Když umře někdo blízký - Diskuze | E15.cz
Zpět na výpis diskuze

Když umře někdo blízký

Diskuze

anonym
| 26. 8. 2017 22:28
foto Když příjdeš o mámu...

Ztráta milovaného člověka je jedna z věcí, kterou si nedokážeme vůbec přestavit a která doufáme, že se nikdy nestane. Proto neusnále říkáme slůvko " navždy"... Budeme spolu navždy, nikdy Tě neopustím, navždy tady pro Tebe budu... ale co je to navždy? Je to nejdelší možná doba, kterou spolu můžete být, je to tak dlouho, jak to chce osud.

Moje maminka byla celý život zdravá. Neléčila se vůbec s ničím, dokonce ani nebývala často nachlazená, netrpěla na běžné sezóní nemoci jako je třeba chřipka. Jednoho dne v noci se jí udělalo špatně a začala jí bolet hlava ale nesnesitelně, nebyla člověk, který by špatně snášel bolest, ale v tu chvíli bolestí doslova křičela. Myslela si, že začala trpět na migrénu. Na chvíli to ustoupilo, vzala si prášek, šla si lehnout a usnula... Bylo to nad ránem a já už jsem nespala, měla jsem pocit, že na ni musím dát pozor. Asi za hodinu jsem se na ni šla podívat, probrala se a nesnesitelná bolest se opět vrátila. Zakřičela asi dvakrát a zůstala bezvládně ležet. Chytila jsem ji a volala jsem " Mami, co ti je? " jedna z takových těch klasických reakcí...nicméně mi bylo jasné, že to je vážné ! Rozbušilo se mi srdce a utíkala jsem pro mobil a okamžitě volala záchranku. Popsala jsem jim situaci a musím říct, že tady byli opravdu do pár minut. Když přijeli, řekla jsem jim znova co se teda stalo, provedli nezbytné úkony a mamku odvezli na urgentní příjem do nemocnice. Bylo mi sděleno, že si můžu cca za 2 hodiny za volat. Volala jsem několikkrát, trvalo to asi 5 hodin, než mamku převezli na oddělení, kde mi sestřička řekla, abych se raději dostavila osobně. Ten pocit, když se něco stane člověku, kterého milujete a nevíte, co s ním a v jakém stavu je bych nikomu nepřála. Nicméně jsem zavolala strejdovi a jeli jsme do nemocnice spolu. Při příchodu nám ošetřující lékař na neurochirurgické jipce oznámil, že maminka je v umělém spánku, že jí v hlavě praskla výduť na tepně, měla velké krvácení do mozku na nejhorším možném místě a má vážně poškozený mozek. Byla to hrozná zpráva, ale člověk jí musí nějakým způsobem přijmout a prostě doufat...doufat, že bude zase všechno v pořádku. Řekli mi, že to, že jsem byla v tu chvíli u ní jí zachránilo život a člověk si tak říká....přece tohle, že jsem byla u ní a pomohla jí musím mít nějaký důvod.
Chodila jsem za ní. Každý den, opravdu každý! Bylo to náročné, ale mámu máme přeci jen jednu a neodpustila bych si, kdybych jí jeden den nepřišla pohladit, dát jí pusu a něco jí povykládat. Téměř vždy se ke mě přidal někdo z rodiny atak jsme za ní chodili všichni, stále. Koukali jsme se jak " spí " a doufali, že jednou příjdeme a ona otevře oči. Jenoho dne jsem přišla a lékař mi sdělil, že maminka není v umělém spánku ani v bezvědomí, ale má silnou poruchu vědomí a mozek jí funguje asi na 10%. Že dávají tomu, že se její stav ještě někdy změní asi 1% šanci....
Mohli mi říct jakkoliv hrozné informace, ale říká se, že víra hory přenáší a já jsem věřila! Neustále, každý den, že mě vnímá, když na ní mluvím i když má zavřené oči a že se prostě jednou probudí, že mi řekne, jestli mě slyšela, jestli se jí třeba něco zdálo a takové věci.
