Je mi smutno, když nejsme spolu

Ahoj poradíte mi ? Mám jet za 2 dni s tetou do Chorvatska na 10 dnů ale porad brecim a říkám si proč ? Bude mi strašně smutno po máme a budu brecet poradíte mi co mám dělat ? Už máme vše připravené poradíte mi co dělat ?jo a je mi 12

Potřebuju poradit....
Mám kluka ale je strašně daleko....... On bydlí ve Zlíně a já ve Varech😭
Nikdy ho nechci ztratit a vždy když jsem s ním jsem šťastná a když odjede nejraději bych se zabila.... Uvidíme se asi zase až na táboře ale nevím jak to bude pak😭
Co mám dělat?

Milá Lulu. děláš to dobře, je to určitá cesta a snad se ti to povede.
Já jsem napsala vše v minulém příspěvku. Já jsem bohužel typ, u kterého se to nijak nezmění.
Dělám toho hodně a nejsem rozhodně stínem manžela. Naopak.
Jinak jsme i hodně jiní, ale umíme dělat věci společně i každý zvláš´t. také jsme se jeden od druhého hodně naučili....Takové to vnitřní cítění, že ho nemám vedle sebe atd..to mám a vím, že budu mít stále.... i když dělám co chci, jak přestanu, tak si vnitřně vzpomenu....je to o člověku, jsem taková a vždy jsem dělala naplno vše.
Miluju naplno a trápím se naplno. prostě jak jsi psala ty.....žiji přítomností a to se vším všudy ( činnosti i pocity).....Je mi dobře, miluju ho a jsem spokojená. Pokud se to někdy změní ( jak jsi psala, že nevíme, co nás potká,,,)....tak se to stane a já se s tím budu muset vyrovnat....o tom je život.....
To budu ale řešit až se to stane.
Zatím je to tak, jak to je a já se takhle naplněná a procítěná cítím dobře, ( dělám vše naplno a hlavně tak, jak to cítím.....) nechci se něčemu vyhýbat jen proto, aby si někdo nemyslel, že ho tolik miluju ( jsem radši s ním, než s kýmkoli jiným a ať si každý říká, co chce..
je to nejlepší, co mě v životě potkalo..)..protože bych si taky jednou mohla říct ( kdyby se náhodou něco stalo a já třeba o něj přišla), že jsem to a toto neudělala atd...taková já být neumím, nechci se už snažit maskovat svoje city, prostě jsem taková a jiná být neumím.....Žiju naplno taková jaká jsem a i kdyby přišla nějaká rána, kterou neovlivním, budu se trápit, vím, budu brečet, to vím, budu prožívat prostě svoje pocity...ale taky vím, že nemá cenu se tímhle trápit, myslet na to a podle toho se měnit v současnosti, když nic takového zatím nenastalo..ťuk ťuk ťuk...... Papa a přeji ti, aby vše bylo podle tvých představ

To věřím, že to bylo moc krásné slyšetÚplně ho chápu, myslím, že většina lidí obdivuje právě ty, kteří umí žít život naplno..
Dneska mi bylo moc dobře, bylo sluníčko a byla jsem fotit v lese, je to moc krásné mít nějakou zálibu..
Já vím, že je to časté..Je to o závislosti a nezávislosti..čím víc je ten jeden závislý, tím víc se ten druhý může vzdalovat..
Znám to z vlastní zkušenosti, na začátku našeho vztahu jsem byla hodně nevyrovnaná..teď už je to jiné, komunikujeme, já jsem získala více sebevědomí a pěstuju lásku k sobě samé..
Někdy mám špatné dny, právě jako ten, ve kterém jsem založila tuhle diskuzi..ale jindy je mi dobře..chtěla bych, aby mi bylo dobře co nejčastěji
Jenomže dneska se mi to dobře říká, je pátek , bylo sluníčko a vím, že za chvilku tu bude přítel
Ale vím, že to důležité jsem si už uvědomila a teď stačí si to v pravou chvíli připomenout. Myslím, že je to krůček po krůčku lepší a lepší..

