Po12 letech jsem se rozhodla ukončit vztah s přítelem,máme spolu 3,5letého syna.Nejsem ale stále přesvědčená že dělám dobře,mám výčitky svědomí že beru dítěti tátu aniž bych se ho zeptala co tomu jeho dětská dušička říká.Partner nebyl nikdy spolehlivý,problémy s ním byli už od začátku,nevím proč jsem ho milovala za to co se mi navyváděl,bral mi peníze které prohrál v hernách pak zmizel na týden s mým autem,vypnul si telefon,velmi často lhal i v nepodstatných věcech,nemohla jsem ničemu věřit co říkal,dokázal barvitě líčit vyšetření na kterém vůbec nebyl.Jeho útěky většinou na 5-10dní byly tak po 4letech,před dvěma lety již každý rok a teď to udělal na začátku srpna si půjčil bez dovolení auto vedoucího které naboural a od nehody utekl, do zastávárny dal mobil a peníze propil,přišel za 5dní se zlomenou nohou,do teď má neschopenku,všechny problémy jsem vyžehlila,vedoucí ho nevyhodil a zase zmizel opět s dalším autem vedoucího,opět vypnutý mobil,měl jet k psychiatričce kde měli být výsledky testů jeho psychiky aby se přišlo na to proč se takhle chová,dlouhodobě bere atidepresiva,k doktorce vůbec nepřijel a už se nikomu neozval.Mluvila jsem s doktorkou a ta mi řekla že nedokáže podle výsledků zvládat emoce a že je tam závislost na alkoholu a potřebuje minimálně 3 měsíce léčení,přitom neměl problém 2 měsíce si nedat ani kapku.Malý ho zbožnuje hodně si spolu vyhráli,jak pak může se najednou na něj vykašlat když říká jak ho miluje že je to nejlepší dítě na světě.Vůbec mu nerozumím,copak si neuvědomuje že vedoucí podál trestní oznámení pro krádež auta,ještě mu za to první dluží 400 000kč.,další problémy na sebe nenechají čekat,nebude platit alimenty,půjčku,navíc ho čeká správní řízení za tu autonehodu a pokuta 5000-10000kč.,takže exekuce a skončí ve vězení,nechápu jak se může takhle hnusně chovat k lidem kteří mu neustále pomáhají i když jim ublížil svým chováním.Před 2lety ho vzali do vazby za neplacení výživného,byl tam 2 měsíce protože jsem ty peníze sehnala tak ho pustili.U bývalého zaměstnavatele se choval stejně,bydlel u nich přes týden,měli ho hrozně rádi,měl tam zdarma stravu i značkové oblečení a boty mu kupovali + plat
25 000čistého,což jako Slovák by měl být vděčný,ale opak byl pravdou až ted jsem se dozvěděla co přede mnou tajili,že několikrát přítele zaměstnavatel vyzvedával u rulety a platil za něj dluhy,pak od nich odešel a vzal jim
40 000kč.a opět zmizel na týden.Jáho sice za těch 12 let několikrát vyhodila,ale nejdéle jsem to vydržela 3 měsíce to jsme ještě neměli malého.Nedal mi pokoj neustále mi posílal dárky a kytky,nečekaně se objevoval s kyticí,zval mě i mé dcery na drahé výlety.Mám strach jestli ted to dokážu,ale teď vidím že se už na jeho chování nic neznění,navíc můj vztah k němu po té bouračce ochladl.Nyní je pár dní v na psychiatrii na léčení závislosti,myslela jsem si jak se mi uleví,ale nestalo se tak.Trpím když malý hledá tátu a brečím a na to ošklivé zapomínám,asi mi není pomoci

někoho,ale opravdu,je bolestný proces.Nejprve miluješ tak,že opravdu cítíš fyzickou bolest.
Když se rozejdete je to ještě horší.Byli jste spolu šest let a to je dlouhá doba.Pokud jsi jej opravdu milovala,budeš ho milovat po zbytek života.Nikdy na něj nezapomeneš,ale časem příjde někdo, kdo ti pomůže v samotě.Ze začátku budeš mít tendence srovnávat,ale nakonec najdeš někoho,kdo tě bude mít rád.Když ale budeš smutná a budeš stále plakat,nestane se tak.
Musíš to brát tak,že jedna etapa života je za tebou a teď tě čeká nová a určitě lepší.Proto nebuď smutná a raduj se ze života.Bude líp.

