Tak zpětně koukám, že se ta diskuze rozpoutala trošku jiným směrem..
Jsem přesvědčena, že existuje opravdová láska, o které psala angelwoman..Myslím, že milující partner vycítí, když mu důvěřujete a nezklame vás a důvěru opětuje..
Naopak, nefunguje-li vztah, jste-li žárliví a podezíraví..pak pěstujete dobré klima k tomu, aby vaši nedůvěru potvrdil...Je to jakoby jste sami určili, jak to bude..s výjimkou chorobných záletníků a tak..
Důvěra a opravdová láska je risk, ale pokud máte toho správného partnera, určitě se vyplatí a je hloupé myslet si, že je to naivní..je to prostě volba
Určitě existuje nespočet potencionálních dobrých protějšků, ale každý člověk má své chyby a pokud jste lásku poznali, tak se jí pevně držte..Určitě jste někdy ten pocit zažili..Ten je moc fajn, ale kdoví, jaké má nedostatky a já mám svého (svou) .... , kterého (kterou) bych za nic nevyměnila

Přijde mi, že je autorka tématu spíš nespokojená a snaží se sama sobě namluvit, že to tak je dobře..Připadá mi to opravdu hloupé, já jsem pro opravdovou lásku a otevřený empatický vztah, který člověka naplňuje a ten pak vůbec nemá potřebu hledat něco jinde..

Asi jo, asi tam taková spokojenost nebude, jak ona říká. A jak zdůraznila tu couru, že jí není, že si tak nepřipadá atd....No, asi jí někdo dal najevo cosi a hlodá to v ní nebo o tom samotná není úplně přesvědčená...( že jsou všichni spokojeni a ona je ok)......Proto chtěla znát názory jiných.

koukám na toto téma jako "vejr" to si nedvedu představit.Takový přístup od ženy.Hned jsemsi řekla když je všechno v pohodě tak proč to sem píšeš.Nevím ,ale hledejme mezi řádky něco je jinak než paní napsala.My ženy máme občas sklony si pravdu a chování mužů upravovat tak abychom z toho vyšly jako chudinky a měli důvod pro svoje chování ,které v duchu neschvalujeme.Opravdu nevím co bych k tomu měla říct navrhovatelka tohoto tématu mě rozhodila.

ANGEL TO NAPSALA DOST PŘESNĚ. BERU TO STEJNĚ. URČITĚ TO NAIVITA NEBYLA. JE SPRÁVNÝ DRUHÉMU DŮVĚŘOVAT. POKUD NÁS ZKLAME A MY MU VĚŘILI, NEZNAMENÁ TO, ŽE JSME BYLI NAIVNÍ. NENÍ TO, ŽE VIDÍME VĚCI ČERNOBÍLE. JÁ SI UVĚDOMUJU, ŽE MŮŽU BÝT TŘEBA TAKY PODVEDENÁ, ALE JÁ MANŽELOVI VĚŘÍM A KDYBY SE TO STALO, NEBUDU LITOVAT, ŽE JÁ BYLA VĚRNÁ A NEBUDU SI ANI PŘIPADAT NAIVNÍ. ROZHODNĚ BYCH MU UŽ ALE NEMOHLA DÁL VĚŘIT A NÁŠ VZTAH BY BYL JINDE. NEJSPÍŠ BYCH HO MUSELA UKONČIT, JAK PSALA ANGEL. NEVÍM, MOŽNÁ BYCH I ODPUSTILA, ALE O TO NEJDE. MŮŽEME ODPOUŠTĚT, ALE STEJNĚ TO V NÁS BUDE NAVĚKY. MUSELA BYCH ASI ZAČÍT JINAK A JINDE. ALE TO JSOU POUZE SPEKULACE, PROTOŽE JSEM SE DO TAKOVÉ SITUACE JEŠTĚ NEDOSTALA, TAK NEVÍM, CO BY BYLO PŘÍMO V NAŠEM PŘÍPADĚ. PODVEDENÁ JSEM BYLA, ALE NÉ V MANŽELSTVÍ, BYL TO MŮJ PRVNÍ PARTNER A NAVÍC JSEM SE TO DOZVĚDĚLA AŽ PO NAŠEM ROZCHODU, TAKŽE OSOBNĚ SE MĚ TO NEDOTKLO. VZTAH SKONČIL KVŮLI JINÝM VĚCĚM.

