TO Naty01:
Mám to stejné, citově závislý, ale miluje mě a já jeho, dělá co mi na očích vidí, ale bojím se že kdybych odešla, tak on se zabije...Je hodně cíťa...

TO Kugos: Je to tak. Stalo se mi něco podobného. Nikdo nepochopí, co je to za šílenství odehrávající se v hlavě chlapa, který doopravdy našel ženskou, která je mu vším. Je pro něj tak dokonalá, že je láskou k ní doslova prokvetlý. Miluje na ni vše, od smíchu až po díru v teplákách když dělá řízky. To, že je jeho chování ve finále bráno úplně naopak, je pro něj absolutní zkáza smyslu světa. Je to horší než smrt celé rodiny. Důležitější však je plnit své sliby a závazky. Pokud člověk obletuje, ale zároveň koná, ještě nemusí být vše ztraceno.

TO kacenkaa: Tak takových bych si na tvým místě vážil holka.

Přesně vím, o čem mluvíš, protože právě teď zažívám úplně něco podobného.A to se už fakt nedá vydržet,protože to zavání citovým vydíráním ze strany toho dotyčného. Nedá mi prostor, tlačí na pilu, vynucuje si pozornost a sladká slova, 30 SMS denně, jedna za druhou o tom, jak se na mě těší. Ono je to hezké a jsem citlivý člověk,ale tohle je už zženštilé.

Před svým současným partnerem jsem chodila s přítelem, který byl velmi podobný, jako ten v úvodním příspěvku. Byl hodný, ve všem se mnou souhlasil, nikdy se na mě nenaštval, nezvýšil hlas, nepohádal, o nic se nepřel, ve všem mi ustoupil... Původně jsem se do něj zamilovala proto, že mi připadal jako "chlap" - byl to sportovec, tmavovlasný snědý typ, imponoval mi.. Až pak jsem zjistila, jak moc se vzhled lišil od jeho povahy V konečné fázi našeho vztahu to vypadlo tak, že jsem už na něj byla někdy vyloženě hnusná, protože jsem z něho chtěla dostat nějakou emoci, nějakou reakci... I náš rozchod vzal na sebe, jako že je to jeho vina...obávám se, že dodnes se mi mu to nepodařilo vysvětlit...

Pak jsem poznala svého současného přítele, který je pravý opak - je extrovert, taková horká hlava, někdy trochu cholerický..je pravda, že někdy mi jeho výbuchy hněvu lezou na nervy, ale na druhou stranu, mám pocit, že s ním opravdu žiju a je mezi námi neustále taková vášeň a jiskření Člověk si musí vybrat, ale věřím, že každá žena potřebuje cítit, že je chlap opora, má vlastní názor a vlastní hlavu. Ne vždy je mi milé, když přítel prosazuje svůj názor , ale beru to jako daň za to, že nemám podpantofláka

ze strachu?? to nee=(..já ho miluju fakt moc..ale někdy mě to už sráží k zemi ..ty žárlivý scény ty řeči že se zabije..kdyby na rozchod někdy mělo dojít tak já nevim co dělat opravdu ne...chci ho zbavit té závislosti ale nevim ubec jak=(

to vypadá jako že už teď jsi ve vztahu spíše ze strachu...vím, že se mi to snadno říká a těžko se to dělá, ale pokud jsi ve vztahu ze strachu, je nejlepší rychle odejít

nojo ale co se s tím dá dělat?..bojim se že kdyby někdy mělo na rozchod dojít..tak zešílím strachy...co se bude dít...

To už se mi zdá nezdravé. U nás v ulici se sousedky přítel po rozchodu skutečně oběsil, takže bych se takových řečí bála. Muži totiž sebevraždy častěji dokonají, u žen to bývá spíše takové volání o pomoc a sebepoškozování.

Ahoj holky, mám přítele ...a to už je prostě někdy moc..žárlí na mojí kamarádku, která je se mnou na intru a už dokonce i na gynekologa......je to normální???.....řeknu vám dost mě to štve a nevím co s ním udělat...stokrát deně mi řekne jak mě miluje.......udělá mi co mi na vočích vidí...dokonce mi říká že když se s ním rozejdu že se zabije že beze mě nebude...=/ co s tím??