Opět souhlasím se zonan... Je to moc krásně napsáno..

Musíš chtít vidět krásu jiných lidských bytostí..neuzavřít se takhle už předem..navíc si nikdo nezaslouží, aby byl srovnáván a pokud se budeš ohlížet, tak novou lásku nemůžeš objevit..

Dovedu si představit, že je to těžké..Ale pokud je to tak, pokud se ten druhý chce rozloučit, tak to musíme přijmout.
Uzavřít jednu kapitolu..ale tím přece příběh nekončí..

já vlastně ani žádný rozchod nezažila a tak nevím, jak bych přemýšlelá já. Vím, že je to naprosto otřepané, ale čas to zahojí i když jizva jako připomínka něčeho a někoho na duši zůstane.Já sice nemám problémy podobného charakteru, ale mám jiné, a vždycky, když jsem si myslela, že už to neustojím a vlastně ani nechci, přišel nějaký signál nebo pocit, přišla pomoc odněkud ,odkud bych to třeba ani nečekala a zase bylo líp a zase byly síly se s tím poprat.

Tvé pocity, emoce rozhodně nepokládám za program. Programem nazývám větu: „…život bez toho partnera už nikdy nebude tak hezký.“ Ta věta je přímo kouzlo, černá magie. Život určitě nebude stejný, ale proč by nemohl být hezký nebo ještě krásnější? I pro mě má život duchovní rozměr. Právě proto reaguji na Tvůj příspěvek. Po Zemi nechodí jen jeden Anděl. Je jich tu mnoho. Jenže, když před nimi zavřeš své srdce, žádný se k Tobě nedostane. A ani Ty pak žádného nemůžeš vidět. Buď otevřený lásce, nezavírej se před ní do roucha cynismu a věř, že vždy dostáváš to nejlepší. Toť vzkaz pro Tebe.

Ono se to zdá, že je to jen v hlavě. Spoustu věcí je, fóbie, prazážitky, bolest a tak podobně. Ale kdo má nějaký duchovní rozměr, tak cítí, že je tam něco víc. Já ženskou pro svůj život nepotřebuju. Ale když už se rozhodnu ji do svého života začlenit, proplést její život s mým. Když jsem prostě uvěřil, že je ona ta pravá, že je ideální a je vše, co jsem kdy od slečny očekával. Že mě miluje a já jí, no a pak mě opustí.. I když se s tím prostě vyrovnám a přebolí to, už jdu jiným směrem, po jiné cestě, než kdybych šel s ní nebo jako kdybych ji nikdy nepotkal.

Jak bych si mohl jen na vzteřinu připustit, že maximum čeho dokážu dosáhnout je jen soubor chemických reakcí v hlavě. Já jsem studoval chemii na VŠCHT já vím konkrétně, co je tam za látky. Ale pro mě je tam něco víc. Musí být, kdyby nebylo, byla by to pro mě jen zábava, jako si hraju tady s váma na fórku. Život by byl jen o zábavě a to ten můj nebude! Mám duchovní rozměr, spousta věcí je iluze, uchopit nebo jen zahlédnout ten pravý smysl je nesmírně těžké. Ale jde to a znamení dostáváme.

Moje podvědomí funguje dobře, i nevědomí. Já s ním rád komunikuju, teda vlastně se skutečným sebou. Neboť kdo mi buší srdcem? Kdo mi tráví jídlo? Kdo mi vyvolá horečku? No já to udělám, takže moje podvědomí jsem já. Tudíž moje vědomí vlastně tak docela já nejsem. Ale moje podvědomí s tímhle nemá co dělat! Prostě naopak sebeklam by byl, kdybych si namlouval, že všechny tyhle pocity jsou jen nějaký program.

Jistěže člověk může uvěřit všemu možnému a stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Ale naštěstí je tu ještě ten duchovní rozměr. To něco nepopiratelně neoddiskutovatelně jiného, Boží dotek, který jsem měl to štěstí několikrát zažít. Ať v rámci kouzla okamžiku nebo po modlitbě, která byla vyslyšena a vyplněna.

