chtel bych se zeptat mam takovy zlozvyk ze v danem meste na stejnem miste musim rict nejake slovo jinak ze se mi ten den stane neco spatneho a bojim se s tim prestat

Nelze než souhlasit s Vozlenkou i pardon Petrou či jak to bylo. Mám s tím už taky nějaké zkušenosti a pravda najít si dobrého terapeuta byla poměrně dlouhá cesta. Ale není proč se bát psychologů i psychiatrů (ty mám i já méně ráda vzhledem k jejich "chemické léčbě"), ale potkala jsem v životě i ty zajímavé a takové , kterým bych se svěřila. Abych to uvedla na pravou míru, sama jsem měla nějaké problémy, což mě vedlo pochopitelně k tomu, že jsem se psychoterapii začala věnovat osobně a prošla skupinovým výcvikem a pak chodila na praxi např. mezi psychotiky a různě poměrně už těžce duševně nemocné lidi.
Co se týče perfekcionismu a poruch příjmu potravin - je mi důvěrně známo. Taky jsem chtěla být dokonalá nejdokonalejší a aby si mě někdo všímal a miloval. Naštěstí mě to ještě odválo ke sportu a problémy jen ubývají. Udělala jsem mnoho změn...
Proto bych neházela flintu do žita a hledala bych terapii či přístup, který by ti osobně vyhovoval. Je to možná hrůza , ale může to být i na roky práce.
Jinak mám zkušenosti i s regresí a můžu říct více než pozitivní, ale pozor ať nenarazíš na podvodníka či amatéra.

to máš sice pravdu, ale co když deprese vznikají třeba z finančních a existenčích důvodů, takže příčina je známá, tady dle mého názoru mluvení nepomůže a aby byla dotyčná osoba schopna normálně fungovat, tak léky potřebuje. A taky bych rozhodně neházela všachny psychiatry a psychology do jednoho pytle. Přístup je potřeba mít individuální.

No to je šílenééé!!! Žasnu na těmi blbi!! Kteří dokáži člověka operovat jen tak aby se jen tak podívali!!! bože kde to jsme!!!

Přála bych vám vidět výstavu "STOP PSYCHIATRII" - která se konala letos na Vyšehradě...

Podle mě nejhorší co můžete udělat svěřit se do rukou někoho kdo vám rve tyhle hnusy do těla... ( osobně myslím, že je ani moc nezajímá jaký že to máte problém, frknou vám prášky a adiios amigos... ) řešil někdy někdo s vámi opravdu příčinu problému? příčinu proč máte deprese? proč se cítite tak špatně??? věřte že příčina opravdu JE!!! někde nějak to muselo vzniknout. Řešením v žádném případě není potlačit tento problém antidepresivy... a jak často slýchám - dotyčným osobám se ještě přihorší... je to pochopitelnéé...

Samozřejmě chápu, že v tomto dnešním přemodernizovaném světe, lidi ve snaze zbavit se těch šílených úzkostí udělají vše aby se cítili lépe... ovšem tímto způsobem z toho má užitek akorát tak doktor, který za vás dostane "money money", a to že vás "zfetuje" a vy se cítite... tak jako kdyby jste to nebyli vy... ovšem je to droga co berete...to už mám pocit je jim šumák...
a přitom je to tak jednoduché... mluvit, mluvit, mluvit a přijít na příčinu!!!

Výstava STOP PSYCHIATRII - nikdy se nepotvrdilo, že byl někdo 100% vyléčen podáváním antidepresiv... ani léčbou šokem ( to bylo opravdu příšerné )

Na druhou stranu není nikdy pozdě. Zkuste rodinné konstelace, reflexní terapii, regresní terapii...

držím palce!!!! Všichni potřebujeme mluvit, všichni máme problémy, přášky to za nás nevyřeší!!!