Já myslím, že jsi na dobré cestě
Přesně jak píšeš-obdivuješ na partnerovi to, že má své koníčky, o něco se zajímá, umí se pro něco nadchnout..Tohle mi jednou řekl i můj přítel a to pro mě bylo hrozně krásné - řekl mi, že na mě obdivuje, o co všechno se zajímám, že je rád, že jsme ho přivedla k mnoha novým věcem, atd - bylo to moc hezké to od něj slyšet
A myslím, že o tom láska přece je-navzájem se obohatit a něco si dát. Ne že jeden visí na druhém a škemrá o pozornost-jak si i tady na diskuzích můžeš často přečíst... Podle mě by partnerství mělo být o respektu-měl by si tě ten druhý vážit. Měl by vědět, že se ti po něm stýská, ale máš i své koníčky a umíš se zabavit. A pak když se třeba týden nevidíte mu máš co říct...

Ahoj Miky,
i já jsem něco mezi tím...
Je to smutné, když se v lidech zklameš, já vím..
To si dovedu představit, jak to bylo hezké, číst ty básničky..dojetí je fakt zvláštní emoce, strašně silná a krásná..

Úplně ty tvoje pocity chápu..Já se taky občas odreaguju, zabavím se, je mi fajn..Ale jakobych ho pořád nosila u sebe v nitru, vnímám jeho přítomnost uvnitř mě, několikrát denně na něj myslím, vnímám, jak jsme propojení..
S tím prožíváním jsem na tom stejně...

Já nevím..víš, všude psychologové radí, že bychom neměli na partnerovi být příliš závislí..že tím ztrácíme vlastní osobnost..
možná je na tom něco pravdy..opravdu se cítím více svá a vyrovnanější, když mám kolem sebe blízké lidi, dělám nějakou zajímavou činnost..prostě když jsem během dne taky sama se sebou a s okolím a odpoutám pozornost od stýskání..když na chvíli postavím sebe do středu zájmu..
Myslím, že je to nutnost a chci se naučit to dělat častěji..

Protože když se nad tím zamyslím, já na příteli obdivuju právě to, že se umí pro věci nadchnout, má své zájmy, když je v práci, tak se na to plně soustředí, nestěžuje si..
Nechci být jen stínem, který na něj pořád čeká...Myslím, že my ženy k tomu máme hodně sklony..
Já vím, že mu taky chybím, ale možná na mě tolik přes den nemyslí, protože má taky své povinnosti..
Prostě žije přítomným okamžikem a to je moc fajn..
Taky se o to snažím..Některé dny jsou fajn, jiné se mi hodně stýská a nedokážu se od toho odprostit..

Láska je krásná věc, někdy se ale bojím té závislosti, kterou občas pociťuju, o které taky píšeš..
Protože... nikdy nevíš, co se může stát..musíš mít také svůj svět, do kterého se můžeš schovat..
na druhou stranu je nádherné se zcela oddat a milovat jedinou bytost..
je to těžké, ale zkouším se najít nějaký kompromis..
Taky svého přítele moc miluju a věřím mu, myslím na něj strašně moc..
a taky plánuju a to se chci odnaučit..Chci žít teď, ne zítra..
Tohle můj přítel umí a proto si ho moc vážím..

Určitě to my citliví máme těžší a láska je pro nás vším..
Ale láska k sobě samé je ten největší dar..snažím se, ale ne vždy se mi to úplně daří.