V zásadě s tebou souhlasím. A také nevidím svět černobíle-naopak ho vnímám ve vší barevnosti, s jeho špínou i krásou a vím, že na každou věc, je možno podívat se z mnoha úhlů pohledu.. V tomto máš pravdu.
Přesto si ale myslím, že není naivita chová-li se člověk podle svého přesvědčení a podle svých hodnot, které uznává.
To přece neznamená, že má omezený "naivní" pohled na svět. Takový člověk přece vidí všechno okolo sebe takové, jaké je-ale v konečném důsledku se zachová podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V dnešní době je možná dlouhodobý vztah a věrnost přežitkem, přesto je-li to ještě pro některé lidi hodnota, nemyslím si, že bych to označila za naivitu. Můj přítel byl také můj první se vším všudy a je jím už 3 roky. A opravdu nelituju toho, že bych něco "propásla" a nepodvedla bych ho. Je to naivita?? Myslíš, že mi teprve život ukáže a já změním své hodnoty??
Kdo ví, Tatu. Život je zamotaný...přesto si myslím, že věří-li někdo svému partnerovi (jako ty své dívce v 17), nejde zde o žádnou naivitu.Naivita je myslet si, že tě nikdo nemůže zranit a že všichni lidé jsou dobří.Ale když miluješ, prostě tomu druhému musíš věřit-což sebou musí někdy nést i bolest.Já myslím, že poznat opravdu život je o tom, že takovou zradu překonáš a nezatrpkneš, pochopíš, že takoví nejsou všichni a budeš hledat tu pravou dál....a až ji najdeš, budeš jí důvěřovat. A třeba to tentokrát vyjde
Byla by chyba říkat si-moje holka mě podvedla, takže takové jsou všechny. Nebo-podvedla mě, takže nevěra je úplně normální a nemá cenu už žádné jiné důvěřovat.
Každopádně máš pravdu-měli bychom si odpouštět. Ale někdy to je velmi těžké, když člověk, kterému věříš, zradí to co jste spolu tak dlouho budovali...vždy záleží na okolnostech, atd, ale vzhledem k tomu, že pro mě je důvěra základní kámen vztahu, ztrácelo by pro mě vše smysl...nevím, zda bych to dokázala. Možná je to jednodušší pro ženy, které nevěru tak nějak tolerují, protože si řeknou: však šlo jen o ***, nic se neděje. Ale k tomu jsou vždy zapotřebí dva-nebo třeba žena, která má malá sebevědomí a neumí od muže odejít, bojí se co bude dělat, co na to lidi řeknou, atd..... V životě je spousta křižovatek a bylo by nefér odsoudit člověka, který jednou odbočí na špatnou cestu...Ale následky si za to holt musí nést sám. "Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami."
Tobě přeju také krásný víkend!

Nechci nikoho přesvědčovat, že nevěra je normální, to v žádném případě. Lidé, kteří jsou si věrní a dokážou být šťastní, jsou pořád tím nejlepším případem soužití, držím jim palce a přeju všechno nejlepší.
Jen ve svém věku nedokážu vidět věci tak černobíle. Když mi bylo 17, nedokázal jsem si představit, že bych si našel děvče, které by měl už někdo přede mnou. Poštěstilo se mi to, i když to byla samozřejmě náhoda. Pozdější události ukázaly, že to takové štěstí možná zase nebylo. V každém případě se usmívám nad tím, jak jsem byl tenkrát naivní. Ale já jsem chtěl brát všechno opravdově. Že je život trochu jinde jsem poznal později. Že člověk je chybující, že se mu může třeba stát, že si bude muset sám před sebou uplivnout a nic mu nepomůže. Že když nebude schopen odpustit, nebude mu odpuštěno. Že nemůže soudit, když nezná okolnosti. Samozřejmě by se měl snažit přiblížit se ideálu. Špatné by bylo, když by dnešní 17-tiletí měli stejný náhled na věc jako já teď.
Hezký weekend, či česky: hezkou sobotu a neděli.
Tatu.

