souhlasim s vyse uvedenym. Nejakou tu intuici ma kazdy - nekomu to dojde za kratsi dobu, nekomu za delsi.

Zarazi me ale jedna vec - ze nebyt deti, tak uz jste za vodou. Samy si dejte otazku, jestli byste byly rady, kdyby manzel udelal vam to same po takove dobe Kazdy, kdo vstupuje do dlouhodobeho vztahu a tvrdi, ze to je nafurt, musi byt pripraveny na to, ze se muze zabouchnout i do nekoho jineho. Zivot neni telenovela. A pak musi byt pripraveny se nad to povznest, pokud chce byt fer k dlouhodobemu partnerovi. Vzdy se pak nova trava bude jevit zelenejsi nez ta stara. A chcete pak za sebe nechat mluvit hormony, svadet to na ne a nechat to plavat? Partnerstvi prece neni jen o tom, ze s tim druhym budu jen tehdy, kdyz me to bude bavit ...

já bych chtěla jen doplnit pana S.,oni ti vaši manželé nejsou tak hloupí. a nedovtipní jak vypadají,dřív nebo později, ale myslím že dřív než si myslíte jim dojde ,že není všechno jako obvykle.Muži mají sice o něco horší intuici než ženy ale nepodceńovala bych je.Holky,vy nehrajete fér a dobře to víte.


Důvěra ve vztahu je jen jedna,už vám nikdy neuvěří i když to slepíte, už to nebude nikdy jak předtím...

já možná taky.....

Sajrajt píše, že si člověk o svém životě rozhoduje sám, ano je to i můj názor, "ale" bohužel kdyby šlo jen o můj život, tak jsem rozhodnutá dávno, ani tak nejde o manžela jako o děti a najednou mám pocit, že nemůžu rozhodovat i za ně, protože oni by se logicky rozhodli pro tátu...
A co pak? Kámen, nůžky, papír? Však oni se s tím nějak smíří? Takže v té pravdě, že každý rozhoduje jen sám za sebe je bohužel i ta druhá strana a jelikož děti nemáš, tak nevíš co je to spálit mosty ihned a nad ničím se nezastavit, tohle bych přesně udělala, kdybych byla bezdětná...

Kdyby šlo ukončit vztah jen tak lusknutím prstů...ale nejde to.Možná vidět rozpadat se mé manželství donutilo by mě to,ale zatím jsou boje jen ve mě.Jsem milenkou svého muže 26let a nebyl před ním ani po něm do posledního půl roku nikdo jiný,je zvyklý na období,kdy jsem na milování nemívala náladu,takže tomu nepřikládá žádný důvod jako "nevěra"jen já vím čím to je,že teď mám v sobě emoce,které jsem buď nepoznala,nebo zapomněla nejsem schopna racionálně uvažovat,ještě do nedávna bych se rozčilovala jako Sajrajt,ale dnes...každému, komu by to nekomplikovalo život,ten pocit,kdy se vás dotkne člověk,kterého milujete,, ze srdce přeji....

Souhlasím, jen jsem chtěla, aby si trošku do nás viděl..

Samozřejmě, že je to tvoje vina. Je to jen a jen tvoje vina. Každý si rozhoduje o svém životě pouze sám. Už ti bylo 18 a tak jsi zodpovědná za svoje skutky a volby.

Ovšem ty to svádíš na okolnosti. Kdyby, kdyby, kdyby... Ani nevíte, jak strašně mě tyhle kecy rozčilujou! Nejraději bych vám nafackoval. V životě je pár věcí, které člověk doopravdy nemůže ovlivnit, ale volba věrnosti k nim rozhodně nepatří.

V 17ti mi umřel táta, zabil se v autě. Strašně bych se chtěl rozhodnout, aby se to nestalo. Celým svým srdcem, duší a tělem bych si přál, abych tomu mohl zabránit, nějak vrátit čas.. Jenže to nejde, nebylo to moje rozhodnutí, jsem zcela bezmocný. Byla to jedna z mála ran osudu, se kterou člověk skutečně nemůže nic dělat. Na dlouhé roky mě to poslalo do kolen a následky si nesu dodnes.