Já ve svém věku už taky něco vím, takže bych to ráno s těmi pracemi nepřeháněl. Zvláště se žehlením, mimochodem, já vlastně skoro vůbec nežehlím Ale když je volno, tak snídani do postele dělám. To se třeba šeptem zeptám jestli chce snídaní. Zavrní že jo. Tak se zeptám, jestli má nějaké zvláštní přání a nebo jí stačí jen něco teplýho do pusy. Dozvím se, že jsem vilný sprosťák, chlípný zvrhlík, zvrhlý chlípník a přijdu do pekla, naoko se pýří, ale směje se a je přístupná všemu. Tu snídani samozřejmě dostane, ale až pak. Určitě to neříkám každou sobotu a neprudím od půl šesté. V půl osmé se zeptám spíš a když řekne ne tak ještě zůstanu a začnu se štrachat pod její pokrývku, když řekne jo, jdu dělat tu snídani. Ve dvaceti bych byl asi ten první případ ze starého příspěvku a dovedu si představit i mnohem mnohem staršího chlapa, kterej má v tomhle chování dvacetiletého. Svou první lásku jsem si ale nevzal a jak člověk s věkem získává zkušenosti, začne znát i míru v projevech náklonnosti.
Kdyby mě teď takhle obletovala nějaká žena, tak bych jí vzal hlavu do dlaní, podíval se do očí a řekl:uber, nebo se uštveš, já vím že mě máš ráda, já tebe taky a aby mi to vydrželo, musíš věnovat část té péče taky sobě, nechci tě mít ztrhanou a unavenou, navíc nejsem malé dítě abych se o sebe neuměl postarat. Když ženská abnormálně obletuje chlapa a on neoplácí stejnou mincí, tak asi musí taky ubrat, na intenzitě projevů své lásky. Ten chlap se může cítit zatlačen do defenzivy a mít pocit, že jeho projevy přízně se tam už jaksi nevejdou a tak se neprojevuje a ta žena si myslí, že její láska není vůbec opětována. Ale to asi platí oboustranně. Taky se ten chlap může cítit trapně. Že zrovna jemu je tak nadbíháno s takovou intenzitou a začne se cítit svázán a povinován, dlužníkem, a ještě mu vlastně nebyl dán prostor pro oplácení. A to jsou nepříjemné pocity. Takže, netlačit na pilu.
Tatu

Tak sabi,ve mě máš názorný příklad blbky před 20 lety jsem se chovala podobně,odstavila jsem kamarádky,jen být se svým miláčkem,zodpovědně dnes říkám je to ta největší pitomost,on to ocenil,,stal se na mě závislý,dnes
když se chci sejít s kamarádkou,mám doma teror

Musím reagovat na tvůj příspěvek z 13.3.docela by mne zajímalo,který z těch dvou příkladů co jsi popsal jsi ty,ve
svém věku ti mohu říct,že ani jeden z nich není fajn,já mám
za muže bohužel tu druhou variantu,takže by pro mě bylo krásné kdybych potkala jeho opak,ale všeho moc škodí,takže princátko s bílou krinolínkou,nebrat

V tomto téma jako bych viděl sebe.Založil jsem téma "proč to tak je",kde se rozepisuju víc,ale...

Choval jsem se teď podobně a věděl jsem že dělám blbost,holku jsem doslova otravoval,ale jsem prostě hrozně zamilovaný a nechtěl jsem ztratit kontakt,nevěděl jsem kudy.Jsem tak nějak "hodný" od přírody,ale jak jsem pocítil,že ji ztrácím,vystupňoval jsem střídmou hodnost na obtěžování - co potřebuješ,jak ti je,co mám udělat,dobrou,krásná,pěkná (doslova pořád).....prostě ani jsem neviděl chybu,omlouval si ji.To bylo i 20-30sms denně.Je fakt,že první mi psala ona a klidně 50sms za den.

Myslím si proto,že jsem ji ztratil navždy.

Pozn.: Tatu hodně dobře.Souhlasím se vším.