Ahoj Lulu. Taky se v tobě vidím. Já jsem asi něco mezi extrovertem a introvertem. Někdy je těžké navázat kontakt a kor když se člověk zklame a pak se bojí věřit, svěřit se, i když moc chce. Nejlépe se také bavím mezi pár lidmi, které znám, ale nedávno se ukázalo, že ani ten jeden z nich není můj přítel. jsem zklamaná a smutná.....Ta holka o mně povídá různé věci po městě, využívá všeho, co jsem jí kdy řekla. Jsme malé město a můžu říct, že je to dost těžké....Ubližuje přes děti apod....To jsem ale odbočila, chtěla jsem napsat, že i já jsem poci´tovala úzkosti, když jsme se s přítelem v pátek čekali na nádru a v neděli zas odjížděl. Bylo mi tak moc smutno, že to ani nejde popsat, také to byl vlastně můj jediný, pravý přítel v tom světě falše a zla.....Skládala jsem pak básničky a představte si, že on taky, to bych do něj nikdy neřekla...Byly tak nádherný..třeba se ani tolik nerýmovaly, ale řekly vše...Mám je schované a zrovna nedávno, když jsme měli 10. výročí svatby, jsem je vytáhla a četli jsme si je....Bylo to něco tak skvělýho, až slzy nám šly do očí...No, ten můj přítel, s kterým jsem se vždy v neděli a né každou neděli, loučila na nádru, si mne 21.2. 1998 vzal a nikdy jsem toho nelitovala. tedy byly doby, kdy byla krize a vlastně jsem se i rozvést chtěla, ale vše se domluvou a tolerancí vyřešilo, dnes naše minulé nesrovnalosti vidím v nevyzrálosti a v neúplné, chápání o čem je manželský život.....Jsem moc šťastná a stále ho mám za nej. přítele..... K těm pocitům, jak jsi psala...stále se mi po něm stýská, není to jako kdysi na nádraží, ale i tak cítím úzkost, když jde na noční a já musím sama usínat, nemůžu usnout, necítím se úplná, když jsem bez něj...........nebo když má denní, dělám cokoliv, děti, vycházky, vše, co se s dětma dá dělat, ale stejně vnitřně cítím, jak se těším až se vrátí.....Mně nikdy nepomáhaly žádný koníčky. Šla jsem třeba na aerobik, ale skončil a bylo to stejný atd....Prostě jsou asi lidi, kteří jsou víc citově založení a já prostě vše prožívám naplno, jak radost, tak žal......No a lásku prožívám úplně nejvíc a nemyslím si, že je špatně, že na něj myslím a stýská se mi...Vím, že až budu chodit do práce, tak to bude jiné..budu unavenější ( budu mít práci a pak domácnost), ale stejně vím i to, že vždycky budu taková, že na něj budu myslet v určité chvíli a citově na něm budu závislá dokud budeme spolu....MOc ho miluju a věřím, že nám to vydrží.,..

Já právě taky pořád hledám někoho, s kým bych se mohla tak uvolnit jako s přítelem, ale možná to ani nejde..je to prostě ten nejbližší člověk..
To úplně chápu, že se cítíš mimo, když ty holky spolu chodí na školu..I já se cítím mimo jen proto, že sedím sama v lavici a musím za holkama ze třídy, které spolu sedí a bydlí vedle sebe, občas tam jen sedím a poslouchám, jak si povídají o lidech, které neznám a tak..
Ty tvoje záliby jsou moc hezké..Já mám focení, knížky..no a ještě internetové diskuze Chtěla bych si to ale nějak rozšířit.

jak to čtu, tak jsem na tom podobně, někde mezi vámi:) S přítelem sice oba bydlíme ve stejném městě, ale je to jeden z mála lidí, se kterým se cítím uvolněně a dokážu se s ním opravdu přátelit. Nejradši se věnuju takovým nespolečenským aktivitám jako jsou knihy, batika, korálky. Teď studuju VŠ, ale nebaví mě, takže pořád tápu, co se svým životem. Naše škola je navíc naprosto anonymní, neexistují kruhy, každý si volíme studijní plán individuálně, takže šance se s někým skamarádit jsou mizivé, natož pro někoho, kdo skoro nemluví:) Na střední jsme měli dobrou partu, vídáme se celkem často, takže jsem moc ráda, ale tři kamarádky z toho teď dělají stejnou školu, mají stejné známé, takže se zákonitě občas cítím mimo. No nic, hezky se to čte a poznává, že nejsem jediná.