Práce na webové stránce. http://mandragora.osoba.cz/

Ahojky. já mám malou zkušenost s psychologem....spoustu let jsem měla problémy se svojí postavou, ještě trochu mám..ale doufám že nejhorší je už zamnou..před sedmi lety jsem trpěla bulímii..a pak jsem stejně neměla svojí váhu pod kontrolou...ted už jsem na tom líp...Nedávno jsem začla chodit k psychologovi....Můj pohled na něj...nenašla jsem zatím k němu důvěru...je pravda že mi některé věci ujasnil....prý trpím perfekcionismem, věřím tomu že natom něco bude, jelikož toužím být dokonalá....nejsem hubená, a ani dokonalá...proto pořád takhle blbnu....takže myslím že návštěva psychologa byla dobrá z toho důvodu abych si to ujasnila trochu v hlavě, ale některé věty mi přišli že si je přečtu v každý knížce psychologie....chtěla bych bojovat se svým perfecionismem...poslední dobou jsem hodně pochopila, chtěla jsem být dokonalá proto, aby mě měl konečně někdo rád...lásky se mi nějak nedostává...ani s rodiči nemám moc dobrý vztah...a tak jsem si vsugerovala, že když budu dokonalá budu štastná...ale ted už vidím že nejsem...čím víc jsem se snažila být dokonalá tím víc jsem byla neštastná....strašně mě tohle ubyjí a vyčerpává....a už takhle žít nechci, ale nevím jak to mám řešit....já prostě k psychologovi nedokážu najít důvěru....je fakt že mám okolo sebe skvělý kamarádi, kteří mě podrží a pomáhajími...já bych si ale chtěla popovídat s někým kdo má podobné problémy, kdo by mě mohl pochopit....nebo někdo kdo si tím prošel a je to za ním....jestli se tady někdo takový objeví, tak ať se ozve...myslím že by mi to mohlo pomoct. Předem děkuji. Wendy

Jestli jdete poprve tak si nechte napsat doporuceni od obvodniho lekare.Vcera jsem byla u sveho psychiatra platila jsem tech 30Kc co se ted plati.A s dcerkou chodim ke skolni psycholozce a tam neplatime nic

Záleží na tom, zda má psycholog smlouvu se zdravotní pojišťovnou nebo ne. Ale když to chceš mít hrazené přes pojišťovnu, musíš mít doporučení od lékaře. Když si to platíš sama, obvykle se cena pohybuje 300 - 1000 Kč / sezení. Já platím 500Kč / 50 minut.


U psychiatra jsme neplatila nic. Jen 30 Kč za recept

Já jsem neplatila nic. Ani u psychiatra ne.
Je to na pojišťovnu, ale museli jsme mít doporučení obvoďáka, resp. u nás dětského lékaře.

Já bych měla takovej blbej dotaz: U psychologa se platí? a kolik to přibližně je?

Ano prášků jsem se úplně zbavila. Ale nebylo to jen tak, chodila jsem před tím rok na terapii a v podstatě jsem si vyřešila všechny problémy, které vedly k zhroucení. Přesto vysazení prášků bylo docela těžký, taky proto, že jsem normálně chodila do práce a potřebovala jsem fungovat. Vyplatilo se mi hodně spát, klidně 12 hodin denně.

Tak to ti teda gratuluji a zavidim ze ses tech prasku dokazala zbavit ! A hodne stesti pri vyrobe 2mimi

Ahoj holky,já brala 3 roky antidepr.Na začátku k tomu lexaurin,ale doktorka mě upozornila na závislost právě na lex.,a tak jsem se ho snažila brát co nejmín.Loni v srpnu jsem přestala brát i antidep. a pořád jsem čekala co se bude dít(nějaké abstinen.příznaky),a zatím nic..Doufám že ataka už nepřijde,a já s manželem se múžeme pustit do výroby 2mimi .To byl taky důvod vysazení lékú.

A ty jsi ty leky vysadila uplne?? Ja bych se jich take chtela zbavit a je to presne o tom kak pises.clovek si proste mysli,ze ten lek potrebuje a tak po nem sahne.Je to zavislost ja to vim.Snad se mi to podari ,s cigaretami jsem taky sekla a slo to. .

Holky, drtivá většina prášků, co se berou na nervy vytváří závislost. Ta závislost může být psychická - jste zvyklé si vzít prášek a pokud ho nemáte tělo panikaří a vy zažíváte nepříjmené fyzické pocity. Myslíte si, že jde fyzickou závislost, ale přitom to může být víc o psychice. Děsivém strachu, jak byste to zvládly bez prášku.
Osobně jsem brala léky (slabší než lexaurin) rok a podařilo se mi je vysadit až na třetí pokus, předtím jsem vydržela maximálně tři dny a málem bych se dokázala v noci vloupat do lékárny jen abych ty prášky dostala. Lexaurin jsem brala jen při silných úzkostech ale dokázala jsem tělo vyhecovat k panice natolik, že někdy ani moc nezabíral. Hlavně jsem po něm byla ještě celých 24 hodin hrozně malátná a neschopná práce.

hanko take mam ten pocit ze si ten prasek musim vzit,a presne jak pises nekdy a hlavne pred menstruaci mi prijde ze mi nepomaha.Asi to reknu svemu lekari treba zkusi neco jineho pak dam vedet.