Beru, každý máme svůj životní postoj. Já nesouhlasím s tvým a ty možná s mým. Jen by mne zajímalo jaký máš vlastně vztah a co na tvůj názor říká tvoje manželka.

To o genech je pravda a nikdo s tím nic nenadělá.
Ten vztah byl modelový, jako příklad. Můžu jich vymyslet mnohem víc.

Milá Kloa. Nezoufej, pořád je spousta i věrných lidí. V mém okolí znám pouze jedno manželství, kde se praktikuje nevěra. Já osobně věřím stále v upřímné a pevné vztahy, kde spolu dva žijí čstně a mají k sobě vzájemnou úctu.
Nevím jestli někdo z vás sleduje Ordinaci, ale v dnešním díle tohle téma bylo dobře vystiženo - Problémy v rodině se nevyřeší dalšími problémy ..../ tím druhým problémem byla myšlena nevěra/. Ať si každý žije jak chce, já jen vím, že já bych nevěrou nic neřešila, protože se jí nic nevyřeší. Jsem pyšná na to, že si své starosti umím vyřešit jako rozumný člověk.

Na základě všech "schvalujících" příspěvků si můžu už jen postesknout nad tím jak většina společnosti žije, plytce, povrchně a sobecky.
A ať kdokoli řeší nevěrou cokoli, základní problém se tím nevyřeší.

Tak já teda nevím, ale já se kvůli pudům nerozmnožuji. To, co jsi popsal, dělají zvířata, protože nemyslí, mají právě jen ty pudy, instinkty. Já mluvila o pudu jako o chuti na *** atd...V tomhle směru jsem psala o tom, že jsme lidé a né zvířata a že bychom se měli umět ovládat a né být hned nevěrní, když doma nemáme *** tak, jak bychom si představovali.
Jinak pud jako počít dítě a předat dál svoje geny? Takhle já to teda nemám. A už vůbec bych nemohla žít s mužem, který se mnou je jen proto, aby si nadělal potomky. Kdyby to mezi lidmi bylo takhle jednoduché a jen o těchto pudech, co o nich mluvíš ty, Tatu, tak bychom se neženili, nevdávali, netvořili si zázemí, nezáleželo by nám na ničem, na žádných citech, ale jen na tom, zda je opačné pohlaví plodné a postará se o naše předávání genů. / zvířata/ Mně jde o vztah založený na citech, na lásce, úctě a rozhodně si nehledám partnera proto, abych s ním splodila potomky za účelem předání mých genů. Samozřejmě že děti mám a chtěla jsem je, ale né takto, ale z lásky. Jsme lidé, jak jsem už psala a ti se nechovají jako zvířata. Zvířata mají pud se rozmnožovat, lidé se množí z lásky. Co se týká toho, že setrváváme ve vztahu s dětmi kvůli výhodám, tak to jsem nepochopila.

Paní, která podvedla manžela, protože jí smrděl, pil apod.....byla jsem v takovém vztahu a ukončila jsem ho. To bylo pro mne řešení, né nevěra. A jak psaly holky. Pokud se takhle chlap chová, ubližuje i dětem, ne jenom té ženě, a proto se ona zachovala sobecky, když tento problém řešila jen podle své vlastní potřeby a na děti nemyslela. Pro děti je vždycky lepší, když se takovéhle manželství rozvede.