Bydlím v Ostravě na Fakultní nemocnici jsem to měla kousek. Jednoho dne, ale přišel doktor se zprávou, kterou jsem opravdu slyšet nechtěla ! Jelikož mamka byla ve stavu bezvědomí, ale nebyla napojena na žádne přístroje, chtěli ji převézt na LDN do Klokočova! Když jsem se ptala, proč právě tam, řekli mi, že to je jediná LDN, kde se starají o pacienty v bezvědomí. Mamka ležela na jipce 6 týdnů. Pro mě neskutečně dlouhých týdnů, byla to bezmoc. Nemohla jsem udělat vůbec nic aby se probudila, nic abych jí pomohla. Mám 6ti letou dceru. Mamka jí neskutečně milovala, byly jsme spolu všechny 3 denně, bydlely jsme spolu a najednou tady nebyla a i pro ni to bylo těžké, nemohla za ni ani na návštěvu. Vysvětlila jsem jí, že babička spinká. Každý den chtěla alespoň její fotku, tak jsem jí každý den vyfotila, aby se Eliška mohla na babičku alespoň podívat. Byla neděle, převezli jí na jeden den na normální oddělení, na pokoj, aby se ujistili, že to zvládne. Tam jsem mohla vzít i Elišku, která za babičkou chtěla, tak jsme šly... Povídala jí, zpívala, lechtala jí na noze. Byla ráda, že jí potěch týdnech zase vidí, i když spala...Na druhý den (pondělí) v 8 ráno jí převezli do Klokočova. Hned jsem tam volala, jestli převoz proběhl v pořádku a jestli je její stav stejný a bylo mi sděleno, že ano. Domlouvali jsme se s babičkou, dědou a dalšími členy rodiny, že tam v sobotu všichni společně pojedeme.
Byla středa odpoledne, zvonil mi telefon, ale nestihla jsem jej zvednout. Když se kouká na mobil, poznala jsem, že to je telefonní číslo z Klokočova. Rozbušilo se mi srdce a rozklepaly se mi ruce, věděla jsem, že mi nevolají jen tak. Vytočila jsem číslo a zvedl to lékař. Sdělil mi, že je mu to líto, ale musí mi oznámit, že maminka dnes ve 13:30 umřela, že jí prostě přestal fungovat mozek. Nechtěla jsem tomu uvěřit! Jak? Proč? Nedokázala jsem to pochopit. Bohužel to byla realita, kterou člověk musí přijmout ať chce, nebo nechce... A taky jsem to musela nějak oznámit zbytku rodiny. Bylo to nejtěžší co mě v životě potkalo. Přijít o maminku a říct to ostatním, být ten, kdo jim vezme tu naději v to, že vše dobře dopadne a že se uzdraví...Nikdy jsem ani na minutu nepřestala věřit a byla jsem jistá, že to prostě musí dobře dopadnout! A teď si tak říkám...proč? Maminka byla neskutečně hodný člověk s obrovským srdcem, neznám nikoho, kdo by jí neměl rád. Měla teprve 50 let. Žila jen pro mě a pro svou vnučku, těšila se na tolik věcí... Život je někdy hodně krutý a nespravedlivý.
Víte ono se s tím nedá smířit a já pochybuji, že se s tím někdy smířím, protože je to teprve týden a já to pořád nedokážu pochopit. Mám pocit, jako by byla "někde" a měla se zase vrátit a člověk nechce věřit tomu, že už se nevrátí.
Před časem nám umřel pejsek(Natálka) a říkali jsme dceři, že je v nebi a že se na nás dívá. Když umřela mamka, tak dcera pronesla, že je teď v nebi a že jí tam Natálka hlídá. Že s ní můžeme mluvit, protože máme její fotku, že nás slyší i když nám neodpoví a že na nás bude dávat pozor. Dětská mysl je neskutečně krásná a někdy by jsme všichni měli přemýšlet trošku jako děti.
Věřme, že i když věci nejsou vždy tak, jak by jsme si přáli, že i když se stávají tak smutné věci, které nás bolí, tak naši blízcí nás nikdy neopustí, už jen proto, že budou navždy v našich srdcích. Nemyslete na to, co jste jim chtěli říct a neřekli, co jste chtěli udělat a neudělali. Myslete na ty krásné chvíle, které jste společně prožili a buďte za ně vděční. A hlavně žijte! Žijte na plno každou minutu, dělejte věci, kterých se bojíte, před ničím neutíkejte, vstávejte ráno s úsměvem, myslete pozitivně, dělejte dobré věci, pomáhejte lidem a využíjte každý den svého života tak nejlépe, jak to jen umíte, protože nikdo z nás neví, který den bude ten poslední....
anonym
| 29. 12. 2017 17:36
TO LucieLucie:
Lucie, vy jste prožila své první smutné vánoce bez maminky. Mozková výduť je velice nebezpečná a nepozná se ani na CT. Když výduť praskne, buď to člověk nepřežije, nebo má velké trvalé následky. Povětšinou je na úrovni malého dítěte. Přejte mamince že se vy ani ona netrápíte. Horší by pro vás bylo , kdybyste se musela dívat na bezmocně ležícího milovaného člověka a nemohla mu pomoci.

