Já myslím, že na světě je lidí a dětí dost, takže se nedomnívám, že povinností ženy je rodit děti. Může dělat spoustu jiných zajímavých a důležitých věcí.
Ale nevím, jestli se tím člověk nepřipraví o něco dost zásadního. Láska k dítěti je něco nepředstavitelného, dokud ho nemáš. A ten pocit, když víš, že tě tvoje dcera nebo syn milují nejvíc ze všech lidí na světě.... Někdy je mi z toho až úzko, jak je to úžasný.

Tak nevím. Já se nijak netajím tím, že nechci dítě a i tím, že kdybych teď zjistila, že jsem náhodou těhotná že bych šla na potrat okamžitě a bez váhámí...Zkrátka je to tak. A vzhledem k tomu kolik mi je let to není ještě takový problém.
Ale zajímavé docela je, že spíš než kamarádky se nad tím podivují a dost to odsuzují mí kamarádi nebo známí - muži A člověk by přitom řekl, že to bude právě naopak

To opravdu nebylo nutné Přeji všem krásné vánoce a do Nového roku jenom to nejlepší.

Tak to je fajn. Už jsem se bála

Nevím na koho píšeš, já jsem reagovala celkově, né na tebe. Vím, že jsi psala, že neodsuzuješ nikoho.

Pokud mluvíte o mě tak jsem nikdy neřekla nic proti tomu že někdo nechce mít dítě.

Jenom jsem chtěla dodat, že samozřejmě taky nikoho nemíním soudit. Každá to vidíme po svém.

Je to tak. Stejně je ale zvláštní nebo jak to nazvat, že je tolik maminek, které by miminko chtěly, ale nemohou ho mít a jiné ženy mít dítě mohou, ale nechtějí. Holt to tak je.
K tomu přemnožení....toho se nebojím. Spousta párů je neplodných a také není taková životní úroveň, abychom se nezřízeně množili.
Moje setřenice nechtěla léta děti, pořád jen někde trajdala, věnovala se sama sobě, práci atd...Pak se vdala, trajdali s manželem apod....Nakonec také pocítila ten mateřský pud a miminko pořád né a né přijít....Bylo jí 33 let. Byla několikrát na IVF, ale vždy potratila. Nakonec jí odebrali vejcovod a vaječník, měla rakovinu. Smířila se s tím, že mít děti nikdy nebude. Její manžel bohužel ne a manželství se rozpadlo. Teď si našla partnera o mnoho let staršího, podstoupili spolu znova umělé oplodnění a čekají miminko. Sestřenici je 40 let. Je strašně moc šťastná a lituje promarněných let a říká, že se chovala sobecky, že myslela jen na sebe a že to byl trest. Já sice nevím, jestli to byl trest nebo ne, ale myslím si, že dřív nebo později se pro miminko rozhodne většina žen, které mají přítele a zázemí, ( když tedy zrovna nezasvěcují svůj život výzkumu apod....)
V našem městě je také pár maminek, které mají své první dítě od 35 - 40 let. Někdo holt pocítí mateřství dřív, někdo dýl, některé ženy možná nikdy....
Já neodsuzuju lidi, co nechtějí mít děti, ale nerozumím jim. Tedy mluvím o těch, co nepracují na žádných výzkumech, žijí obyč. životem, mají stálého partnera a zázemí.
Každá to bereme jinak.
Dítě je, podle mne, takovým naplněním lásky dvou lidí....Nevím, jestli je to neušlechtilejší, ale je to nádhera...mateřská láska, pokroky dítěte, i rodičů atd..
.A bát se toho, že dítě je smysl mého života? Pro mne jsou děti smysl života a nebojím se toho, že po jejich odchodu můj život ztratí smysl. Není to přece o tom, jestli to dítě je malé a žije se mnou nebo je dospělé a má své děti a žije samostatně. Pořád to je moje dítě. Všechno se mění a vyvíjí a kdybychom nedělali věci jen proto, že se budeme bát, že k nim přilneme a pak o ně přijdeme, tak by náš život byl daleko chudší, protože bychom nemohli dělat nic.