No právě, já jsem neměla žádnou pořádnou představu...Byla jsem tehdy docela pubertální..Nakonec jsem dala na radu rodičů...
Dnes bych volila taky volila něco daleko více tvůrčího...Snad jednou...

právě že ani náhodou nevěděla. Rozhodovala jsem se podle toho, co bylo nejblíž mému bydlišti. Na výběr bylo mezi "rodinkou", průmyslovkou a obchodkou. Gympl nepřipadal v úvahu z výše uvedených důvodů. Chtěli mě dát dokonce na elektrotechničku, ale to jsem zavrhla. Nakonec nebyla obchodka úplně špatná volba, ale možná bych se dnes rozhodla jinak, více tvůrčeji. Ale to vrátit nejde a zpětně vzato jsem vlastně ráda za to, že obchodku mám, protože na VŠ to pak mělo návaznost dobrou a celé studium bylo důležité pro to, co teď dělám, takže vše je pro něco dobré. Ale nesmí to dopadnout tak, že se dítě úplně mine ve výběru, to jsem pak pro ukončit a začít znovu :). Vždycky je třeba brát v úvahu více faktorů a myslím, že i nebát se zariskovat a jít si po snech. Ale v 15ti je to fak těžké, to je fakt

Slunko, a Ty už jsi v devítce věděla, co Tě baví, a co bys měla studovat?

Ono je právě problém, že tyhle 15-ti leté děti ještě tak nějak neví. Je to zcela přirozené. A je těžké si vybrat správně, nota bene ještě s ohledem na prospěch a schopnosti...

Já také studovala obchodku :). Obchodníků je ale nějak moc. Kdyby se člověk v té devítce nebál jít do toho co ho baví a v čem si možná nevěřil a bál vid? měla jsi jít na něco umělečtějšího, fotografie a tak, máš nádherná fota :). Ale máš další šanci na VŠ :). Držím moc palce a jsem ráda, že je lépe. Jako bych viděla samu sebe před pár lety :).

Děkuju, to je moc hezké, co píšeš...Taky věřím a doufám, že když budu chtít, tak něčeho můžu dosáhnout..
Ani já nemám teď dobré výsledky, protože mě to nebaví..zvolila jsem kdysi špatně, ale už to musím nějak zvládnout.
Teď už vím, že tohle pro mě není a chci jednou dělat něco jiného..studuju obchodku..ale jsem taková spirituální bytost s talentem na jazyky.. jenomže, jak píšeš, dlouho jsem se hledala..
Děkuju, zlepšila jsi mi náladu

Vše je teprve v začátcích. Já se až na střední škole našla. Po ní bylo vše mnohem lepší, osamostatnila jsem se a nemusela poslouchat hádky rodičů, který jsem si brala příliš k srdci a ubližovala si. Výsledky na střední nebyly nic moc, ale zkusila jsem VŠ a dnes ji mám hotovou s krásným průměrem. Tím chci říci, abys ji určitě zkusila, protože konkurence sice je, ale až tam se to vyselektuje na ty, co chtějí a na ty, co ne. Držím palce. Vím, jak se cítíš, kdyby mi někdo někdy řekl, kde teď jsem, nevěřila bych. Věř v lepší zítřky, jsou krásné :)

O prázdninách budeme určitě spolu, najdu si jako minulý rok v Praze brigádu.
Je krásné, že ti tvůj přítel dává důvěru a sebevědomí..I u mně je to podobné...
Přítel mi sice nijak moc nelichotí, ale vím, že mě má nade vše rád, že jsem pro něj hezká a nejbližší ze všech.
Je to prostě moc krásné najít někoho, s kým si tak rozumíš..Je to pro mě jiný svět..jsem sama sebou, líbí se mi, jak se ten ženský a mužský pohled doplňuje a tvoří takovou harmonii