Jestli si myslíš, že za vzniklou situaci nemůžeš, tak jsi jen prostě nezažila nic skutečně neovlivnitelného. Proto mě vy lidi štvete. Máte život ve vlastních rukou a jen kňouráte, nedovede přijmout odpovědnost, přiznat si, že jste slaboši.. svádíte to na srdce a na chemii a kdoví co.

Mě je jedno, jestli podvádět chcete, nebo nechcete. Jestli vás to baví, nebo to děláte z hecu. Krucinál ale každá akce přivodí reakci a člověk za ni musí přijmout zodpovědnost.

Jestli jsem něco zjistil, tak že život ostatních může měnit pouze Bůh. Mám se zlobit na otce, že si klidně umřel a mě tady nechal? Mám mu vyčítat všechno, co jsem si musel vytrpět? Samozřejmě, že ne, byl by to kolosální nesmysl.

Řekneš, že tě soudím moc rychle, že ti do života nevidím a že jsem si to nezažil. Ale já tě nechci soudit, chci jen, aby sis uvědomila, jaké štěstí člověk má, když se může o svém životě rozhodovat sám.

o důvěře, tak by měla platit na obou stranách. Já já jsme jeho důvěru asi neměla, když mě začal neoprávněně podezírat, vyptávat se a žárlit úplně zbytečně.
Ano nepřemýšlíme, protože bohužel někdy víc po letech vztahu myslíme víc srdcem, než rozumem a pak následně je to zděšení, když nevíme kudy kam. Asi to, že to dopadne až takhle nikdo nečekal. To srdce a zamilovanost se tam (alespoň u mě) vplížila pomalu a nečekaně, a až když si to člověk uvědomí, tak je většinou pozdě.
A frigidní doma rozhodně nejsem, nikdy jsem nebyla. Proto taky tudíž manžel nic nepozná, jen já tady přiznávám to, že se k tomu musím víceméně nutit, ale ve výsledku je manžel spokojený a já už o něco míň.
Taky jsem psala, že kdyby to šlo vzít zpátky, tak se do nevěry nikdy nepustím, ale holt je pozdě a nemyslím si, že je to jen moje vina, ať se to protějškům líbí, nebo nelíbí, chyba je určitě na obou stranách. Kdyby to doma klapalo, tak by mě ani ve snu neudělala, myslím si, že mých 12 věrnosti o něčem svědčí.
Ale máš pravdu pyšná na sebe nejsem.

no nemyslim si, ze je pozde. Kdyz se zapomene, tak se i ten vztah s manzelem da obnovit. Ale chce to nejake "sebeobetovani", se kterym musi pocitat kazdy, kdo chce dlouhodoby vztah.

Trochu pozdě aférku ukončovat, když je k manželovi frigidní.. To už se provalí tak, nebo tak. Buď pozná, že milence MÁ a nebo, že ho MĚLA, vyjde to skoro na stejno - důvěra bude porušena. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je důvěra ve vztahu snad to nejdůležitější.

Nejvíc mě ale šokuje, že jste z toho zděšené a překvapené.. Jak jste si myslely, že to dopadne? Copak vůbec nepřemýšlíte? Není to něco, co se stalo "samo od sebe", všechny jednotlivé kroky byly vaše volba a rozhodnutí. Takže teď už si můžete jen nadávat, že jste si je nepromyslely do důsledků, ale je naprosto irelevantní být zděšené..

no pokud je to v tehle fazi, tak je nejvyssi cas to ukoncit, ne? Teda je to otazka priorit, ale ja bych si rozvrat rodiny na triko vzit nechtel. A setrvani v soucasnem stavu k tomu smeruje, chlapi tohle po delsi dobe taky vyciti ... Ale je to otazka priorit te dane zeny ...