Šťastnější nový rok 2018 vám i dceři.
anonym
| 5. 4. 2017 19:15
Dobry den prosim o radu jak pomoc cloveku kteremu umrela manzelka je mu 63 let a je to muj nejlepsi kamarad a spolupracovnik je citlivy a manzelka byla jeho zivot mam velke obavy aby neudelal nejakou hloupost dnes jsem ho vezl s prace domu prosim o radu jak mu pomoci mam o nej strach
Re: Formulář - mobil
Uivatel_5456593
| 6. 8. 2020 17:51
Manželku jsem poznal v 17 letech jako ucho ji bylo pouze15 ale i přesto jsme se protloukly az k to mu že se nam narodila dcera v roce 97 a bylo to super moje maminka mela vnučku č.2 ale vyrustala sni takze velka oboustrana laska bydleni s rodinou melo svoje pro a proti a tak v roce 00 jsme se osamostatnily a v roce 01 prisla jako blesk s čisteho nebe zprava a moje Mama zemřela trvalo mi 15 let než jsem mohl jit na hřbitov manželka mi nadavala že byh měl jit ale co naplat tak se střidaly lepší a horši leta dcera nam vyrostla a odstěhovala se nechala nam i psa Olivera Yorkshirskeho teriera ktereho dostala ke 4 narozeninam a v roce 19 po 15 nactiletem souzití nas pejsek pustil a ja myslel že nic horšiho me nemuze potkat ale opak byl pravdou presne pred 3 tydny mi umrela manzelka a mela nedožitych 42 let blesk z čisteho nebe a ja každy den rano citím ze kus mě chybí jsem pořadny chlap 110 kg ale to co me drželo mi najednou chybí je to hrozny pocit vracet se z prace domu a vlastně nikam z manželkou by sme letos oslavily 20 lete vyročí svatby opravdu nevim co dal studuji truchleni ale k nicemu to neni s manželkou jsme meli stejne zaliby takze cokoliv co delam me ji neskutecne pripomina ale musim vydržet kvuli dceři jem rad že jsem to napsal a zde je a email adresa protože nemam přihlašení nemam rad socialni sitě havlos76@centrum.cz diky moc
Re: Formulář - mobil
Uivatel_5456593
| 6. 8. 2020 17:51
Manželku jsem poznal v 17 letech jako ucho ji bylo pouze15 ale i přesto jsme se protloukly az k to mu že se nam narodila dcera v roce 97 a bylo to super moje maminka mela vnučku č.2 ale vyrustala sni takze velka oboustrana laska bydleni s rodinou melo svoje pro a proti a tak v roce 00 jsme se osamostatnily a v roce 01 prisla jako blesk s čisteho nebe zprava a moje Mama zemřela trvalo mi 15 let než jsem mohl jit na hřbitov manželka mi nadavala že byh měl jit ale co naplat tak se střidaly lepší a horši leta dcera nam vyrostla a odstěhovala se nechala nam i psa Olivera Yorkshirskeho teriera ktereho dostala ke 4 narozeninam a v roce 19 po 15 nactiletem souzití nas pejsek pustil a ja myslel že nic horšiho me nemuze potkat ale opak byl pravdou presne pred 3 tydny mi umrela manzelka a mela nedožitych 42 let blesk z čisteho nebe a ja každy den rano citím ze kus mě chybí jsem pořadny chlap 110 kg ale to co me drželo mi najednou chybí je to hrozny pocit vracet se z prace domu a vlastně nikam z manželkou by sme letos oslavily 20 lete vyročí svatby opravdu nevim co dal studuji truchleni ale k nicemu to neni s manželkou jsme meli stejne zaliby takze cokoliv co delam me ji neskutecne pripomina ale musim vydržet kvuli dceři jem rad že jsem to napsal a zde je a email adresa protože nemam přihlašení nemam rad socialni sitě havlos76@centrum.cz diky moc
anonym
| 15. 3. 2017 23:54