Nezpochybňuju váhu zamilovanosti-je to nádherný stav Ale nemyslím si, že zamilovanost = "milenecká láska", jak jsi ji popsal ty. Zamilovanost je krásná a ještě hezčí je, když má sílu přerodit se v opravdovou lásku.
Ale být zamilován do dvou žen najednou?....já ti nevím, chlape, jestli máš na tohle dost času, nervů a místa v srdci

Ano, provokuješ. Ale to nevadí, je to lepší, než kdybys mi ke všemu přitakal
S láskou je to někdy těžké...to co ty popisuješ to jen dokládá..Když s někým delší dobu jsi, miluješ ho, trávíte spolu čas a ten druhý tě najednou podvede a to všechno zradí, určitě to bolí.Ale ty se sebereš a půjdeš dál, najdeš časem jinou ženu, s kterou ti bude dobře a budeš jí mít rád. Ale asi se nikdy neubráníš tomu, abys vzpomínal na to co bylo, když ji potkáš a analyzoval své city... Ale určitě jsi rozumný chlap, takže víš, že jedna a jedna jsou 2 a když tě podvedla jednou, bude toho schopná asi i znovu...
Taky vzpomínám na první velkou lásku a někdy se neubráním i trochu srovnávání, když ho potkám-někdy se mi až zatají dech, jaký je teď z něho fešák (podotýkám, že jsem se rozešla já s ním, protože nám to neklapalo a on to pořád nějak neviděl) a řeknu si co by, kdyby...Jaké by to teď s ním bylo? Nevyšlo by to s ním ještě jednou?, atd. Jenže prostě jsem teď spokojená, takže to zůstává jen v takové té fázi imaginace. Možná třeba současná přítelkyně není úplně ta pravá...troufám si tvrdit, že jinak by tě to o bývalé ani nenapadlo...Já jsem s přítelem každodenně potkávala jeho bývalou a kromě toho, že se se mnou chtěla povrchně skamarádit a pořád se vnucovala, s ní žádný problém neměl. Bylo vidět, že je pro něj prostě minulost, já jsem současnost a je tomu tak rád
Takže já vlastně nevím, co chceš znát za odpověď...Tvé citové pohnutky za tebe nikdo nevyřeší, v tom si musíš udělat pořádek sám... Třeba odjeď s kámošema na chatu nebo kamkoli jinam a v klidu si popřemýšlej, jestli ti tvá přítelkyně opravdu chybí, těšíš se na ni, myslíš na ni, atd. A jestli není správně to, že ta bývalá, už bude vždycky bývalá...

Ale ty předpokládáš, že je láska naplněna a já s dotyčnou utvořím svazek k životu. Potom na nic jiného ani nemám čas. Ale.Láska mě opustí, protože jí přestanu vyhovovat. Já se s tím nějak poperu. Najdu si jinou, zamiluji se, žiju s ní, jsem šťastný. Kdykoliv potkám tu předešlou, je mi jako když jsem ji potkal poprvé. I když rozum mi říká, že já pro ni už nic neznamenám. Například. Co je to?
A navíc. Proč snižovat váhu zamilovanosti. Vždyť zůčastnění to myslí vážně a vyvíjí se z ní ta láska partnerská. To je to vzplanutí o kterém se zpívá a básní. To jestli zahoří a zhasnou jako meteor na letním nebi to nikdo na začátku nemůže vědět.

"Kde je dáno jako nezpochybnitelný fakt, že láskou mileneckou nemůžeš milovat více žen najednou?" Řekla bych, že nikde. Tohle záleží na každém člověku. Ale milovat- opravdu milovat můžeš jen jednoho člověka.Miluješ-li naplno a celým srdcem.
Ale ty se asi bavíš jen o takovém tom chvilkovém pobláznění do vzhledu, krásy nebo ***uální přitažlivosti. Domnívám se, že tady to není početně omezeno-plytkých a prázdných citů myslím, můžeš dát kolik chceš.