Souhlasím se zoan...Bude to zase krásné, jestli budeš chtít.. jen to už nikdy nebude stejné.Tak to prostě je a to je třeba přijmout, dokonce v tom vidět to krásné, že potkáš zase zcela jinou originální bytost, kterou můžeš milovat.

...Že život bez toho partnera už nikdy nebude tak hezký A nejhorší je, že skutečně nebude..

Bude. Všechno máš ve své hlavě. Co si naprogramuješ, to bude. Rozchod je hodně bolavý a každý má právo smutnit a prožít si veškeré emoce s ním spojené. Ale pak už záleží jen na Tobě, jak budeš žít dál. Pokud budeš přesvědčen, že už nic tak krásné nebude, tak to dostaneš. Budeš se neustále nimrat v minulosti, porovnávat a být nespokojený. Vyjdi do nového života s nadšením, že Tě čeká nová krásná láska. Budeš mít úžasnou příležitost poznat její další tvář. Vždyť Ty tak rád zkoumáš a poznáváš. Co hezkého Ti přinese program, že už nic tak krásného nebude?

Rozchod není, jako když vám někdo umře. Když zemřel můj otec, bylo to strašný. Věděl jsem, že život už nikdy nebude stejný, že to s mámou budeme muset nějak odkroutit sami, postarat se o sestru.. Je to věc, kterou člověk nemohl nějak zlomit, musí se s tím jen vyrovnat a pokračovat dál. Musel být silný a poprat se s tím. Ale byl to ušlechtilý cíl, vydržet to, nezačít kouřit / chlastat / cokoliv. Prostě chovat se tak, aby ze mě býval mohl mít radost.

Ale rozchod.. kdy člověk večer nemůže spát a každé ráno začne v koupelně zvracením.. kdy jeho milovaná bytost, která s ním spojila svůj život, ho najednou už nechce.. Jen nevěřícně stojíš a snažíš se pochopit, jak je možný, že dokáže takhle mávnout rukou nad vším tím úžasným a výjimečným, co jste prožili.. Že už mu nechybíš, i když předtím bez tebe nevydržel ani pár dnů. Že je to pryč, ptáš se sama sebe, kam se to sakra podělo. Kdy se to stalo a proč? Co bylo špatně? Toho druhého chceš milovat, na rukou nosit, modré z nebe mu snést, ale on nechce. Nemá prostě zájem. Není to jen těžká rána osudu, člověk obviňuje sám sebe. Má pocit, že to zkazil on. Že je nanic, že propásl jedinečnou příležitost. Že život bez toho partnera už nikdy nebude tak hezký A nejhorší je, že skutečně nebude..

Rozchod nebo dokonce rozvod, to je jako když vám někdo umře. Ta prázdnota, nic člověka nebaví, nedokáže se radovat. Čas je výborný lék, ale jako na potvoru v takových chvílích utíká neskutečně pomalu, pomalu...
Přeji všem hodně sil a brzo novou lásku.

Dokážu zapomenout ???

Ach jo, když milujeme jsme schopny udělat tolik věcí, které se naprosto vymykají naší inteligenci. Chováme se hloupě a hrozně podivně. I se mnou dělá láska divy. Stále přítele mám, ale doby kdy jsem byla štastná jsou dávno pryč. Jsme spolu rok. Kdysi byl milý, rozumný inteligentní a velmi pozorný. V mém pohledu se značně změnil, získal lepší pozici v práci, každému by jen rozkazoval, k rodině a svým podřízeným se chová bezohledně a arogantně. Mluví vulgárně. Problém je v tom, že i když vím, že to není člověk, se kterým můžu být štastná, pořád ho příšerně miluju. Nemůžu zapomenout. Vidíme se tak jednou do týdne ale ten aktivní člověk do kterého jsem se zamilovala už je dávno pryč.

Jak na něj nemyslet? Sportuju, chodím do fitka, plavu, on se mnou žádné aktivity neprovozuje. Snažím se ale stejně je mi pořád hrozně smutno.

Co mám dělat???