Je to sice už delší doba....ale docela by mě zajímal názor na to, když se takhle chová ženská....není to divné? Že se snaží udělat první poslední.... a cítí zklamání, když to protějšek neocení...???

když se na začátku nerozepíšeš o zásadních detailech. Naposledy sdělené vrhá na celý případ úplně jiné světlo. Jestli to je tak, pak jeho chování není pro většinu lidí normální (zamilovaní se ale chovají nenormálně, možná nebýt mobilů, dopadlo by to jinak), a měla bys mu v klidu vysvětlit , že svým chováním už v tobě udolal jakýkoliv zárodek citu, kterým bys mu mohla jeho vzplanutí opětovat. Že už to zkrátka nejde. Nic se nemá přehánět. Že by sis ho nemohla vážit, to mu říkat nemusíš. Je to věcí temperamentu a o intenzitě vnímání citu. Není tedy vyloučeno, že potká nějakou slečnu, která mu bude na jeho náklonnost odpovídat stejně intenzívně, jako on pronásledoval tebe a oba si budou lebedit. Kdož ví.
T.

To máš možná pravdu ,ale on je velký rozdíl mezi dvořením a už vnucováním....ale to by jsi asi musela znám podrobnosti a to zde rozepisovat nechci. Je pěkné ,že se muž ženě dvoří ,ale musí to mít nějaké hranice...ono pak 20 sms denně a bombardování ,když zapomenu ,nebo nestihnu odepsat a když neodepíši ,stojí hned za dveřmi ..no ,nevím zda tohle je ještě dvoření

zkušenost byla podobná když jsem se seznámila se svým manželem.Mě přišlo,že kdybych řekla cokoli-bylo to dobře kdybych řekla aby skočil z okna on by snad skočil.Prostě mě přišlo,že udělá cokoli aby mě potěšíl.Samozřejmě to už hodně let nedělá.Na druhou stranu si pamatuji jak jsem říkala kamarádkám,že na něm nemůžu najít ani jednu jedinou malou chybu.Že asi žádné nemá.Samozřejmě jsem pak nějaké malé objevila.
Byla to prostě zamilovanost .která naštěstí přerostla v trvalou lásku.Souhlasím s Tatu jak se Sajrajtem.Myslím,že Ty tak zamilovaná nejsi...
Nevím nechci Tě soudit nebo tak něco je to jen můj pocit.
Jinak na závěr opravdu i já mám někdy pocit,že my ženy nevíme co chceme!

Tak ono se to asi špatně pochopilo ,ono toho bylo trochu víc..tohle je jen tak v kostce. Vadilo mi to ,že po třech setkáních s dotyčným,jsem dostávala asi 20 sms denně ,pouze o tom ,jak jsem skvělá..atd..sms v noci a brzo ráno..opakuji po třech setkáních ,kdy vztah ,nejde snad ještě nazývat vztahem..
Ale toho by bylo víc..vůbec se mi nelíbí muž co je zlý a nechává se obskakovat ,to určitě ne ,jak tu někdo psal ...ale tohle je zase druhý extrém.Ale to je pouze můj názor..a myslím že soudit ,jaká jsem mě tady nikdo nemůže ,protože mě osobně nezná a nezná situaci..sajrajte