Přesně!! Já mám taky takový hlásek konipásek, hlavně před lidmi, kteří vyzařujou něco negativního se nějak ztiší..nebo v neznámé společnosti..ve škole mě učitelka taky neslyší, na brigádě ve skladu, kde se muselo hlásit zboží si ze mě v jednom kuse utahovali..

a taky si nevěřím..jako je to lepší, naučila jsem se mít se ráda, to jo.. ale nevěřím si v té větší společnosti, jak píšeš..
trošku strach, jestli se tomu vtipu zasmějou..jestli je překřičím..Já jsem měla docela problémové dospívání, měla jsem deprese, doma byly hádky, tak ten problém se sebevědomím taky hledám tady..

Když je to někdo, koho znám dlouho, tak to je jiná..Jsem uvolněná, najednou se nebojím nic říct, mluvím a hlavně směju se dost nahlas..takže to asi taky bude v tom sebevědomí..takové zmapování terénu možná, před kým můžu být sama sebou, před kým ne...

Tak jsme si teďka přes internet povídaly
Vyplynulo z toho, že máme každá svůj svět a když se potkáme, bude to zase fajn..Že je zima a jsme moc líné na to něco plánovat a že to na jaře bude zase lepší.

Já jsem teprve ve třeťáku na střední škole.. Chtěla bych pak studovat v Praze, ale konkurence je obrovská..snad si nějak přivydělávat a chodit na vyšší odbornou..nějak to vymyslím..prostě po střední za přítelem do Prahy I když jeho bydlení taky není jisté, ještě nevím, jak to bude..

Také to mám tak, více oceňuji posezení s jedním max. dvěma lidmi, protože v kolektivu více lidí se už neprosadim a mlčím, mám slabší hlas, tak je mi i trapné, když něco řeknu a oni to neslyší apod., je to takové trapné to říkat :). Možná je to tím, že si moc nevěřím, i když je to o hooodně moc procent lepší než dřív (výchova mluví za vše). Ted co mám přítele, je to jiné, dává mi důvěru, sebevědomí, i ve skupině jeho rodiny se cítím dobře a umím se bavit, to je jediná chvíle, kdy mám ráda okolo sebe víc lidí, jsou moc fajn.


S tou kamarádkou - já to měla podobné, každá jsme šly studovat do jiného města, takže pět let to bylo takové nic moc, ale ted co už obě pracujeme a o víkendech jsme ve stejném měsstě, tak se vídáme, nejčastěji i s našimi příteli, protože si též rozumí. Ono je těžké udělat si čas, když jediná doba kdy můžeš trávit čas s přítelem je časově hodně omezená a čekáš na tu chvíli celý týden a chceš z ní vyštavit maximum :). Já jsem také časem pochopila, že není dobré vše lámat přes koleno, hlavně v kamarádství. Lidé se prostě mění, jejich životy se mění, jejich priority se mění, myšlenky atd.. Takže nejen vzdálenost může být vaším problémem. určitě tě to musí trápit, zvlášt, když nemáš desítky podobných kamarádek, ale pokud vidíš, že u ní ten zájem odpadá, možná bych jí nejdříve dala přímou otázku, jak to vaše kamarádství cítí. třeba má stejný podivný pocit jako ty a vyříkáte si to. A nebo zjistíte, že jste opravdu každá jiná a odloučíte se a budeš mít vnitřní klid. Já jsem v posledních letech rezignovala na některé lidi, protože vím, že je zbytečné s nimi udržovat styky, když s nimi nemohu být častěji a věnovat jim energii. raději ji věnuji lidem menšího počtu, ale tím víc intenzivněji. Ale na to jsem přišla až po studiích, a přiznávám, i po tom, co jsem našla přítele, protože on je ve skutečnosti nejlepší přítel, nejvíce mi rozumí. Asi jako to píšeš ty.