Miky. Ano musíme si přiznat, že příroda nás naprogramovala tak, že náš základní pud je stejný jako u toho jednoduchého viru-předat svou genetickou informaci do další generace co největšímu počtu potomků. Jako druh pak snaha zaplnit co největší dosažitelný prostor jedinci svého druhu, na úkor druhů ostatních. My k tomu máme ještě rozum a momenty početí doprovází libé pocity. U zvířat možná taky, ale ty nám to nesdělí. Setrváváme ve svazku, protože je to pro nás a naše potomky výhodné. Potom, protože je to výhodné pro nás a pro naše vnoučata (mají taky naše geny) To nám velí rozum i pud. Ale pud taky velí i počít potomky s jinou ženou. Aby jich bylo víc. Pokud mám prostředky a uživím je a dokážu zajistit péči pro ně a jejich ochranu můžu si to dovolit s více ženami (K.Gott) pokud ne, pak mi rozum velí že jen s jednou. A aby se potomstvu dostalo co nejlepší péče, budeme mít jen jedno dítě. Ale rozum taky velí, že lepší je nemít žádné děti, protože děti jsou starosti, práce, odříkání, probdělé noci, vytahané břicho a prsa, zpackaná kariéra. Druh, který rezignuje na naplnění základního pudu je odsouzen k zániku. Zatím jen naše bílá euroatlantická část druhu. Ale to už jsme v jiné debatě.

Lindě. Počkáme na další příspěvky a nemusíme bezprostředně reagovat. Pro ostatní. Jen ještě dovětek. Neodsuzuji nevěru šmahem. Je nevěra s pádnými důvody a za určitých podmínek pochopitelná a i přijatelná(zase jen pro někoho). Se zodpovědným stálým partnerem. Je také ovšem i jiná, zbytečná a hloupá a to podle většiny obecných a to i velmi mírných hledisek. Pak je také krutá, to když se provádí tak hloupě, že na to přijdou všichni a hned. Nejnebezpečnější je ale bohužel tzv. úlet. Kupodivu ho je schopno prominout více lidí, než dlouhodobý vztah. Úlet je způsoben chemií a rozum jde stranou, ale bohužel velice často s neznámým partnerem a to je ten problém. A může to potkat KAŽDÉHO. Chemie odezní, vzplanutí vychladne, vlády se ujme rozum, člověk se z toho vzpamatuje, ale někdy už je pozdě. Co může následovat dál? Jak je libo. Interrupce. Nebo léčba čehokoli. Vysvětlování, kde se k tomu přišlo... Paradox. Jedno maličké selhání a největší nebezpečí fatálních následků. Pro všechny. A ta žena, co rozpoutala tuto diskusi by asi udělala lépe, kdyby měla jednoho manžela a když jí nestačí, tak jednoho milence, ale nastálo a on aby jí byl věrný, tzn, že se budou stýkat častěji. Při uváděné frekvenci styků je jasné, že její milenci, pokud jsou svobodní se angažují i jinde a kdyby si to člověk nakreslil, bylo by v tom s nimi za chvíli celé jedno město. Neodsuzuji ji, má k tomu asi své důvody, ale způsob zdá se mi poněkud riskantní. Ale třeba žijí svůj život se stálými partnerkami a je to pro všech šest bezpečné.
PS : Kde je dáno jako nezpochybnitelný fakt, že můžu milovat láskou mileneckou jen jednoho partnera? Zamiluji se do jedné, zamiluji se do druhé a o té první to stále trvá. Co s tím? Co vy na to?

Lindo, mohla jsi mít trochu slušnosti, pokud jsi to nechtěla psát, tak jsi nemusela, stačilo napsat, že to popisovat nebudeš, ne že jsem snad blbá. Neuvedla jsi nic konkrétního, jen, že je žena na mateřské nejistá. V čem ji nevěra pomohla jsem nikde nenašla, byť jsem se na to několikrát ptala. Kdybych situaci znala, tak bych se na ni neptala! Vykrucuješ se. Mi o to až tak nejde, šlo mi o princip.