Pred 14 sni se mi zastrelil pritel .za rok jsme meli nit postaveny byt , meli jsme vsechno , ale on neunesl par ve i . Prodal firmu doroho spatny rozvod a velke majetkove vyrovnani . Minul rok se mi zhrputil psychicky , zjistilo E ze uz roky cca 10lwr ai na dusocce nese bolesti a do toho prodelal i mrtvicku . Nic me neodtadilo . Starala jsem se o neco , kazdy jeho pokrok chvalila , meli jsme krasny vztah - cista laska - ktera mi odesla . Ano ta bolest je hluboko a hloboko buhe po cely zivot mozek zspomina , ale srdce? Na nem bude jizva .s pritelem jsme spolu byli 7 lez a byl o sost starsi a hodne me naucil , postaveni se na vlastni nohy , spolehnout se na sebe a byt sva , nikdy nemel duvod menit .14dni jsem byla sama a s nejblizsimi ted je na case se schopit a zase zacit ,, zit"
Uz nevedel kudy kam a ja postupem casu, protoze vim okolnosti odpoustim sobe odpustila jemu . Budme vsichni silny . A mejme jen ty hezke vzpominky .
anonym
| 6. 2. 2016 13:04
Ahoj je právě sobota a ve čtvrtek mi umřela babička je mi teprve 12let.Asi si říkte že jsem ještě moc malá a že to ani nechápu.Ale když mi umřela brečela jsem celý den nespala jsem celou noc a chtěla jsem odejít ze světa chtěla jsem jít za ní ano opravdu jsem se chtěla zabít ale nedokázala jsem to.Teď strašně trpím a nevím co mám dělat jsem úplně v koncích a vůbec to pro mě není lehké já bez ní prostě nedokážu žít to nejde prostě to nejde NEJDE TO.Nevím co mám dělat bojím se a prosím o pomoc prosím
anonym
| 15. 8. 2016 19:30
foto Mě se před rokem a půl zabil muj neeejlepsi kamarad. Od té doby pořád piju, brečim a je to pořád horší...Je mi 25 let a nerozluční jsme byli od mých 14-ti let. Pořád k němu promlouvám, prosím ho o radu... Po 11-ti letech kamarádství naštěstí vím, co by mi nejspíš řekl, ale chybí mi jeho hlas a pořád doufám, že ho uslyším.. Každý večer koukám na oblohu a doufám, že ho spatřím aspoň na 5 minut.. Je to hrozné.. Asi se z toho nikdy nedostanu.. Každý den jsme byli spolu. Nikdo mi nikdy nerozumnel tak, jako on.. Ani nikoho jineho nehledam. Prijde mi to zbytečné! Vím, že se mu Nikdo v Ničem nevyrovná!!! Ale žádnou pomoc vyhledávat nechci, protože vyrovnat se s tou bolestí mi nepomůže psycholog/žka.. To musím já sama, ale nejde to... Nechci zapomenout... Nejhorší bylo, když mi 2 hodiny pred smrti volal, ze semnou musi nutne mluvit.. a ja byla v praci.. Odesel bez rozloučení!!! Tolik bych mu toho chtela rict.. je to k zblazneni vsechno v sobe dusit.. kdyz jsem mu zavolala ve 2 hodiny rano, vzdycky vstal a sel za mnou.. po telefonu poznal, ze mi neco je a v mziku byl u me... No nemam slov...
anonym
| 15. 8. 2016 19:38
TO Peetraa:
Jinak všechno nejlepší k tvým 24 narozeninám :* Mám tě ráda!!!!!! Nikdy nezapomenu!!!!!!!!!!!!!!!!!
anonym
| 28. 12. 2017 09:25
TO Bára: mne taky umrela babicka a nevim si rady
anonym
| 23. 5. 2015 16:55
Zemřela mi maminka v lednu pak sem jí měla doma v urně a dnes jsme jí uložily do hrobky a nevím zdali sem udělala dobře nebo sem jí měla nechat u sebe.prosím odpověd pro klid děkuji
anonym
| 15. 11. 2014 17:19