Budu mít možná otázku trochu z jiné mísy, ale přesto-znáte ve svém okolí někdo schizofrenika? Já má jednu známou schizofreničku-nevěděla jsem to, protože byla až na šílenou ukecanost a impulzivnost celkem normální..a pak se mi svěřila, že před 3 lety byla hospitalizovaná na psychiatrii v Opavě-tehdy prý kvůli klukovi.
Já si vždy myslela-schizofrenik je vyšinutý blázen, ale ta holčina je celkem normální, akorát je hrozně citlivá-každý stres, hádka či rozhod na ní působí hrozně silně a pak se stává spouštěčem k téhle nemoci..
Právě asi před čtvrt rokem jela zase do Opavy-důvod byl špatný psychický stav, kvůli situaci doma-matka se k ní chová hrozně, chtěla dát pryč jejího psa-na kterém hrozně lpí, atd. atd. Teď jsem jí po dlouhé době viděla a nemohla poznat-žádný úsměv, emoce-bílá jako stěna úplně omámená prášky.. Bylo mi jí hrozně líto..snažím se jí nějak pomoct, ale nevím, jak..ona si myslí, že nemá proč žít, já se jí snažím pomoct, ať si každý den plánuje činnosti, prostě ať má naplánovanou každou hodinu a ráno bude vstávat s pocitem,že vím, co bude dnes dělat..Celkově si ale nedokážu představit,že ji mám třeba za dceru-musí to být strašně náročné...Ale myslím si, že s touhle nemocí se dá žit-jen to chce hodně pevný řád, klid, naučit se ovádat, atd. Pak sice může dojít k občasným projevům nemoci, ale ne takových záchvatům,jako měla dvakrát ona...Ale mít nervy s takovým člověkem, když každé své selhání svádí na to "že je přece nemocný" chce silnou povahu...

ahojky holky.Já osobně zkušenost s psychiatrem nemám,ale spousta mých bývalých spolupacientek za ním chodila.Některým hodně pomohl a některým ne.Já se léčím v Brně na Žlutém kopci a tam chodí psychiatr za každým na pokoj a domluví se s každým individuálně co dál.Za mnou byl jednou a prohlásil,že by mohl chodit on za mnou a že ho vůbec nepotřebuji,což mě potvrdily i spolupacientky.Jsem strašně ukecaná a velkej optimista a to mě asi hodně pomáhá.Ale každý to tak nezvládá a potřebuje pomoc.Pokud ale psychiatr řekne pacientovi že stejně umře,tak to by měl vyhledat pomoc on a nebo toho nechat,protože to tu svou práci nedělá dobře.Má lidem pomáhat a ne je dostat do větší deprese.Je jich spousta dobrých a taky hodně lidem pomohli.Holky hlavně vydržet a nevzdávat se!!!!

Ahojky popisuješ potíže jaké mám i já. Beru lexaurin taky několik let a prý by se neměl užívat déle než čtyři měsíce. Snažím se ho vysadit ale vydržím nejdéle dva dni a musím si prášek vzít. Tyto potíže mám už od třiceti let taky úzkosti, pocení, bolesti hlavy atd...Taky jako přechod, ale teď vím, že to k přechodu není. Je to prostě PSYCHYKA. A nevím jak jí sklidnit, vyzkoušela jsem spoustu technik uvolnování atd..Pomáhá to někdy a jindy zase ne. Možná to chce spoustu času, dopřát si čas na meditace atd.. I když je pohodlnější spolknout pilulku i když si myslím, že mi už někdy vůbec nezabere. Taky užívám jednu deně a někdy dvě. Tak už to asi je závislost i když neužíváme velké dávky. Jsem ráda, že jsem tu narazila na stejný problém. Tak mi napiš jaké máš jiné problémy ahoj Hanka

Ja dochazim k psychiatrovi uz asi2roky,3roky uzivam prasky ( Lexaurin ) je pravda ze doktor je skvely,ale ja bych se chtela zbavit tech leku.Sice uzivam tabletku nekdy 2 denne ale i tak . NEjhorsi obdobi mam pred menstruaci,to mi ani ty leky ´moc nezabiraji,mam uzkost,potim se,jsem nervozni.Nevim co s tim .Letos mi bude 40 a nekdy si myslim ze moje telo se pripravuje ne prechod.Moje obv.lekarka mi rekla,ze i to je mozne.Mate nekdo zkusenost?