Samotný mi z toho není dobře, taky je mi ze sebe špatně...

nezlobte se, nechci moralizovat, ale napadla mě otázka: Koho vlastně podvádíte? Manžela, milence nebo sama sebe? Anebo - a to si myslím já, všechny zůčastněné?

dokážu plně pochopit, mám to nějak obdobně.. Ze začátku co jsem milence měla mi to ani problém doma nedělalo, ba naopak to bylo i lepší (s myšlenkama na milence..), no a teď jsem na tom úplně stejně. Manžel je ssice spokojený, ale já už jsem ve fázi, kdy se do ***u musím nutit, někdy je mi z toho až špatně. To můžu být ráda, že já dosáhnu orgasmu docela snadno, ale poslední dobou mi to "doma" taky moc nejde..
A ukončit vztah s milencem si nedokážu představit..

no a dusledky jsou tady. Pokud to nejak neukoncis, tak mas na svedomi rozklad rodiny ...

a je tu to, čeho jsem se obávala.Ti zasvěcení tady vědí,že mám milence asi půl roku a kdo to neví tak na začátku diskuze jsem o tom psala.A nyní došlo k tomu,čeho jsem se obávala,nejsem schopná s manželem dosáhnout vzrušení při milování jsem vůči němu naprosto frigidní.Naštěstí to mám na co svést-Vánoce-a stres z práce a manžel je vždy spokojený,když je on uspokojený,takže se tím nijak netrápí,ale mě to děsí

myslím, že dokážu pochopit jak Sajrajta, tak všechny ostatní. Nemám na to až takový radikální názor pro, nebo proti. Já jsem taky nikdy nevysílala žádné signály, naopak byla jsem pyšná, že jsem vdaná, takže vždy to toho druhého odradilo. Ale stejně se to stalo, možná to bylo tím, že jsme procházeli krizí, ale těch jsme měli už několik dříve a nic..Já nevím proč se to stalo a možná proto dokážu pochopit každého z Vás. Co vím, že je pak hooodně těžký z toho ven a myslím si, že příště bych už do nevěry nešla.
Jedno je pravda, každý svého štěstí strůjcem...

Jo, to je taky moje oblíbené úsloví, používám ho víc, než často Napsal jsi to moc výstižně - ta věc osobní cti a pýchy Mít svou cestu a názor...jo, o tom to je.

Samozřejmě, argument "všichni to dělají, tak proč ne já" neberu, ale co si budeme nalhávat, lidi jdou s davem. Jsme jak ovce A ještě jedna věc, v člověku je silně zakořeněný instinkt pomsty - ty mě, já tobě; oko za oko, zub za zub. Takže spousta lidí si říká, že když jim byl partner nevěrný, tak mu to jednoduše vrátí. Špatně!
A když jsme u těch příslovích, také se říká "co nemáš rád ty sám, nečin druhým"
Ty máš své přísloví, já má své. Můj oblíbenec, doktor House, tvrdí "všichni lžou, chytrá věta v mém oblíbeném filmu praví "život je jako bomboniera, nikdy nevíš jaký kousek ochutnáš" a na závěr, jeden chytrý pán (myslím, že to byl Descartes nebo někdo mu podobný) řekl, že v životě touží po hodně věcí a až čas ukáže, že ty věci vlastně nestály za to

A víš, co je zajímavé?
Když jsme se "rozešli" aniž by došlo k naplnění našeho vztahu, tak jsem mu řekla, že kdyby k něčemu došlo, tak bychom toho litovali, ale ted lituju toho, že k ničemu nedošlo.
V životě nelituji věcí co se staly, ale věcí co se nestaly

já to mám stejně, s jedním chlapem jsem od 16 , v mých 20 jsme se brali. S tím vysíláním signálů máš naprostou pravdu, a já ještě pro jistotu, než by vzniklo nedorozumění, začala před dotyčným, který měl o mě zájem ,mluvit o svém příteli a později manželi, a bylo to.Jenom jsem se u manžela s nevěrou nesetkala, nebo o tom aspoň nevím. Nemyslím si, že bychom byli bílé vrány, a oplácet nevěru jenom kvůli pomstě je totální blbost. Mě by z toho bylo zle a nic by mi to nepřineslo. Nikoho taky nesoudím, ale pevně doufám, že mě nic takového nepotká.

Nesnáším logiku "když ona byla nevěrná, můžu být taky". Celý svět je nevěrný, no a co? Proč bych měl být i já? Hned vysvětlím, použiju příklad z dětství.