Jee,tak tahle debata mě pobavila ...... hlavně jak popisoval Tatu tu první situaci, jak se chlap ráno tulí a slečna se nevrle otáčí na druhý bok, aby mohla v klídku dospat - takhle úplně přesně to totiž u nás vypadá .
Každopádně souhlas s Tatu a Sajrajtem - takhle se přece přesně chová zamilovanej chlap . Myslim, že my holky si občas dost často pleteme lásku (zamilovanost) a obdiv. Když mi bylo nějakých 14, myslela jsem si pořád, jak nejsem děsně zamilovaná, na druhou stranu lidi, kteří se obětovali z lásky pro druhý, mi připadali jako slaboši . Sice se mi někdo strašně líbil a imponoval mi, ale že bych byla ochotná dělat, co mu na očích vidim, tak to fakt ne..... To, že to co cítím není láska, mi došlo až někdy 18 - po 2 letech vztahu s mym současnym přítelem. Tehdy mi taky připadal jako slaboch (neboli jako "muž citově závislý na ženě ), protože mi dával svojí lásku pořád najevo a dělal pro mě první poslední. A já jsem mu naoplátku pořád vyčítala, že pro mě neni pořádnej chlap, a že by měl bejt větší tvrďák, a dost jsem mu tím podrejvala sebevědomí . No a pak mi došlo, že ten můj cit fakt není láska a že, pominu-li počáteční pobláznění, jsem nikdy vlastně zamilovaná nebyla.
No, píšu, že je to můj současnej přítel, takže se věc vyřešila - mě došlo, že naopak "chlap", kterej zakrývá vlastní mindráky tím, že ženu peskuje, vlastně vůbec mužnej není, na druhou stranu člověk s obrovskym srdcem, kterýmu fakt nevadí dělat domácí práce, protože je nad to povznesenej,a kterej dokáže někoho opravdu milovat a dávat mu to najevo, je prostě poklad a chlap s velkym "CH" . Že by v 6 ráno žehlil, to tomu mýmu nehrozí, ale často, když neuspěje v tulení, tak si sedne a vydrží třeba půl hoďky pozorovat, jak spim. Já tohle holt asi nikdy úplně nepochopím, ale taky dělám pokroky . Lidi, který dokážou hluboce milovat a dávat to najevo, moc obdivuju, a rozhodně bych je nenazývala citově labilními .

Koukněte hlavě je takhle debata uplně mimo. Protože jak Tatu správně poznal ( Mimochodem všimly jste si, jaký má ten Tatu dobrý příspěvky? ) ten chlap se normálně jen zamiloval.

Ostatně co to jiného je "citově závislý" než láska? Co jiného si pod tím vůbec lze peřdstavit? Že jí dělal vše, co jí na očích viděl, pořád se bál, že něco udělá špatně. Když mu dala kopačky, tak se málem rozbrečel a později z toho byl tak zoufalý, že se projevil labině. No projevit se jako labilní osoba zní hrozně, ale vzpomeňte si, jaké je to utrpení být nešťastně zamilovaný a co se člověku honí hlavou? Utrpení mladého Wertra.

Všechno prostě sedí. Spíš mě překvapuje pisatelka, že to - asi - ještě nepoznala. To musí bejt pěkně hnusnej svět, ve kterym žiješ Nevim no, to můžu rovnou jen kopírovat co píše Tatu.

Hlavně dát pozor, abybyls nebyla taky postižená a náhodou se nestala na někom citově závislá! Vždyť city do vztahu přece vůbec nepatří

záleží na míře únosnosti,jako třeba p.Kukačka v Ulici,velice pozorný muž a co se z něj vyklubalo,takže by mě nevadilo,když by muž,vypral uvařil, a uklidil,ještě mě k tomu třeba vzal do kina,ale na druhou bych nechtěla aby mě bral jako svůj majetek.

jestli se trefím do téhle debaty,ale já jsem si ve vašem věku zažila chlapa,jak říkáte "vůdčího" až moc!!Nepomohl s dětmi,s domácností a když jsem onemocněla a ležela v horečkách,tak vyžadoval teplou večři.O fyzickém násilí a alkoholu jsem psala v problémech-alkohol.Když jsem zůstala po rozvodu delší dobu sama,seznámila jsem se s chlapem s velkým CH.Ten totiž ovdověl a nahradil svým synům i matku,tak ,že vůbec nestrádali.Dnes není problém uvařit,vyprat,upéct,uklidit ..Zkrátka každý z nás dělá,co je právě potřeba.A jestli je na mně závislý?Nikdy bych si jeho cit ke mně nedovolila takhle popsat.Zažila jsem tolik krutého,že si tohoto člověka především vážím.I za to,že peče na vánoce lepší cukroví,než já.Ale i za to,že se dokáže postavit ke kterékoliv chlapské práci a ví si se vším rady.Tak se nezlobte ,že mi to nedalo a trochu jsem se vnutila.