Všechny vás zdravím.Já osobně mám syna a děti jsem chtěla a to je mi necelých 24 let.Ale v určitém směru chápu rodiče které děti nechtějí.Znám spoustu lidí,kteří tvrdili že děti nechtějí a pak náhodou otěhotnělia ted by svoje děti nevyměnilia milují je.Zase je lepší děti nemít a pak být štastný.
Docela mě ted hnulo žlučíjak ta ženská(nemůžu říct té osobě ani maminka)vyhodila malého chlapečka do porodnice.PROBOHA VŽDYT DNESKA UŽ EXISTUJÍ BABYBOXY,říkala jsem si.Tuto ženu a jí podobné nechápu a i odsuzuji.Abych řekla pravdu občas mě ten můj raubíř pořádně naštve,ale za půl hodky už se lísá a mazlí a pusinkuje.
NIKDO A OPAKUJI NIKDO PODLE MÉHO NÁZORU NEMÁ CENU ODSUZOVAT ŽE NECHCE DĚTI.SAMI NEMŮŽETE VĚDĚT JAK BYSTE SE CHOVALI SAMI KDYBY JSTE BYLI V KŮŽI TĚCH CO NECHTĚJÍ DĚTI.
Moje sestřenka třeba tvrdí že děti nechce jen proto,že brečí,smrdí když se pokakají a překážejí,ale to už je sobectví.Třeba ty ženy časem pochopí o co přišli a třeba dostanou další šanci a držím jim palce

Hezký den všem tady.
Patřím k ženám, které děti nemají a prozatím nepociťují potřebu je mít, proto jsem si celou debatu přečetla se zájmem.
Dost mě zarazilo, jak málo tolerance projevují mnozí (!!! ne všichni), kteří děti mají nebo chtějí, vůči těm, kteří zastávají odlišný postoj. Některé zvlášť starší příspěvky hraničí až s určitým "dětským fundamentalismem" (kdo nechce děti, je špatný a nenormální, a v civilizované společnosti nemá co dělat)... Docela by mě zajímalo, zda si jejich autoři se stejným nadšením, s jakým něco nařizují druhým (povinnost mít děti), nechají mluvit do svých vlastních životů... Souhlasili by např. s tím, že mají-li jen jedno dítě, není do dost, a musejí si povinně pořídit další? Resp. s tím, že je-li plození dětí absolutní hodnota a to nejušlechtilejší na světě, měli by rodit tolik dětí, kolik jen můžou? Pokud odpovědí záporně s tím, že počet dětí je přece jejich věc, pak by v zájmu argumentační konzistence měli připustit, že stejně tak je věcí každého to, když se rozhodně děti vůbec nemít...
A ještě pár poznámek k předchozím příspěvkům.
1. K oblíbenému argumentu sobectví. Já si myslím a lidé, s nimiž se setkávám, mě o tom dnes a denně ubezpečují, že to, zda je či není člověk sobec, nezáleží jen na tom, co dělá, ale i proč to dělá. To, že si někdo pořídí děti, z něj automaticky nedělá altruistu. Znám lidi, kteří tak učinili jen proto, že zkrátka k určitému sociálnímu statusu děti patří (stejně jako k němu patří velký mercedes a norkový kožich...). Je to nesobecké? Početná je i skupina těch, kteří chtějí děti, aby se o ně měl kdo postarat ve stáří. Je to altruismus? Důvody, proč si lidé pořizují děti, jsou zkrátka různé. Stejně jako důvody, proč si lidé děti nepořizují. Může za tím samozřejmě být sobectví, ale stejně tak za tím může být i to, že někdo třeba nikdy mateřský nebo otcovský pud nepocítí (to je můj případ). Měl by si za této situace děti pořídit jen proto, že "se to ve slušné společnosti hodí", nebo se má raději věnovat něčemu, k čemu se cítí lépe předurčen? Podle mě si tuto otázku musí zodpovědět každý sám, nikdo to za nikoho druhého a tím méně pak nějak všeobecně učinit nemůže.
2. Pořídit si děti je snadné a nevydím v tom žádnou extrémní zásluhu. Těžké, a záslužné, je děti řádně vychovat. Tady v debatě se bohužel obě věci směšují a málo se zdůrazňuje, že rodič automaticky nemusí být dobrý rodič.
3. Absence mateřského pudu u části žen není nijak nenormální. Rozmnožování na rozdíl třeba od příjmu potravy a dýchání se totiž netýká přežití jednotlivce, ale přežití druhu. K jeho zajištění proto postačí, pokud mateřský pud pociťuje většina populace, nikoli všichni (tak to je konec konců i u zvířat, jen si vzpomeňte na různé případy mláďat, které matky odvrhly). Ta absence mateřského pudu u menšiny možná dokonce v lidské společnosti, kde neexistuje regulace počtu přirozenými vlivy prostředí, sehrává důležitou roli v tom smyslu, že zabraňuje nadměrnému přemnožení (jen si představte, pokud bychom všichni planuli stejnou touhou po dětech jako někteří přispěvatelé, a měli každý dejme tomu 10 dětí, za chvíli bychom se tu prostě ušlapali).
3. O tom, že mít děti je to nejušlechtilejší. No, nevím, takové absolutní soudy nemám ráda. Vždy přece záleží na kontextu. A na tom, jak chápeme ušlechtilost a čím ji měříme. Schválně: pokud by vědec, který by byl těsně před objevem léku na rakovinu, prohlásil, že s pokusy končí, protože se musí starat o své dítě, označili byste jeho skutek za ušlechtilý, resp. nejušlechtilejší? Nebo byste řekli, že vymyslet lék, který zachrání miliony životů, je ušlechtilejší než obětovat život jednomu dítěti? Myslím, že správná odpověď neexistuje a opět si tu otázku musí rozhodnout každý sám pro sebe (včetně toho eventuálního vědce).
Takže závěrem: každý jsme jiný a jsme taky předurčeni k různým věcem. Někdo k tomu, aby se celý život věnoval výchově dětí, jiný k tomu, aby vymýšlel léky na rakovinu, a třetí třeba k tomu, aby dělal oboje současně. To, kam každý z nás spadá, víme jen my sami...a pokud se rozhodneme špatně, poneseme za to následky opět jen my sami!! Celý spor lze tedy vyřešit prostou tolerancí a důvěrou v to, že stejně jako druhý nemá právo určovat život mně, nemám ani já právo určovat život jemu. Opravdu nevím, proč je pro "dětské fundamentalisty" tak složité tuto jednoduchou zásadu pochopit...