Když mi bylo asi čtrnáct, táta se mě ptal, jestli už jsem zkoušel cigarety. Řekl jsem mu, že ne. Moc se mu ta odpověď nezamlouvala a tak naléhal, abych mu řekl pravdu, že se na mě nebude zlobit. Jenže pravda byla taková, že jsem je skutečně nezkoušel. Tátovi to vrtalo hlavou a ptal se,jak je to možné? Nakonec prohlásil, že jestli mám strach si je jít koupit, klidně mi je koupí sám, abych si to mohl zkusit. Vysvětlil jsem mu, že nekouřím, protože se mi to nelíbí a protože mi to přijde odporné a kolosálně zbytečné.

A tak nejsem kuřák ne proto, že bych se z první cigarety poblil, jako většina ostatních lidí. Nekouřím proto, že jsem se tak rozhodl, byla a je to moje volba. To jsem zdědil po matce. Stejně tak to mám s věrností. Být věrný je záležitost mé osobní cti a pýchy.

Já tím nechci říct, že kuřáci a nevěrníci jsou ti zlí a špatní, zatímco já jsem ten hodný a svatý. Já ani neřeším, co je správnější a co není, kdo je lepší a horší. Tohle mi nepřísluší soudit a ani mě to moc nezajímá. Mám svou cestu a té se držím, odhadla jsi mě správně. Mám také rád jedno přísloví, hlavně poslední dobou jsem si ho moc oblíbil. "Každému, co jeho jest." Jak jsi celou situaci znovu vylíčila, jak jsi sebe i jeho popsala i celý ten tvůj současný vztah, vidím, že je to ten tvůj "šálek kávy". Možná to pro tvůj život bude přínosem. Pro mě by to ale nebylo a udělal bych razantní a nekompromisní změny. Ale jak už jsem psal, každému, co jeho jest.

stotožňuji se s tvým viděním světa a někdy si připadám nenormální, když všichni vidí nevěru jako normální.Jsem vdaná dvacet let za jednoho muže, dvacet let jsem si myslela ,že on to má taky tak, ale nemá,podvedl mě a jak jsem zjistila ne jednou, nějak se mi nechce žít ve světě, kde je tohle společenská norma.I když jsem si řekla proč mu to neoplatit, nějak to prostě nejde..Nejsem ani ošklivá ani hloupá,jsem docela šik žena středního věku ale do situace, která by eventuelně mohla skončit nevěrou se prostě nedostávám, myslím ,že to o signálech ,které žena dává nevědomky najevo..Já je prostě nedávám.A myslím , že je to v silách každého ať je muž či žena, říct si já to nechci udělat a neudělám..

Sajrajte
můžeš mi říct, proč by byl parchant?
Něco ti povím. Už co jsem nastoupila do zaměstnání mezi námi vznikalo něco silného, ale on si celou dobu držel odstup a když se po mě, jako po nováčkovi, chtěl někdo vozit, tak se za mě rval jak eskymácký pes. Pak se prostě na mejdanu přičiněním alkoholu a spadlých zásad, že jsme se při tanci sblížili. Nikdo to neplánoval a oba jsme věděli, že bychom neměli, zkoušeli jsme to neřešit, chodit kolem sebe jen jako kolegové (2x jsme to zkusili), ale pak jsme si opět skončili v náručí.
A propo, jeho žena ho kdys také podváděla.
Každý vztah podřízený vs. nadřízený je kritizován jen jako hra, že ten nadřízený by měl mít dost silnou vůli a rozum,aby nic takového nedělal. Ale což to také není člověk, který cítí a miluje???
Ano, je to nebezpečná hra s ohněm a proto i víc láká. Po odchodu z práce jsme náš vztah degradovali pouze na přátelství, ale ted se prostě stalo, že zdánlivě zadupaný ohen se náhle rozhořel.
Snažím se držet odstup, ale furt ho mám v hlavě, vidím ho všude, představuji si jak se mě opět dotýká a líbá. Jsem s přítelem a myslím na něj a cítím z toho výčitky svědomí.