Ahojky,koukám, že moje téma je stále aktuální a bohužel asi bude pořád,tak jsem se rozhodla,že zase trochu přispěji.U mě už to bude pomalu rok co jsme se s přítelem rozešli a musím říct,že rady typu to chce čas byly hodně pravdivé.Zapomenout úplně jsem samozřejmě nedokázala a asi ani nikdy nedokáži a není den kdy by jsem si na něj nevzpoměla,ale už to není takové jako dříve.Už nebrečím nad tím co se mi stalo a nelituji se,přítele už nemiluji spíše naopak,cítím v sobě hroznou křivdu za to co mi udělal.A když ho nevidím ani o něm neslyším,je mi celkem fajn.A dokonce jsem se i zamilovala!Už jsem ani nevěřila,že se mi to stane.Bohužel je to zatím stále jen můj kamarád a já nevím jak prolomit ledy.Stále mě někam zve,ale zatím se o nic nepokusil,tak nevím jak mě bere.A já mám strach udělat ten první krok No ale každopádně si myslím,že tímto jsem si dokázala,že už jsem se od minulého vztahu dokázala docela odpoutat a jsem připravená začít nový vztah,tak mi držte palečky nebo mi poraďte jak nenápadně zistit zda o mě taky stojí víc než jen o kamarádku Díky.Jinak krásce22 a všem které prožívají to samé co mám za sebou já,nemohu poradit nic jiného,že to chce opravdu jen čas,protože ten vše zahojí a samozřejmě najít si nějakou zábavu a nesedět jen doma.Vyrážet s přáteli do společnosti,najít si nového koníčka,.....prostě udělat si z toho že jste nyní singl pozitivum a věnovat se věcem,na které jste dříve neměli čas.Já vím,že je to moc těžké,ale život jde dál a my musíme bojovat!!!A jednou budeme zase šťastné,alespoň já v to doufám,........

Ahojky, tak to je překrásný příběh...moc Ti blahopřeji. Několikrát jsem si /a nejen já, ale i spousty mých kamarádek/ potvrdila...že tak nějak všechno - většina věcí dochází mužům dost pozdě..já mám bohužel takovou povahu, že i když přijde chlap za rok, s uvědoměním si,je mi ho líto a mám tendenci mu pomoci, odpustit....apod..už jsem se jednou vrátila do ukončeného vztahu a můžu jen potvrdit, že se nic nezměnilo, možná tak první měsíc...Zařekla jsem se, že už to neudělám...ale bože, proč to tak bolí....

Ahoj Niky, mám totožný problém, jako jsi měla Ty před cca rokem...poradíš mi?Téměř do písmene mám stejný příběh jako Ty...až na důvod rozchodu, kdy jsem vztah ukončila já...z důvodu nedůvěry...a celkově chování mého přítele ke mě..ale nemohu zapomenout...přes to, že hezkých chvil bylo opravdu malinko, vybavují se mi jen ...ty hezké:(

Připojuji se k "madam". Je to tak, nemá cenu brečet sama nad sebou, trápit se. Nikdo za to nestojí.

Dobrý den.
Váš příspěvek mě docela ohromil .
Je mi velmi líto , co se Vám stalo , takovou situaci si nikdo nezaslouží .
Uvažovala jsem o tom co bych dělala na vašem místě. Jsem totiž také v po rozchodovém období .
Cítím se hlavně zmateně , nějak to celé nechápu .
A co vím že mi pomáhá je se zaměstnat ! Chodím mezi kamarády , pracuji , pařím , venku je hezky - du plavat a hodit na sebe trochu bronzu , nový účes ...
Pořád něco dělat . Můžete to vzít i z té stránky že ted máte spoustu času na sebe , můžete začít dělat to co jste chtěla ... sport , koupit si pejska / kočičku , šít , tancovat ... přihlásit se do nějakého kurzu ... atd , nevím přesně co by vás zrovna bavilo , ale sama to můžete najít , potkáte nové lidi ,nové přátele...
Hlavně se zbavit toho mrhání času sebelítostí , pláčem atd.
Ohledně vašeho ex/manžela : nebylo by vhodné psát co si o něm myslím , protože mě bohužel tedy nenapadá žádné alespon částečně slušné slovo ...
Stejně jako se chová on k vám , by jste se měla vy chovat k němu - čili on také již pro vás neexistuje ! Žádná večeře ,vyprané prádlo ,uklízet atd... Naopak uvidíte jak zareaguje na tu svou "ex" co nyní večery (a klidně i celé noci) tráví někde venku , místo u televize , co najednou o sebe více pečuje (jak jsem již mluvila o sportu,účesu...) a to všechno nedělá proto aby se zrovna jemu zalíbila !!
Tím nemyslím žádnou pomstu ,ale jen aby jste se Vy lépe cítila !
Samozřejmě že je spousta dalších detailů,o kterých třeba nevím ,protože by jste se upsala,kdyby jste měla celou situaci napsat a jednoduché to určitě nemáte ...
Ale když uvidíte že tuhle těžkou zkoužku sama překonáte , budete na sebe hrdá , poznáte kolik sil vlastně máte . Nezhroutíte se a půjdete dál . Jednou se na sebe usmějete do zrcadla a ani nebudete vědět , jakým těžkým obdobím ste si prošla , a budete štastná ...
Přeji Vám tedy opravdu hodně sil a optimizmu . Aby vám ty těžké časy velmy rychle utekly . A nastaly jen příjemné chvíle