Moje prvni a doufam, ze i posledni zkusenost s psychologem, byla priserna. Lecila jsem se s vaznou nemoci, a prvni den lecby jsem sla na pohovor s nemocnicni psycholozkou. Prichazela jsem tam s dobrou naladou, ale odchazela s totalni depresi. Mimo jine mi rekla, ze je dost pravdepodobne, ze umru, a ze ma plnou skrin dokumentace stejne starych lidi jako ja, kteri na tu nemoc umreli. Bud to mela bit lecba sokem, nebo nevim...

Ahojky. Já osobně mám zkušenost s psychiatrem z dřívějška, pouze pohovor, ale můžu říct, že jen špatnou. KOukal na mne jako když mluvím o něčem neznámém, jako kdybych byla z jiné planety. V podstatě jsem se vykecala, on mi k tomu něco řekl, ale nic co bych nevěděla, nezkusila atd....Na léky to nebylo, tak jsem zase odešla a nikdy víc jsem u žádného nebyla.
Moje kamarádka byla u psychiatra při rozvodu. Měla to doma hrozné. manžel pil, bil jí před dětma, řval a museli takto spolu bydlet asi rok, než se vše vyřešilo. Jedna její dcera musela navštěvovat dětského psychologa. Té pomohl. Moje kamarádka si toho psychiatra také nemohla vynachválit. Nějaké léky na uklidnění samozřejmě dostala, ale pak je nebrala, protože se jí po nich chtělo spát a to nešlo, když chodila do práce. Jinak jí ale prý hodně pomohl svými radami a rozhovorem.
Dnes má jiného přítele a je jim dobře.

Píši ti protože z tvého okolí znáš co jsou to opravdové deprese. Mám rovněž částečný ID protože jsem on malička trpěla různými somatickými problémy a sníženou imunitou a nikdo až do mých 45 let nepoznal, že by to mohlo být od nervů. Bohužel jsem se tedy dostala k psychiatrovi až po totálním zhroucení fyzickém i psychickém. Po 3měs. léčbě v Bohnicích teprve přišli na to, že je to generační psychosomatická porucha tzv larvovaná deprese. Mám opravdu výbornou doktorku která mi zároveň vyslechne a radí prostě takový psycholog a psychiatr v jednom, beru prášky absolvovala jsem různé terapie a stacionáře a ze zkušenosti jiných i své ještě nikdo z hlubokých depek se nikdy neuzdravil. Moje mamka se léčila poctivě od 27 let a po padesátce na 3.pokus si vzala život. Táta jí bezmezně miloval a do 7 let se z toho upil k smrti oba byli inteligentní a vzdělaní lidé se spoustou zájmů a koníčků. Ale svět není jen růžový a při sebemenším zádrhelu člověk padá na totální dno. Někdo by se vysmál, že si máme pěstovat vůli, ale já jsem se snažila celý život si depky nepřipouštět a ani jsem nevěděla, jak mé stavy označit a dnes je země troska prášky neprášky jsem na tenkém ledě a snažím se s tím učit žít.

Já jsem navštívila manželskou poradnu ,když jsem se rozváděla-espektive ještě před rozvodem. Mé konzultace proběhly v pořádku,psycholožka mě ujistila,že jsem normální.problémy dokážu řešit racionálně a s nadhledem.Na sezení s mým ex ? Ani psycholožku nepustil ke slovu,tak jsem se sbalila a po 10 minutách vypadla. Na další samostatné schůzce jsem vyslechla to co už jsem stejně věděla. Ale mi osobně se ulevilo. Takže moje zkušenosti jsou positivni.