A jak dlouho ještě budeš studovat? Kdy by tak bylo reálné to společné bydlení? A co o prázdninách, budete spolu trávit více času?

Děkuju, napsala jsi to moc hezky..Přesně takhle to mám, to těšení, zlom, smutná cesta domů..Jen je to dost velká dálka,takže ty víkendy jsou ještě kratší, v pátek přijíždím večer a odjíždím už odpoledne..

I já se snažím některým lidem otevřít, ale občas toho pak lituju...

Já jsem společenská v malé skupině lidí, nejlépe se cítím s jednou nebo dvěma blízkými osobami...
S přítelem jsem hrozně veselá a dřív jsem se hodně stýkala s jednou kamarádkou, se kterou jsme se taky hodně nasmály.
ale teď se to změnilo, přes týden nemá čas a víkendy jsem pryč já..takže se někdy na schůzku domlouváme i měsíc a odcizujeme se..vždycky byla jiná, než já, ale teď je mezi náma velká propast, myslím, že si myslí, že jsem ji vyměnila za přítele, často jí píšu, jestli má čas, ale ona ani neodpoví..
Sama v davu se cítím ztracená.. Občas, v obchůdku třeba někomu poradím, usměju se a jdu dál, někdy vycítím milé lidi. Ale v nákupním nebo fitnes centru by mi samotné bylo nevolno..

Asi by to pro mě bylo lepší.
když je světlo, tak jsem zapálená do focení, fotím detaily, kapičky, pak to upravuju v počítači..ale když je takhle šero a zrovna nemám dobrou knížku, tak na mě padá splín..V takových chvílích bych tu chtěla mít kamarádku, která by si se mnou vypila čaj a povídala..nějaká podobná duše..

Když jsem s přítelem, tak nám taky nic nechybí..Je to čímdál krásnější a dovedu si představit, že spolu jednou budeme bydlet a mít rodinu..toužím po harmonii a lásce.

Taky vám to moc přeju.
Zkusím se nějak zabavit a nepropadat té špatné náladě.
děkuju.

v tomto tě chápu já. Jsi asi introvert, já také spíš vyhledávám samotu, v kolektivu se necítím moc dobře a kroužky jsem také moc nevyhledávala. Ještě možná tak příležitostně aerobik, ale to jen s někým, sama se taky nikam moc nevydám. Já jsem naopak zjistila, že je mi fajn když jsem sama a mám čas na věci, které mě baví. Já navrhuji, aby jsi zkusila něco nového, ale ne venku, ve městě, ale doma. Třeba já miluju háčkování. Nebo jsem často (vy)malovala mandaly a u toho poslouchala hudbu, to je jako meditace :). Nebo četla zajímavé knihy, z nich si dělala výpisky a vylepila si j po pokoji. Pak jsem tam trávila strašně ráda svůj čas, prtoože jsem byla obklopená věcmi, které jsou částí mně. Někteří lidé nedokáží být sami se sebou, potřebují okolo sebe pořád živo, ale to jsem nikdy moc nechápala, protože já jsem introvert a nerada středem pozornosti. Mám spoustu známých, ale opravdoví kamarádi jsou na prstech jedné ruky, protože jen někomu se otevřu, a málokdo je ochotný opravdu naslouchat. Ale to jsem odbočila :).
Co se týče stýskání, taky jsem první půl rok s nynějším přítelem bydlela jen o víkendech, já studovala, on byl také v jiném městě, a pamatuji si na ten žal. V sobotu byla euforie, že jsem zase spolu, ale v neděli na mě už padal žal a splín, že se za pár hodin rozloučíme. Ve vlaku v neděli večer jsem byla jak bez duše, skoro polikala slzy a tupě "byla". Týden jsem popoháněla a milovala středy, kdy se to zlomilo. Pátky byly nejúžasnější den. Ale víš co? Jednou se to zlomí. Ty dostuduješ a jednoho dne budete bydlet spolu a bude konec loučením a stýskáním. My spolu žijeme necelý rok každý den a je to úžasné, ještě lepší než předtím. Je to taková harmonie, každý den se loučíme jako by to bylo naposledy a zase vítáme jako po týdnu odloučení. Pak se musíme dvě hodiny vykecat a zase si jdeme po svých koníčkách (on čte, já pracuji nebo háčkuju). Nic nám nechybí, jsme šťastní.
Přeji i Tobě to samé, neboj, vím, že ted to zní asi frázově, ale bude líp. Pokud ten vztah budete pěstovat, aby do to doby vydržel, bude to pak už jen lepší, věř mi