Po 18ti letém manželství si manžel našel milenku.Žijeme v malé obci a ona je místní.Tuhle informaci jsem dostala jako novoroční dárek.Teď jsem v rozvodovém řízení a čeká mě stěhování.Trpím jak pes,když jsem doma a on jde za ní.Veřejně se s ní schází a ke mě se chová jako bych neexistovala.Celé roky jsem žila jen pro rodinu,a teď najednou nemám nic.Odstěhuji se z místa,kde jsem doma(jeho dům),dcera(16let)zůstává u něj a mě čeká jen samota.Jak tohle překonat?

Ahoj Nafi a všichni ostatní.
Jsou to dva měsíce, co jsme rozešli s manželem. Najednou přestal věřit, že jsem ta pravá a nelíbil se mu život, jaký jsme vedli. Po třech měsících jeho podivného chování jsem odhalila milenku (se kterou teď ale není)a po dalších třech měsících hádek a slz jsme se to rozhodli zabalit (měli jsme za sebou 6 let vztahu a z toho 2 roky manželství). Smířila jsem se s tím, že jsme od sebe, ke svému údivu docela rychle. Vím, že má důvěra k němu utrpěla natolik, že je nereálné, abychom ten vztah zachránili, přestože své okolí denně udivujeme tím, jak dobře spolu vycházíme a vzájemně si pomáháme (zrovna mám nechodící sádru a on mi nakupuje, uklízí a vzal si k sobě mého psa). Jsem ale k smrti vyděšená, že už lásku nezažiju a pokud ano, bude víc o rozumu než srdci a vášni. On byl jediný do koho jsem byla opravdu celým srdcem zamilovaná a nikdy jsem nic podobného nezažila s nikým jiným. Je mi 29, biologické hodiny tikají ale rozhodně se nechci stát tou ženskou, co skočí do prvního vztahu jen proto, že nechce být sama. A tak tápu mezi touhou někoho mít blízko a potřebou dát si čas a do žádného vztahu se nenutit. Přemýšlela jsem, že by se mi na přechodné období hodil nějaký milenec- kamarád, co pohladí, utěší, pomiluje ale ani jeden od toho nečeká budoucnost. Obávám se ale, že jsem natolik citlivka, že bych se do milence po pár týdnech skutečně zamilovala

Ahoj všichni,
strašně ráda jsem si přečetla všechny příspěvky a věřte mi, že mi dodaly trochu síly.
Je to přesně týden, co jsem se rozešla se svým přítelem, chodili jsme spolu 4 roky a z toho 3 jsme žili společně u jeho rodičů, předělávali jsme si dolní patro. Roiče byli fajn, nijak do nás nezasahovali. Prostě celkem pohoda. Poslední půlrok se to vše začalo nějak kazit, nějak jsme se začali odcizovat, už jsme se jeden na druhého ani moc netěšili. Tak jsme se rozešli, bez hádky v klidu. Ve skrytu duše jsem doufala, že je to jen takový odloučení na chvilku, ale včera jsem ztratila veškerou naději. Prostě už se k sobě nevrátíme. On nikoho nemá a ani já nemám náladu na vztah. Bude mi 30 a musela jsem se přestěhovat zpět k rodičům. momentálně nemám peníze na nový bydlení. Ale asi dlouho to tu nevydržím.
Děkuji všem, kdo si topřečtou a třeba mi i odpoví a něco poradí .
Přeji všem krásný den

není třeba pro chlapa který tě opustil truchlit,život jde dál a že se
to stalo, tak to bylo jen ptoroto,že tě čeká někde lepší než byl tento
.Vztahy na dálku stejně neklapou.