Dobrý den, každý z nás se setkal se smrtí, každý z nás ví, jaké to je ztratit někoho blízkého. Ale všichni nejsme stejní, každý reagujeme na přijetí takovéto těžké životní situace jinak. Někdo se snaží vyplakat, někdo vypsat, někomu pomůže to, jinému ono. Mě však trápí smrt, která ještě nenastala. Jsem adoptovaná, moji rodiče mě adoptovali v šesti týdnech a pro mě jsou to ti nejlepší rodiče, které jsem si mohla přát. Dnes je mi 37let a od deseti let, kdy jsem při autohypnóze zjistila, že mě rodí jiná paní než ta, kterou znám jako svojí maminku, ve mě propukla, já tomu říkám, fobie. Ani nevím proč, co se stalo, ale cítím panický strach z toho, co bude, až tu moji rodiče nebudou. Máme spolu skvělé vztahy, ale zase se nekontaktujeme každý den, fungujeme normálně, nejsme na sobě závislí, i když se moc milujeme. Když mi bylo deset, sepsala jsem si seznam babiček a dědečků a rodičů v pořadí, jak chci, aby umírali. Ty nejmilovanější jsem samozřejmě nechala na konci, jsou to mí rodiče, ale milovala jsem je všechny a psát tenhle morbidní seznam bylo peklo, ale musela jsem to udělat. Nevím, jak je to možné, ale všichni umřeli přesně v pořadí, jak jsem je napsala. Teď je doba, kdy mám na seznamu už jen dvě jména, jména mých rodičů. Jsou vedle sebe, protože v tomhle případě nemůžu napsat žádné pořadí. Smrt babiček a dědů jsem obrečela, ale vzpamatovala jsem se celkem brzy, na to, jak jsem se toho bála. Ale s rodiči to bude jiné. Jak se na to mám připravit? Už víc jak dvacet let brečím, pokaždé, když si to jenom představím. Ubíjím se myšlenkami, že mi praskne srdce, až nastane to peklo a rodiče odejdou. A některé dny je mi tak těžko, jako kdyby se to už stalo. Sevře se mi hrdlo, oči zalijí slzy, nemůžu popadnout dech a myslím, že se mé srdce snad taky zastaví. Vždycky jsem si říkala, že mí rodiče můžou umřít třeba za třicet let a je tedy blbost těch třicet let prožít ve strachu, je lepší si s nimi něco užít, udělat něco, na co budu moci vzpomínat, ale každá radost se mění v paniku, ve strach a vlastně mě ani netěší, protože myšlenky radosti zalije vzápětí pocit, že nic pěkného nemá smysl, když to stejně skončí tak krutou bolestí, při které mi buď praskne srdce nebo skočím z okna. Poraďte mi někdo, prosím, jak tohle přežít? Jak jednat v okamžiku, kdy se vám naplní noční můra? Nedokážu už teď jednat racionálně, jsem z toho nešťastná, otrávená, naštvaná sama na sebe, tak jak to mám zvládnout pak, když už teď jsem z toho vyčerpaná a prostě úplně hotová? Co si mám říct v hlavě, když už teď vím, že ani můj syn, kterému je dnes osmnáct a máme dobré vztahy, není pro mě důvodem k žití po smrti mých rodičů? Miluji ho, ale nedokážu žít s nikým až se to stane, nedokážu žít vůbec, opravdu to vím. Všechno to je patologie. Vím, že to není v pořádku, ale já fakt nevím, co mám dělat? Nemyslet na to nejde, provází mě to dnem i nocí a čím jsou rodiče starší, tím je mi hůř. Na kolenou prosím, poraďte mi, prosím, co mám dělat?
anonym
| 24. 9. 2015 23:53
TO Linett: Ahoj, vim, ze uz je to dlouho, co jsi sem psala. Je mi lito, co prozivas - a vidim se v tom. Myslim, ze bys mela vyhledat odbornou pomoc - a tim nutne nemyslim psychiatrii a antidepresiva. Zkus nahlednout i jinam - duchovni cesta mozna umi take cloveku ukazat, ze smrt treba neni az tak strasna... Prozila jsem jednu obrovskou ztratu, muj strach se naplnil az prilis brzy, chapu te,ale tohle te znici - na diskusi tonevyresis, zkus cinskoumedicinu, kineziologii...drzim pakce.
Projevy účasti
anonym
| 24. 10. 2009 08:00
Ten poslední příspěvek XYZ je zajímavý.
Jak projevy účasti dokážou být protivné.