O tobě si myslím, že si člověk, který si drží svého poslání. Extrémy a šílenosti ti moc neříkají. A to jaký si očekáváš i od partnerky. Však v životě může dojít k takovému obratu co ti změní morální hodnoty a uděláš i to, co bys nikdy udělat nechtěl.
Já nikdy nebyla svatá, postelí mi prošlo opravdu hodně mužů at už vztahy dlouhodobé či krátkodobé nebo jen úlety na jednu noc. Vyzkoušela jsem drogy, nelítala jsem v ničem, ale chtěla jsem si na ně udělat názor, protože člověk nemůže odsuzovat to co nezná. Vím co je to vzrušení, touha, zalíbení, láska, proto mám v hlavě tolik věcí, které nevím jak vyřešit

Ten tvůj šéf je pěknej parchant. Má ženu a dítě a klidně si začíná s podřízenou, to se mi nelíbí. Je to pro něj dost nebezpečná hra s ohněm, ale možná ho riziko přitahuje? Být tebou si dám pozor, jak to s tebou vlastně myslí.

Patřím k těm, co mají v hlavě dva muže ...
Moje situace je taková, že s jedním žiju. Když jsem se sblížila s tím druhým, tak jsem s prvním měla pouze milenecký vztah, ale stalo se, že jsem otěhotněla, a tak jsme ten vztah povýšili a začali spolu regulérně žít.
S druhým to nikam nevedlo, jen několik schůzek, líbaček, doteků, žádný ***. Neměla jsem čisté svědomí a nemohla jsem jako těhotná zajít dál. Musím poznamenat, že druhý je můj nadřízený a má ženu a dítě. Vznikalo mezi námi něco silného, pak jsem z práce odešla na mateřskou a v rámci našeho dobra jsme ukončili komunikaci.
Ted jsme se viděli na jedné pracovní akci a všechno se otevřelo. Je to jako včera, kdy jsme se skoro pomilovali u něj v kanclu na stole.
Nemůžu ho pustit z hlavy ačkoliv vím, že tento člověk je zakázané ovoce. Moje jedna polovina říká zapomen,nechceš zničit to co máš. Moje druhá polovina říká žiješ jen jednou, vezmi si na co máš chut, neužírej se. Mou druhou polovinu navíc umocnuje můj přítel, který je narozdíl ode mne děsný introvert, neříká miluji tě, nenosí dárky (narozdíl od druhého), neříká mi, že jsem pro něj vyjimečná, důležitá ... a k tomu všemu se často hádáme.
Nevím co dál ....

Takym se v tom příspěvku vidím..
Já jsem nikdy manžela nehlídala, ale zase nechci říct, že bych nežárlila, a to samé jsem čekala od něj. Když se šel on bavit s kamarády, tak jsem mu nikdy nepsala a neptala se kdy přijde, v koli a pod. Stačilo mi říct jdu tam a tam, nevím kdy přijdu, jde se přece bavit, tak nechci aby ho otravovala manželka. Vždycky jsem mu věřila, nikdy jsem mu nelezla do věcí a nehledala po hospodách.. To samé jsem čekala od něj, jenže když jsme byli bez dětí chodil se mnou, s dětma jsme se střídali o hlídání, pak nastalo pracovní období, kde jsem se po mateřský začala o sebe víc pečovat, kvůli zaměstnání a s tím přišla jeho nedůvěra. Co kde s kým mám, že až to přijde ať mu to hlavně neříkám, že mi stejně nevěří apod.. Důležitý je, že já jsem se mu to snažila vždy vysvětlit, vždy to pochopil a taky se mluvil..Jenomže při další příležitosti (většinou při vypití alkoholu, kdy má pak pesimistickou náladu..) to bylo znovu a zase druhý den omluva, a tak pořád dokola..Já už mu teď nic nevysvětluji, i on se diví, že mu neoponuju, proč? Už mě to jen unavuje. Svoji roli tam hraje asi taky věk, jsem skoro o 10 let mladší a na manželovi vidím, že mám strach, že o mě přijde, vím, že mě má moc rád, ale stačí to?!
Teď jsem ve fázi, že v největší době krize jsem si našla milence, kterého "bohužel" miluju a nechce se mi ho vzdát, i když se teď manžel snaží změnit a je u nás relativní klid..Taky někdy čekám, že mě ta milencká vášeň pustí a já už se do žádné nevěry nepustím, ale nikdy neříkej nikdy..
Tak samo nechci říct, že první krizi jsem ihned řešila milencem, tak to není. Několikrát za ty léta jsem se to snažila s manželem řešit, ale já už jsem teď už tak otupělá a unavená, že už nic řešit nechci..