Také ti přeju šťastný a spokojený život a ať ti rozum dobře poslouží tam, kde chybí láska.....která mimochodem není žádnou chemickou reakcí - zde se bavíš o zamilovanosti, ale láska je dlouhodobým stavem mysli, kdy mi je druhý člověk milý, obohacuje mě,přestávám s ním myslet na sebe, je mi s ním dobře a mám ho rád

Situaci jsem popsala, a jako důkaz poslouží reakce, které následovaly. Nyní už jen opakujeme pár otázek dokola. Jsem si vědoma, že jde jen o slovíčkaření.
Svůj názor jsem napsala, děkuji za vaše názory a rozloučím se přáním štatného a spokojeného život všem.

Začala bych asi tím, co je pro mě láska. Chemická reakce, která po čase vyprchá.
Já životní situace neřeším s láskou, ale s rozumem, když už ho mám.
Hodnot je více a ke každé by bylo rozumné se rozepsat pár slovy, aby získaly správný význam. Jinak jsou to jen slova a každý je může pochopit po svém. Ovšem téma bylo nevěra a k té jsem už napsala co jsem chtěla.

Lindo, pokud to dáš k jmenované situaci, tak ano, nemiloval, nepodvádí taky a je sobec. Nikoho ale konkrétně tady nikdo neodsoudil, jsou to nekonkrétní názory, nikdo nepíše o konkrétním člověku, tedy pokud se někdo nevrací k autorce této diskuze.
Kdyby jsi jejich situaci popsala, tak bych se na to asi pořád neptala Takže problém není na mém přijímači

Všeobecně: nerozumím jak někdo může o neznámém člověku napsat, že nemiloval, stejně podvádí, je sobec a zároveň napsat, že nikoho neodsuzuje.

Kloa: problém vidím v tvém chápání. Já napsala názor na navěru, která vyplynula v určité životní fázi jejich vztahu. Nenazývám to pouze slovem problém, protože pod tímto slovem si představuji konkrétní věc. V tomto případě zapůsobilo více vlivů, které vyústily v nevěru. Ty jsem napsala.

Tatu, angelwoman už to tady vysvětlila, nebavíme se tady o nikom konkrétním, vše je položeno na příkladech. Stejně tak už psala, že žena, která má doma pivem smrdícího chlapa, který o sebe nedbá, musela vědět do čeho jde. To ona si takového muže vybrala a dobrovolně, tak zní manželská přísaha. Pokud by mi toto vadilo, nikoho takového bych si nevybrala.
Není to ani o těch dětech, mnohem lepší pro děti bude když budou jen s jedním z rodičů než mít jako příklad válejícího se smradlavého pivaře, nervózní matku, to dětem určitě nebude dobrým příkladem.
Jde právě o to tebou napsané, že "nic není už jako dřív, nic není jak bejvávalo.. ". Vztah je tím poznamenaný. Nelze ale naopak odsuzovat názory těch, kteří si neprožili to co dotyční, kteří to nevěrou řeší.
Právě na riziko nákazy upozorňuju nejvíc, už z tohoto pohledu je u mě ten kdo se nevěry dopustí sobec!
Angelwoman to vystihla, život se nemá brát příliš vážně, žijeme jen jeden, který je dle mě příliš krátký, ale nemusím ho promrhat svým sobectvím a chtíčem, který na rozdíl od zvířat umíme ovládat.

Lindo, problém je asi v tvých obecných větách, uvedeš příklad, ale nedokážeš pak konkretizovat základní problém. Ptala jsem se jaký měli ve vztahu problém, že ho museli řešit nevěrou? Jednoduchá otázka. Je mi jedno, že to překonali, že jsou vyrovnanější atd., ptala jsem se na příčinu jejich nevěry. Ono to taky tak na okolí může působit, ale nevíš co osobně zažívají, třeba není vše tak růžové jak to vidíš ty.
Nepsala jsem nic o nevěře jako odplatě Ale to, že komu je partnerova nevěra lhostejná, že s největší pravděpodobností podvádí nebo podvedl taky. Což je velký rozdíl. Stejně jako myslet si, že partnerova nevěra s tím druhým neotřese, v takovém případě ten druhý nemiloval, protože nevěra je pro mě největší zradou ve vztahu.
Stejně to nemění nic na skutečnosti, že ten kdo podvede je sobec, protože myslí jen a jen na sebe, nehledě na to, jaké zdravotní důsledky to může mít pro jeho partnera.