Mně umřel táta před 3 měsíci. Vyhýbám se kondolencím, protože je to z větší části neupřímná povinnost.
Ale člověk pozná, když je to někomu prostě líto, anebo jedná pod společenským tlakem.
Nějaké objímání, to bych chápala v rodinném úzkém kruhu. Pokud jste na to zvyklí.

Jinak obecně smiřování s úmrtím blízké osoby je závislé na tom, o koho šlo (když zemře dítě, je to něco jiného, než když zemře babička), jestli se se smrtí dotyčného delší dobu počítalo a mohlo tedy dojít k přijetí odchodu ještě za života, nebo jestli to byla náhlá smrt, taky na povaze a vztahu se zemřelým.

Před rokem jsem si ještě nedokázala připustit, že by táta fakt umřel (našli mu rakovinu). Dost dlouho jsme doufali a střídavě se radovali a bli zklamáváni výsledky vyšetření.
A pak přišel konečný verdikt, a 4 měsíce čekání na smrt. Paradoxně ta doba nám pomohla. Byly to nejkrásnější 4 měsíce, které jsem s tátou prožila. Velmi silný zážitek. Nikdy dřív jsme si nebyli tak blízko, nikdy dřív nebylo tolik času a příležitosti věnovat se našemu vztahu.

Tím, že jsme to stihli, ikdyž na poslední chvíli, přišlo smíření, a smrt nebyla tak hrozivá.
Myslím, že jsem více slz vyplakala při jeho nemoci, než po jeho smrti.

Ahoj, tati, doufám, že se tam máš dobře.
anonym
| 10. 9. 2013 11:41
TO :
Velmi zajímavá diskuze, taky k tomu mohu něco říct a na něco se zeptat.
Před 19 lety jsem přišla o manžela.Bylo mi 31let a děti měli 7,5 a 4,5roku.
Byla to autohavarie, na identifikaci mě nevolali a do rakve jsem se podívat
nešla.Asi Vám to přijde divné,ale odjakživa jsem měla strach z mrtvol a bála jsem se, že nebudu moct fungovat pro děti, když ho uvidím mrtvého.Stále se mi vše vrací a není den abych nevzpoměla, nepřemýšlela jak by to bylo kdyby tu byl.
Ted mi umírá tatka, děsně se toho bojím, že ho budu muset s mamkou nachystat do rakve.každý den se třepu a mám nervozní chvění u žaludku,nemůžu se na nic soustředit.
Píšete rozloučit se s ním, nebo, že jste poslední chvíle umírajícího strávili společně a v dobrém. Jenže mě stále v hlavě vystupují jen ty situace, kdy a jak mi táta ubližíl,ne fyzicky ale psychicky. I když je na smrtelné posteli nedokáži mu odpustit. Je to špatně?
Ted mi máma píše dojed je to špatné. Nemám odvahu, ale morlní povinnost říká musíš. Takže to citím jen morálně.
Napište mi někdo na tuhle situaci radu názor. Díky.
anonym
| 18. 6. 2014 10:21
TO Anonym:

Měla bys mu odpustit dokud můžeš, protože pak už to nepůjde.
anonym
| 12. 2. 2019 23:09
TO Anonym: já bych to taky nedala
Dát osobě pokoj
XYZ
| 24. 10. 2009 06:19
Před 3 roky mi umřela matka - bylo to dost nepříjemné. Vzbudil mě telefon ráno - volali mi z nemocnice a oznámi-li mi to. Bylo mi tehdy 17 let.


To co pak ještě v nemocnici předváděli stálo opravdu zato, přidám-li k tomu moji docela agresivní povahu a stress z toho co se stalo tak měli vážená paní doktorka namále při těch jejích debilních kecech.


No nejhorší to však bylo ze strany příbuzných a přátel. Každý se horečně vnucoval s pomocí, pořád mě někdo objímal (měla jsem pak rok averzi na jakýkoli dotek - kvůli tomu jsem se rozešla i s přítelem) a vůbec - všichni měli strašnou starost a hlavně mě chtěli vidět truchlit jako je.