s tema chlapama je fakt nekdy kriz...my jsme si tedka rekli ze udelame ve vztahu zmeny (bylo to po vetsi hadce) a hlavne tlustou caru za minulosti..a krom jinych veci si chci vynutit ze se mnou a mymi prateli do hopody pujde, protoze opravdu nevidim jediny duvod, proc by sakra nesel. treba fakt zjisti ze zarlit je zbytecny..no kdyztak dam vedet jestli "zacit znova" podle novych pravidel pomohlo =)

Tak to jsme dvě,uplně jsem se v tvé situaci našla.
Od přítele pořád slýchám,že ho nemiluju,že jsem mu nevěrná.Stačí abych mu hned neodpsala na sms a vzápětí mi píše že tu někoho mám,můžu si za to částečně sama když jsme se poznali tak jsem udržovala kontakty s mými bývalímy partnery jeden dokonce o mě pořád stál takže mi volal a psali jsme si,přemloval mě že nám přeci spolu bylo krásně a že to přítel nemusí vědět,přítel to ale zjistil a chtěl se semnou rozejít jenže já ho miluju a tak jsem vše razantně ukončila,věnovala pozornost jen jemu ale on se přesto nedokáže přenést,zklamala jsem jeho důvěru a od té doby se táhne.
Přítel je na mě závislý,občas je to příjemné ale příde mi že nemá vlastní svět a to neni dobře.
Jednou jsme se cestou z hospudky pohadali alkohol děla své a tak jsem ho v afektu třikrát uhodila ze vzteku a taky asi proto aby se probral.
Můžu mu tvrdit že nikoho nemám ale je to k ničemu,nevěřímy a asi nikdy už nebude

no ja bych potrebovala nejak zvysit pritelovo sebevedomi..ale nevim jak, kdyz mu rikam jak je super a sikovnej a hezkej a nevimcovsechno tak to proste nepomaha...
no zkusim to jeste nejak vymyslet... je zase fakt ze ma plno prednosti a takovyho hodnyho a fajn pohodovyho kluka znovu potkat by asi nebylo jednoduchy... jsem z vetsiho mesta a to je plny takovych "podivinu"....no uvidime, jak se to vyvrbi...

O tom sebevědomí to vím i ze své stránky. Když jsem začla přítele nějak podezřívat, začla jsem o sobě hrozně pochybovat... Byla jsem na něj milá, všechno bylo po jeho, ustupovala jsem..ale pak jsem si řekla: dost! Já jsem přece skvělá holka, nemám za potřebí se vnucovat a přemáhat se - budu prostě taková jaká jsem. Začla jsem být na sebe milejší, vážit si víc sebe sama, věnovat se svým koníčkům, přátelům a světe div se - nastal obrat o 180 stupňů. Najednou přítel z legrace říkal, že si mě bude muset hlídat, jakou má krásnou a skvělou přítelkyni Ono je to tak - kdo chce mít vedle sebe závisláka, který na něj žárlí? Mnohem víc přitažlivé je mít po boku člověka, který je sebevědomý, zná svou cenu, má své koníčky, je něčím zajímavý, nevisí tomu druhému na krku jako závaží... Naštěstí, tak daleko jsem nikdy nedošla. Brzo jsem se sebrala a bylo to přínosem i pro mě samotnou. Nikdy nemůžu nikoho k ničemu donutit a pokud ho budu z něčeho obviňovat, jestli to zatím neudělal, tak už jen proto to udělá...
Těžko radit s rozchodem, to je na tobě. Ale zamysli se, jestli vidíš vůbec nějakou budoucnost a jsi ochotná nadále tohle snášet. A zmínky o tom, že by si něco udělal, neber vůbec na lehkou váhu
To mi připomání, co se stalo tady na sídlišti, bylo to i ve zprávách. Mladý kluk dával na net videa o násilí, o tom, jak zabije lidi...ostatní se tomu smáli...dokud nepobodal 3 děti. Je to samozřejmě těžký kalibr, ale některé náznaky není radno brát na lehkou váhu.