hm..asi máš pravdu... Autobus jezdí..ale je to problematičtější..ze školy se vracím po třetí hodině, pak jede autobus ve čtyři, jede přes půl hodiny.. navíc se mi v té Ostravě tak strašně nelíbí.. Možná to jsou výmluvy, můj přístup..
Nevím, nejsem tak akční, že bych šla sama na spining, spíš bych z toho dostala úzkost..
Ve čtvrtek mám v Ostravě kurz aj a chodím tam tak spíše z nutnosti, že to mám zaplaceno..
Většinou jakýkoliv kroužek, kam jsem se zapsala dopadl tak, že jsem se tomu vyhýbala, jak jsem mohla...
Prostě mě to samotnou nebaví, cestovat tam, pak tam chvilku být a pak jet zase dlouho zpátky..možná jsem nikdy nenarazila na ty správné lidi..

Rozumím ti Dálka to je hrozná věc pro lásku..ale nemyslím si, že vám pomohlo, když by jste bydleli blízko sebe nebo spolu. Hlavní problém vidím tam, že nemáš své záliby a koníčky..musíš se snažit zabavit i když s ním nejsi..Píšeš, že bydlíš na vesnici, ale bus vám tam snad jezdí a můžeš chodit plavat, na spinning, na keramiku, tancovat - cokoli na co budeš mít chuť Být tebou do něčeho takového bych se pustila -musíš mít také něco čím se zabavíš..hledat kamarády, s kterými budeš mít společné koníčky, atd..
Já vím, co to je stýskání..přítel bydlí ve stejném městě, ale když má dlouhý týden a pracuje 12hodinovou směnu třeba ho i několik dnů pořádně nevidíme..ale nezoufám si a snažím se je pořádně využít..udělej to taky

Ahoj holky,
můj přítel bydlí v Praze a já nedaleko Ostravy, vídáme se o víkendech a prázdninách. Jsme spolu už přes rok..Je zároveň můj nejlepší kamarád, kterému můžu všechno říct, tady nikoho takového nemám..

Proto mi často chybí, hlavně v takových deštivých dnech, jako je dnešek..

Příjdu ze školy, kde mě nikdo moc nebere a která mě ani dvakrát nebaví..Čtu si nebo poslouchám hudbu, ale duchem jsem s ním.. Představuju si, jak spolu koukáme na film, mazlíme se, jdeme na procházku, povídáme si..

I já mu chybím, máme se moc rádi..Ale on přátele má..a taky práci, která ho baví..

Bojím se, abych na něm nebyla závislá..Ale je těžké, aby mi nechyběl, když jsem tady sama na vesnici..

Někdy se mi stává, že se ho za víkend chci pořádně nabažit a přepadně mě úzkost, že už zase brzo odjede.
Nevím, jak z toho ven..

Teď jsem se vrátila z Prahy, kde jsem byla na jarních prázdninách a moc se mi stýská.. Je to těžké.

Chtěla bych, abychom bydleli spolu nebo alespoň blízko sebe.. měli každý své přátele a kousek svého světa, ale zárověň spolu každý večer usínali a sdíleli ty svoje světy..