Jen bych chtěla říci na začátek, že tady nikdo nikoho neodsuzuje-mohu-li mluvit za sebe. Jen si povídáme o různých názorech... Ten tvůj je zajímavý, podložený životní zkušeností....
Přesto bych chtěla říct, že tvůj příklad-ženy, který má doma chlapa, který smrdí pivem a nedbá na ni, je smutný, ale dotyčná má, co chtěla. Nikdo ji přece nenutil s tímto mužem tvořit nějaký vztah, nebo ano? A tohoto si přece měla všímat na začátku...Jinak si myslím, že v dnešní době už snad není nutné být s někým mě odporným a nepříjemným jen kvůli dětem-myslím,že jeden-ale spokojený a vyrovnaný rodič-je lepší, než dva vedoucí mezi sebou neustále válku, rozbroje, hádky... Vždy se vše dá řešit různými způsoby, nikdy to není tak, že existuje jen jedno řešení-ale právě takhle naše volba ukazuje, jací jsme....
Každá strana má dvě mince...Samozřejmě nemůžeme lidi odsuzovat, ale můžeme se podívat na jejich situaci a říci si-dalo se to řešit jinak? - co bych udělala já? , atd. Tohle je pro mě směrodatné, něco si z toho vezmu, popřemýšlím nad tím, udělám si názor,...
Nelze odsoudit všechny ženy na základě jedné špatné zkušenosti, stejně jako nelze říci odsuzuju lidi, kteří jsou nevěrní. Každý si může žít podle svého, zvolit si své řešení problémů, atd. Stejně jako já si můžu říci, že s člověkem, který před řešením problémů a postavením se čelem k realitě uteče k nevěře, já nechci nic tvořit. Zřejmě bude stejný i v jiných oblatech života. Všem přeju ať hlavně dobře vybírají a všímají si chování svého partnera. Úlet se může stát každému - i mě. Ale pokud má patner povahu takovou, že si v práci trochu zaskotačí se sekretářkou/šéfem, doma si na internetu projede pár seznamek na *** a pak si vedle mě klidně lehne, pak může klidně taky až já budu kvůli bolestem po porodu chvíli odmítat *** nají náhradu jinde. Ale takový člověk je vlastně trochu chudák-troufám si říct, že větší, než podváděná/ný. A nevidím jediný důvod (vyjma sadomasochistických pohnutek), proč s danou osobou být. Vše je o volbě...
Tatu, máš pravdu-život se nemá brát příliš vážně, ale taky by se neměl je proletět s touhou po vlastním uspokojení a sobectví...