Měla jsem přítele skoro tři roky - láska na dálku. Viděli jsme se 1-2x v týdnu. Byl to pro mě pan Dokonalý. Celou dobu jsme se chovali jako zamilovaný pár, bavili nás stejné věci, rozuměli jsme si a najednou mi zavolal, že končí náš vztah. Ani naši přátelé nechápou, co se stalo a ani já to nevím. Jsou to tři týdny a nemůžu se s tím vyrovnat, možná i proto, že jsem mu nestála za to, aby mi to řekl do očí. Dokonce mám i tabletky, ale stejně mi připadá, že je to spíš horší. Nic mě nebaví a chybí mi energie. Manželství se mi nevydařilo a po dlouhé době jsem potkala někoho o kom jsem si myslela, že mi neublíží....a teď bych potřebovala zahojit srdíčko, zapomenout.

No holky já tohle taky zažila. Jak zapomenout? Na to není rada, snad jen ta známá otřepaná fráze - čas vše vyléčí.
Mě můj dnes už exmanžel opustil po 7 letech, tři roky jsme byli manželé. Proč? Našel si milenku. Řekl mi to během jednoho odpoledne a za pár dnů udělal delete za vším v našem vztahu a odstěhoval se. I přes to, že jsem půlroční nevěru odpustila, neudělal žádný pokus o nápravu, neměl žádné výčitky, ještě se chlubil, jaký je frajer a dokázal odejít ze vztahu, ve kterém není šťastný. A on chtěl být šťastný, co jsem chtěla já, na tom nezáleželo. Milenka byla samozřejmě nejlepší, jak v ***u, tak v životě. Nechtěl služku, chtěl ženu. Měla jsem prý v duši ***, protože jsem nechtěla žít jako on a na věci neměla stejné názory. Ona byla nádherná, zatímco já tlustá (mimochodem 60 kg) a jako ing. jsem málo vydělávala. Je to už rok a pul a i když je to dnes už dobré, stále je to ve mně a při vzpomínce na to se mi chce brečet. Nedokážu o tom s nikým mluvit. Ale vidím, že čas opravdu léčí, zlepšuje se to. Za ten rok jsem prožila strašné chvilky, sáhla si až na dno, chtěla umřít, nedokázala jsem si život bez něho představit. Viděla jsem taky jen to krásné na začátku vztahu, bohužel toho špatného bylo mnohem víc. I když ho svým způsobem budu mít vždycky ráda, dnes vím, že byl obyčejný sobec, ubožák, který po mě jen šlapal, aby si udržel to svoje ego. Byl a je to chudák, který v životě ničeho nedosáhl, jen si hrál na něco co není.
Je nás určitě víc, co si něčím podobným prošly, ale dnes už vím, že kvůli takovým chlapům nestojí za to se trápit. opravdu jediný, co mi pomohlo, byl čas a taky rodina a kamarádi, kteří mě podrželi v tom nejhorším. Držím všem palečky!

Tak dobré konce nejsou jenom v pohádkách. To je hezké.
Ono se říká, že když jste se rozešli, tak to určitě nebyl ten pravý. Ale občas se to těžko chápe....
Tak všem přeju, aby to brzy pochopily při setkání s tím opravdovým panem Pravým. A neztrácely čas ve špatných vztazích.

Mám také jednu takovou zkušenost.Po dlouholeté známosti mě opustil přítel.Myslela jsem,že se zblázním,protože jsem si malovala budoucnost právě s ním.Byl to ale omyl.Vůec jsem nevěděla jak dál.Nakonec jsem se zase zvedla,jak říkám z popela a věnovala se výhradně svým koníčkům.Zašla jsem si na disko,do kina a prostě si ujasnila,co od života chci a jak bych chtěla svůj život prožít.Najednou jsem viděla,že on není TEN PAN ÚŽANSÝ,protože se objevil někdo jiný,který mi ukázal,že není všem dnům konec.Nyni máme spolu 2 děti a nedovedeme si život jeden bez druhého představit.ON je už jen vzpomínkou.Teď se tluče do hlavy, že se na mě vykašlal,ale je už pozdě.Neměnila bych