Ne že by mi to nebylo líto, ale necítila jsem potřebu plakat (vychám z toho, že člověk co umřel by si nepřál abyste kvůli němu naříkali, ale mysleli na něho v dobrém). Nicméně díky vší té pomoci jsem 4 dny bez pláče ztrávila v mukách - připadala jsem si jakobych byla nějaká bezcitná bestie a tak - ještě do těď kvůli tomu dost těch lidí nemám ráda, a i když jsem jim to řekla - oni si nechtějí přiznat, že udělali chybu.
Chce to čas...
Katus
| 31. 8. 2007 15:10
Nic jiného než blízké osoby a čas! Čas všechny rány zahojí!! Jenom čekat...
když umře někdo blízký
barunka1985
| 16. 8. 2007 18:05
myslím že každý člověk se s tím vyrovná podle svého. nejde mu nějak pomoci. sama jsem zažila že mi s tím nikdo nepomohl to musím já sama.


když se mi ale stalo že jsem na toho člověka začala myslet a chtělo se mi plakat tak jsem to udělala, a nebránila tomu...
Není to o sebelítosti...
anonym
| 4. 6. 2007 21:16
Myslím, že ta hluboká beznaděj časem přejde, ovšem nezmizí....ano, nepotlačuj v sobě ani pláč, ani zoufalství. Je těžké poradit, a pokud by Ti bylo moc zle, zkus vyhledat pomoc psychologa ( nebo psycholožky, jako ženy). Návrat do běžného života, vyhnout se depresi nejde někdy zvládnout bez pomoci druhých...(přišla jsem před 2 lety o syna, a dodnes bojuji, sama se sebou, abych měla sílu žít...)
pomoc
hanna
| 4. 6. 2007 15:10
Každého z nás jednou potká to, že mu zemře někdo blízký. Já vždycky myslím na to, co mě ten člověk naučil, co dělám stejně jako on, co jsme spolu prožili, jaký byl, co by mi řekl nebo jak by se zachoval v určité situaci, s kterou si nevím rady. Zpočátku u toho ukápne nějaká ta slzička, ale pak si člověk zvykne žít bez toho druhého, i když na něho nikdy nezapomene. Zbytečné truchlení je pro mě zbytečné, je to akorát litování sama sebe než uvědomnění si, co pro nás ten druhý člověk za svůj život znamenal.
smutné téma
anonym
| 2. 6. 2007 16:41
Nejde dělat nic jiného, než si to prožít. Nebránit se truchlení. Nepotlačovat. když se Ti chce plakat, plakej.
Ne druhou stranu je nutno zachovat jakýsi životní rytmus a úplně tomu nepropadnout.
Zpočátku se zdá, že už nikdy se nebudeš smát, už nikdy to nebude takové jako předtím. nebude. Bude to jiné. Ale nemusí to být úplně zlé. S každým koncem něco nového začíná.
Přeji Ti, aby ten nový začátek byl pro tebe novou nadějí.
anonym
| 28. 7. 2014 23:31
TO : Krásné.
Když umře někdo blízký
anonym
| 2. 6. 2007 16:32
Jak pomoct člověku, kterému umřela milovaná osoba? Jde aspoň něco dělat proti té beznaději? Poraďte...
anonym
| 1. 11. 2016 18:04
Umřelami babočkat

Nejnovější příspěvky v diskusích

Název diskuze
Vytvořil(a)
Poslední reakce
Reakcí
Elka
22. 9. 2020 23:39
43019
anzelen
21. 9. 2020 14:35
7369
Uivatel_5468866
21. 9. 2020 11:41
271
Uivatel_5468474
20. 9. 2020 00:24
334
michaelanavrc
28. 1. 2019 13:31
31
vaka89
16. 9. 2020 12:36
21
lenka3kubin
19. 11. 2018 22:59
69
michaelanavrc
15. 9. 2020 10:52
1
alexpacovs...
4. 5. 2020 17:25
47
stehla54
6. 9. 2020 13:08
127
Uivatel_5460539
3. 9. 2020 15:14
1
Marie77
28. 2. 2019 22:29
17
alexpacovs...
29. 8. 2020 19:47
22
Uivatel_5455237
27. 8. 2020 10:13
427
Uivatel_5459326
26. 8. 2020 19:11
166
Uivatel_5458991
24. 8. 2020 13:35
892
Uivatel_5458664
21. 8. 2020 19:27
53
Uivatel_5458237
18. 8. 2020 19:48
24

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!