Najít dobrého psychologa není jen tak. Chce to trpělivost a obejít pár ordinací. Asi před pěti lety jsem se chtěla zbavit fobie, která mi ztrpčovala život. Když se mě první psycholog na třetím sezení opakovaně zeptal, proč jsem vlastně přišla, tak jsem si řekla, že jsem u něj naposled. Druhá psycholožka mi po několika sezeních řekla, že má fobie je daň za mnou silně rozvinutou fantazii a tím to haslo. Teprve třetí mi vysvětlila, co mám dělat, abych se jí zbavila. Což ovšem není jednoduché, takže s tím bojuju, ale je to pořád lepší a lepší. Peg

Psycholožku jsem jednou vyhledala. Měla jsem problémy v manželství a tak jsem chtěla slyšet pohled z jiné strany. Chtěla jsem vědět jak změnit své chování. Jak se nenechat vytočit a zatáhnout do předem prohrané diskuse. Neměla jsem šťastnou ruku. Jediné, co jsem se dověděla, bylo rozebrání osobnosti mého muže, jeho dětství a důvodů, proč se tak chová (opět pramenící z jeho výchovy). Ale co mohu udělat já ani ťuk. Když jsem už byla fakt na dně s osobností ošoupané rohožky (občasnými myšlenkami na smrt) a pomalu psala žádost o rozvod, navštívila jsem se synem člověka, který se zabýval Kineziologií. To bylo to správné nakopnutí. Nejen, že poznal, co se u nás doma děje a pomohl mi rodinnou situaci rozebrat, ale ukázal i cestu ke změně. A já jsem na ni vykročila. Od té doby jsem si mohla zahrát "Jungovy pohádky" (obdoba Rodinných konstelací), vyzkoušet hlubinnou regresi aj. V mém životě se hodně změnilo. Začala jsem pracovat na sobě a musím říct, že naše manželství stále trvá a je zcela jiné. Není to však jen má zásluha. Svůj velký podíl má i manžel, protože i on projevil vůli svůj život změnit.
Romana

Během své nemoci jsem se potkala se třemi psychiatry a musím říct, že pryč od nich. Jeden se mnou mluvil pět minut a napsal mi antidepresiva po kterých jsme se složila. Což chápu, že není jeho chyba, ale následná reakce mě dostala. Psychiatrička v nemocnici mi řekla, že víc než léky by mě pomohla terapie. Tak jsem vyrazila za svým doktorem a jestli by mi mohl napsat doporučení na terapii. Byl zásadně proti, že mi prý nic zakazovat nebude, ale že si ho musím najít sama. Tak jsem si řekla, že změním psychiatra, ale bylo to z bláta do louže. Ten nový byl milý, vyslechl si mě, ale pořád mi nutil prášky, že bez nich to nejde a že při téhle diagnóze musím něco mít. tak jsem naskočila na další antidepresiva, ale po zkušenostech s těmi minulými mi do dvou dnů bylo zase zle (buď ze strachu nebo mi fakt zase nesedli). Jela jsem proto za ním a on přestože jsem ho upozornila, že jsem autem mi dal injekci na uklidnění. Že prý řízení není problém. Když injekce zabrala, seděla jsem zrovna za volantem a musím říct, že jsem měla co dělat abych dojela. byla jsem jako bych vypila flašku vína. Nová antidepresiva co mi předepsal jsem si už ani nevyzvedla v lékárně a začala jednat na vlastní pěst. Uklidňovala jsem se tím, že když se můj stav zhorší vždycky se můžu k psychiatrovi vrátit. Nechci jim křivdit, ale mám v blízkosti dva lidi, co jsou v invalidním důchodu s depresemi. Oba by potřebovali terapii a ne prášky, nebo obojí, ale doktoři je jen cpou antidepresivama a do konce života tak už asi nenajdou vnitřní pohodu, protože tu prášky nezajistí. Bára

Jak Ti mohl psycholog předepsat léky? To není lékař!!!Nesmí předepisovat léky. Léčí rozhovorem, rozebíráním situací, příp. nějakými relaxačními metodami. Může Ti nabídnout různé metody, třeba muzikoterapii, ale ne léky.

taky mám zkušenost s návštěvou psych.Vesměs pocity negativní.Asi má pravdu Verča, že si lidé musejí vzájemně sednout. Můj psycholog byl lékař, u kterého jsem nějak cítila, že se tomuto člověku nemohu otevřít,.Vlastně mi ani tak moc nepomohl. Vypovídala jsem se, to bylo všechno.Navíc jsem dostala léky, které mě zdravotně zatěžovaly, ale nevěřil mi to.Trvalo dlouho než jsem dostala jiný typ.Ještě víc jsem ztrácela důvěru.Z dotazů ohledně působení tabletek jsem měla pocit, že léky ( poněkud nové) užívám v rámci jakéhosi programu.Vydržela jsem dost dlouho, ale myslím, že chemie mi nepomohla, ale změna života ano.

Jsem se zapomněla podepsat Já jsem lenoch---- Takže VERČA