Myslím,že to je to nejlepší,co v takové situaci udělat.Je dost možné,že po tvém odchodu si přítel uvědomí co ztratil (ten můj si to teda neuvědomil,ale neva),otázkou totiž zůstává,co s takovým chlapem,který je schopný se po takové době takhle zachovat.
Úplně rozumím pocitům,že nechceš být sama.Já prožívám to samé.Nejsem totiž zvyklá být sama,pořád jsem vedle sebe měla člověka na kterého jsem se mohla kdykoli a s čímkoli obrátit,....a teď právě přijdu domů a tam na mě nikdo nečeká a mnoho situací nyní musím řešit sama.Také se mi to nelíbí a i když už je to delší dobu,stále jsem si nezvykla,ale cítím,že se takto víc osamostatním.Sice bych si moc přála nový vztah,ale není tak jednoduché potkat někoho,kdo by za to stál,navíc mám strach z dalšího zklamání.
Přeji ti hodně úspěchů s hledáním nového bydlení v Praze,mě to čeká také,pokud se dostanu na vysokou do Prahy a neumím si to vůbec představit,sama v cizím městě,kde nikoho neznám.No uvidím,jak to bude.
A taky nám přeji ať obě brzo potkáme někoho lepšího

Pro me je nejhorsi predstava, ze budu sama, ze se nebudu mit ke komu pritulit, komu si postezovat, ze budu chodit domu a nikdo tam nebude....
Ja vim, ze najdu jinych chlapu spousta a lepsich, ale v tenhle moment si to nejak nedovedu predstavit. Bytecek shanim, mam jednu okrajovou variantu a asi k ni bude muset dojit. Pokoj u sice kamarada, ale uplne dobre ho neznam, ma problemy s alkoholem a nemuze se rozhodnout jesli je gay nebo nee. Tak to budem super dvojka.
Mate pravdu jedine vcasny odchod vsechno vyresi. Budu se snazit to neprodluzovat a rychle vypadnout.

Ahoj,tak já ti docela rozumím,asi právě proto,že jsem si něco podobného prožila.Když se ten můj přítel se mnou rozešel a ještě než začal chodit s tou svou nynější přítelkyní,několikrát jsem se s ním sešla a bylo to jen o vyspání.Já si myslela,že si ho tím vrátím zpět,nebo jsem s ním alespoň nechtěla úplně ztratit kontakt.Není to jednoduché po takové době někoho úplně vymazat ze svého života.S tím bydlením jsme na tom také dost podobně.I já si s přítelem vybudovala byt a pak se musela odstěhovat zpět domů a byt zůstal jemu.Často jsem pak hledala důvody,abych u něj pak mohla ještě přespat a on mě nechal,ale stejně to nemělo žádný význam.Tím si ho zpět nezískám a ještě se poňižuji,jelikož on stejně své volné chvíle trávil s tou svou ,,údajně kamarádkou".Nakonec jsem si uvědomila,že tímto chováním ubližuji nejvíc sama sobě.I nyní mám občas sto chutí mu napsat a sejít se s ním,chybí mi hrozně moc ta opora a to ostatní co jsem v něm měla nebo i mám někdy strašnou chuť se s ním sejít a zkusit ho svést,prostě mu ten jeho vztah překazit,ale za prvé si nejsem jistá zda by se dal a za druhé,nevím co by stejně bylo pak.Vím,že to není správné,ale prostě občas mě to napadne.Nakonec si stejně pak řeknu,že tímto zase nejvíc ublížím sama sobě a proto je lepší když se s ním nevídám,když o něm neslyším apod.Tak tobě taky radím to samé.Odstěhuj se od něj a snaž se s ním co nejméně stýkat.Vím,že to je moc těžké,ale jedině tak se už nebudeš poňižovat a ubližovat si.Alespoň tedy to je můj názor.Držím palečky.

Když já prostě nerozumím tomu, jak můžeš v takovém pochroumaném vztahu vydržet... Kdy má jinou, ale k tobě se vrací do postele jen tak ze setrvačnosti...To bych nevydržela, i kdybych byla v sebetěžší bytové situaci...Přece u něj nejsi za to, že se s tebou může občas vyspat...Možná tomu špatně rozumím, pak se omlouvám. Ale já bych to nesnesla.