Tatu, to jsou dva extrémy a myslím, že ani po jednom žena netouží. Nebylo by něco mezi tím?

Jen jsem to trochu rozvinul. Ještě jinak: "Neděle ráno. Probudím se, protože nemůžu dospat, abych svou milou zase uviděl, ale protože ona do mě není tak udělaná, (což mi ještě nedošlo, protože zamilovanejm dochází spousta věcí hrozně těžko), nepochopí, když jí začnu něžně hladit a tulit se, ale nevrle sebou hodí, proč že jí budím. Vím, že bych už neusnul, vyplížím se z lože a musím tu svou touhu nějak rozchodit, tak umyju nádobí od včera, nachystám k snídani a protože milá ještě nešla ani na záchod, pustím se do žehlení. Až se pořádně vyspí do růžova, bude mazlení přístupnější, nota bene, když zjistí, že ty nepopulární práce jsou hotové a na dneska se s nimi nemusí otravovat. Proč však byla nafrněná a mou snahu neocenila ani polibkem, to nechápu."
Takže!
Chlap má bejt prostě chlap. Přijde domů, seřve ženu co s ní žije, že ještě není večeře, jak to, že nedala chladit lahváče, vprostřed obýváku že už je tři dny vrchovatý košík s nevyžehleným prádlem a jak je možný, že v koupelně za topením je už týden stejná pavučina a ví to natuty, protože do ní klep popel z cigára a tan je tam furt. Co tady sakra celé odpoledne dělala. Ať sebou kouká hodit a vypraví se, že jde s ním do restaurace co maj to TVplátno, že se dohod s kamarádama, že jdou na pivo a hraje se pohár mistrů. Jí že bere s sebou, aby mu nevyčítala, že ji nikam nevytáhne a aby jí měl na očích, protože minule si sem přizvala ten svůj babinec a dovede si představit, jaký kecy se tu vedou. Navíc se vsadil, že půjdou spolu na fotbal, o pětikilo s tím blbečkem odnaproti, co o víkendu normálně vaří a každou sobotu ráno v lodžii žehlí prádlo, jen aby baby v celým baráku měly o čem štěkat.
Asi takhle?

ženskejm se člověk prostě nezavděčí

Tak to není ,jak píšeš ..já v žádném případě nechci suveréna a machra.Ale když v neděli ,když se může trochu přispat ,on vstával šest ,aby mohl vyžehlit ,uklidit a uvařit..to Ti přijde normální? Mě teda moc ne a taky mi takový muž neimponuje

A zamilovaní chlapi se chovají jako blbečci. Ale nebylo to k jeho smůle vzájemné. Ne každému zamilovanému chlapovi dojde, že si ženu může získat tím, že bude namyšlený, ješitný a sobecký macho, který se neohlíží na názory ženy. Kdyby četl tvůj příspěvek z jiné diskuze o pohodlnosti třicetiletých, asi by z toho vycouval sám a našel si jinou, která jeho vstřícnost ocení. Vůdčí vlastnosti se projevují v jiných situacích, než v utírání nádobí nebo rozhodování na co se půjde do kina.

Naštěstí neměla, s takovým bych nevydržela. Musím mít chlapa, co má vlastní názor, i když bych se s ním kvůli tomu měla hádat. Takového mám, hádáme se, ale aspoň mám pocit, že jsem s chlapem.

Ahoj holky a ženy...už jste měly někdy partnera ,který byl na Vás citově závislý? Dělal vše co na očích viděl ,na všechno kýval ,jen Vás obdivoval ,problémy řešit nechtěl ,protože se bál ,že Vám ublíží a ztratí Vás? Dělal veškerou domácí práci jak žena?Veškeré rozhodnutí bylo na Vás? Já jsem se s takovým seznámila a můžu říct ,že jsem z toho byla div živa. Hodně rychle jsem z toho vycouvala ,protože podle mého názoru ,muž má být tak trochu vůdce a ne aby žena vedla muže a takového muže bych si asi nevážila. Když jsem mu naznačila ,že už dále nechci pokračovat ,málem se rozbrečel..znali jsme se něco přes měsíc a ještě k tomu se projevil jak labilní člověk.