Souhlas. Pohled na věc se může měnit. Když mi bylo osmnáct, byl jsem přesvědčen, že svou lásku nikdy nemůžu zradit. Zradila mě má dívka a to skoro před mýma očima. Hroutil se mi svět a pak jsem jí odpustil. I následné léčení na kapavku. Můj cit jí byl málo, resp. má pozornost jí asi obtěžovala. Všechny kámošky a spolužačky jí mě záviděly. Přesto důvod asi nějaký měla. Nevím jestli jí ta něvěra k něčemu byla, něco si tím chtěla vyřešit nebo dokázat, či jen byla tak hloupá a nechala se ukecat. Pak se ten vztah stejně vojnou ukončil. Našla si jiného, šéfa, ženatého, dvakrát staršího. Stejně mi to ale neřekla přímo sama. To uvádím pro to, že nějaké důvody se asi vždy najdou a odpuštění je vždy možné. I když je pravda že "...nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo..."Dnes se na všechno dívám trochu jinak. Předně, používáním to neubývá Dále.Sytý hladovému nevěří. Čili, kdo si neprožil předchozí soužení dotyčného, který nevěrou řeší své problémy, nemůže ho pochopit. Ale to že nechápe, nebo neuznává jeho důvody, mu ještě nedává právo k tomu, ho všeobeně odsoudit. Jestli už to nejde jinak, pak se volí krajní prostředek. Musí se ale eliminovat riziko nákazy. To je myslím větší nebezpečí, než to, že na to někdo přijde. Za třetí. Tělo si žádá svoje a kdo říká, že ne, ten se hrubě mýlí. Jestliže, například,nějaká žena zná milování jen v atmosféře pivního dechu partnera, který si ani řádně nečistí nehty (nestihla ho zkrátka převychovat), moc se nemazlí a za chvíli spí, bez starosti o to, je-li manželka uspokojena, natož jestli by si nechtěla popovídat, tak se nikdo nemůže divit, že si tato začne zoufat a strádá. (Jinak se její muž o rodinu stará a děti jsou s ním jedna ruka). Náhoda tomu bude chtít, že potká muže, který je na ní milý, nežný, je čistý, voňavý, prožije s ním krásné milování, jaké si vždy představovala ve svých snech. A bude se k němu vracet. Vždy to pro ni bude svátek, který ji pomůže udržet její duševní zdraví. Rozvádět se nechce, protože se bojí, že děti by to odnesly a třeba i nepochopily. Máme ji odsoudit a na hranici s ní? Proč? Za to, že není dostatečně silná a podlehla? Že neměla tu kliku a její tchyně jí manžela řádně nevychovala? Třeba neměl mámu a vychovával ho děda. Místo aby začala hledat sílu v Bohu, nebo aby začala pít, fetovat či nezřízeně se přejídat, že si našla milence? Naopak o sebe bude dbát a bude vypadat lépe než předtím. Vždyť ona se tím asi zachránila pro své děti, které ji budou ještě potřebovat. Začtvrté. Poslouchejme (tedy čtěme) pozorně příspěvky do diskuse. Stručnost vede k zjednodušení. V tom je to úskalí. Přitom za každým názorem je nějaká zkušenost, kus života, a ten jak známo není jednoduchý. A ty názory se musí vzít a obracet ze všech stran, porovnávat, hledat pravda, žasnout nad mnohotvárností lidských údělů a zároveň obohacovat svou studnici zkušeností. Vlastně nemusí. Nic se nemusí. Ale pak to není diskuse, ale soubor monologů.A naposled. Neberme život tak smrtelně vážně. Chce to trochu nadhled. Stejně ho nepřežijem.

Mě by zajímalo, co je podle tvého názoru to hodnotnější, než láska?? Co to je třeba u vás? Moc by mě to zajímalo, protože možná má ještě úzké obzory, ale pro mě a mého přítele je ta největší hodnota v našem vztahu právě láska.Pozor! - nemluvím o zamilování, přece jen už spolu nějakou dobu jsme.A dávno nemám nasazené růžové brýle, vidím a znám jeho chyby, stejně jako vím, že jeho klady pro mě převažují. Ale my čelíme všem problémům, krizím, neshodám, atd. pomocí naší lásky,tolerance, pororumění, toho, že nám na sobě záleží, že mezi námi existuje něco víc, než neumyté nádobí, pozdní příchod z práce, absence dovolené, atd. atd. Teprve když opadne takové to zamilování a lidé spolu něco prožijou, musí čelit každodenní realitě a rutinním činnostem mohou poznat, jestli se to "slepé zamilovaní" přerodilo v krásnou a pevnou lásku nebo prostě neuneslo střet s realitou...
Právě proto by mě moc zajímalo, jaké hodnoty máte ve vztahu vy-jestli se tedy na to mohu zeptat? Už jen proto, že si - chápu to podle toho co píšeš - dovedeš představit, že by tě podvedl..nebo to prostě bereš jako reálnou možnost...

Myslet si můžeš opravdu co chceš, když to však nevychází z žádné reálné zkušenosti, je pro mě dost těžké reagovat jen na pochyby. Já na této věci nevidím nic postaveného na hlavu. Jak s kým co otřese je bohužel otázka na ty, kterých se to týká.