstvou nebo v páře spařenou zeleninu, kvalitní pečivo, čím černější, tím lepší a hodně pít, tohle teda aspon pomohlo mě!! A taky méme Bertíka, se kterým jsem dost lítali po venku ale se sportem jsem to teda moc nepřeháněla, ale já to asi doháním tím, že aspon chodím všude pěšo a docela rychle.

Ahojky, přesně vím, o čem mluvíš. Já záchvatovým přejídáním trpíz zhruba dva roky. O to horší skutečnost je, že je mi 18 let... Dřív jsem si myslela, že se to přece stává, že to nic není, ale v mém případě už se jedná o poruchu zdraví - nejenže jsem si absolutně odbourala cit pro to, čemu se říká "normální jezení", ale poškodila jsem si i metabolismus cukrů a nyní trpím hypohlykémií. Za ty měsíce kdy přejídání střídaly diety a hladovky, mi začaly padat vlasy a kazit se zuby. Dnes mám o polovinu řídší vlasy než před lety a odhalují se mi zubní krčky... Chodila jsem do psychologické poradny, ale moc mi to nepomohlo. Nyní se snažím jíst "normálně" hlavně kvůli lidem, na kterých mi záleží, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem úplně v pořádku. Každopádně Ti přeji hodně štěstí a nenechej to zajít tak daleko jako já. Měj se pěkně

ahoj holky,zajímalo by mě,zda má některá z vás osobní zkušenost s tzv.záchvatovitým přejídáním.Bohužel já jsem si ho vypěstovala a začíná to překračovat únosnou mez.Trpí tím hlavně psychika a vlastně celý můj život.O tom,že jsem také dost přibrala už ani nemluvím.Budu moc ráda za jakoukoliv radu.Moc děkuji,pa