Ahoj, prave se koukam, ze bych zalozila diskuzi na toto tema.
Moje zkusenost netrva tak dlouho. Pritel se se mnou rozesel posestiletem vztahu pred 14 dny. Zamiloval se (sam si to ale take nechce priznat), jeho nova pritelkyne je jeho studentka, je mladsi, ma vic volneho casu, nemusi kazdy den do prace ....
Nebyla jsem sice moc prekvapena, protoze sem o tom nejakou dobu vedela, ale stejne je ta rana pod pas.
Po skole jsem kvuli nemu zustala v Praze. Takze me navic ceka hledani jineho bydleni, protoze byt je jeho.
Zatim bydlime porad spolu. On jde vecer do kina s novou, vrati se, prilehne ke me pod perinu a objima me, obcas se pomilujeme a rano pusa na rozloucenou.
A ted nevim jak z toho ven. Hlava rika rychle pryc, srdce zustat.
Nemuzu rict, ze bych se topila v slzach, to ne. Obcas ukapne slzicka ale neni to tak hrozne. Spis nejsem schopna nejake akce, hledat byt je ted pro me neprekonatelny problem. Nemam na to mysl a navic je vsechno drahe. Navic vsichni kamaradi jsou spolecni, tak se nade jit ani s nikym poradit a vypovidat....

ahojky,
já si taky myslím, že nejlepší je čas. Tři měsíce je krátká doba na zapomenutí na šestiletý vztah. Podle mě je nejlepším lékařem čas, já vím, říká se to lehce. ale jednou přijde den, kdy si najednou uvědomíš, že sis na něho celý den nevzpomněla a budeš se cítit úplně super. Já už mám tento den za sebou. . On si to musí každý odžít, svoje zklamání i svůj smutek, aby se mohl připravit na něco krásného a nového.
Tak přeju hodně štěstí a hodně sil.

Ja nevim, pul roku byt sama po sestiletem vztahu - to prece neni zadna dlouha doba. A ze se to mu nekdo divi, to o nem taky neco vypovida.. Potkat lasku prece neni samozrejmost a chce to cas a taky trochu toho stesti.
Ja jsem byla sama po petiletym vztahu rok a pul a po rocnim vztahu dokonce dva roky nez jsem zase potkala lasku. No jo, jenze to jsem si myslela, ze jsem potkala konecne toho pravyho a jak uz jsem tu psala, po dvou mesicich me krute vyvedl z omylu. A boli me to stejne jako bychom spolu byli roky.. A poradne se ani nemam kde vyplakat, protoze po dvou mesicich si vsichni mysli, ze se z toho dostanu raz dva..

Niky, já na tom byla stejně, taky jsem se po 6 letech rozešli, ikdyž to asi nebylo takový jako píšeš ty, už jsem si za tu dobu tochu asi i odcizili, ale přesto občas na něj myslím. A že by se mi chtělo hledat někoho novýho?Tak to vubec, každej se mě ptá, proč ještě nikoho nemám, že je to divný,ael nikoho nenapadne že je to proto že já prostě nikoho ani nějak nechci, asi kdyby se někdo našel tak je to něco jinýho,ale já prostě když někoho potkám tak v něm nikdy nic víc nevidím. Je touž půl roku, a nevím kdy mě tenhle pocit přejde, jeslti teda vubec...

Jo, to trvá fakt dlouho.
Se mnou se muž rozešel jen jednou (ostatní vztahy byly ukončeny vzájemnou dohodou nebo z mého popudu). To jsem se jednou nešťastně zamilovala do ženatého muže, strávila sjem s ním pouze týden ... a půl roku ! jsem se z toho dostávala.
No a jestli jste byli spolu šest let, tak to je šílená doba, to je jako kdybyste už byli málem manželé, museli jste se dobře znát, a teď Tě polovina chybí.
Myslím, že ale i tak do roku bys měla cítit podstatnou úlevu.
Fakt to chce čas.
Tak hodně sil!

Ahojky,rozhodla jsem se založit nové téma,které mi tu tak trošku chybí a které teď velmi potřebuji.O prázdninách se se mnou po šesti letech rozešel partner.Náš rozchod byl velmi těžký,tedy alespoň pro mě.Je to tak,ja to většinou bývá.Přítel se zamiloval do jiné i když to celou dobu zapíral a zapírá,že pravý důvod našeho rozchodu je právě tento.Ale jelikož s tou novou právě teď chodí,je to jasné.A já se ptám,jak mám zapomenout?Takové to chce to čas,je jistě pravda,ale jak dlouho času to chce?Jsem normální,když ještě po třech měsících na něj myslím prakticky pořád?Je normální,že není snad ani jedna noc,co by se mi o něm nezdálo?Přijde mi,že po této době už bych se měla cítit lépe,ne?Někdy to lepší sice je,ale pak to na mě padne a já zase brečím a brečím.Také se samozřejmě snažím zaměstnat,abych na to stále nemyslela,ale ať dělám cokoli,všude ho vidím,chce se mi s ním podělit o mé starosti i radosti,jako jsem to dělala dřív.....Vím také,že bych měla myslet na to negativní,co mi teď udělal,ale mě se právě do hlavy stále vracejí ty hezké vzpomínky,co jsme spolu měli.Šest let je dlouhá doba a on byl pro mě skutečně vším.Na jednu stranu si v hloubi duše moc přeji,aby jsme se k sobě vrátili,ale nadruhou už nevím jak bych mu zase dokázala po tom všem věřit.Máte někdo podobné trápení jako já za sebou?Co vám pomohlo?Mám pocit,že už jsem vyzkoušela snad vše co znám.Prý je nejlepší rychle si najít nějaký jiný vztah a zapomenout,ale to já nedokáži.Bez lásky prostě nechci s nikým chodit.prosím poraďte.Díky všem.