Nezlobyla bych se na svou dceru, kdyby se rozhodla nemít děti, nebrala bych to ani za sobectví. Nepovažuji mít dítě za smysl života , protože pak by bylo moc těžké vyrovnat se stím, když dítě zemře dřív než sami stihnem zestárnout. Myslím, že je důležité prostě nežít jen pro sebe. A to už děláme třeba tím, že jdem do práce. Pořídit si dětsko může být taky tak trochu maliké sobecké uspokojení mateřského pudu.
Proč mít dítě za každou cenu ,když se na to dotyční necítí.

To je zajímavá otázka.
Nemyslím, že ušlechtilejší, ale stejné důležité. Někdo zasvětí svůj život vědě, prožije třeba život v laboratoři mezi zkumavkami, kádinkami a mikroskopy, aby pomáhal vyrobit nebo vymyslet něco, co třeba pomůže i našim dětem. Léky, např.
Jiní se věnují jiným oblastem, kterým přinášejí radost či jiný užitek do života lidí...to je podle mě ušlechtilé. Ikdyž to tak nechápou. Já taky nemám děti proto, abych dělala nějaký ušlchtilý čin.

Ale obecně za ušlechtilou činnost považuji takovou činnost, která přímo nebo nepřímo pomáhá někomu jinému.


Mám kamarádku, která žije jenom pro děti. Obětovala se jim. Má jen je. Ale až děti vyrostou, bude sama, bez zálib, bez muže. Její život ztratí smysl... To není dobře.

To je rozhodně lepší děti nemít. Když je někdo nechce proč by se do toho nutil že? Ale ušlechtilejší důvod proč žít... mě opravdu nenapadá. Copak je něco ušlechtilejšího než mít rodinu???Kariera nebo peníze to rozhodně nejsou...alespoň podle mě...

Ve třetí větě mělo být někdo, ne nikdo.
Písmenka jedna zlomyslná!

Bezpochyby to pro mnohé může být smyslem života. A řekla bych, že jsem to tak kdysi taky cítila.
Na druhou stranu co s tím, když to tak nikdo necítí? To by asi nebylo rozumné, kdyby přesto děti měl, ne?
Čím jsem starší, tím nějak víc vnímám, že jsou i jiné ušlechtilé důvody, proč žít. Na zdraví.

Řekla bych že mít potomstvo je smysl života. V přírodě to tak chodí. Ale je to jen můj názor a je to každého věc.

Myslím si, že chutě se s tímto pudem nedají srovnávat. Je nám dán od úplného počátku. Rozmnožování je základ všeho. Copak naši předci měli sladké? Pokud všechny ženy přestanou cítit mateřský pud, tak lidstvo vyhyne. Musí v tom něco být. Nějaká hormonální nerovnováha nebo nějaký psychický blok.
A ta situace, kdy pudy jsou, ale ta žena díě prostě nechce ze svého rozhodnutí, má určitě důvod. To jsem reagovala na ty příspěvky, že nechtít děti nemá žádný důvod. Takové rozhodnutí důvod má, jako všechno, pro co se rozhodujeme.

Nemyslím, že jsi špatná, když takové ženy, co nemají mateřský pud, nechápeš.
Mateřský pud je přirozený. Ale není to jediný přirozený pud, a taky není dán všem.
Představ si, že by Ti někdo nutil sladkosti, ale ty bys měla chuť na slané. Říkali by Ti, že je přirozené chtít sladké, ale Ty bys to cítila jinak. Co s tím? Dala by sis to sladké (přeneseně-měla bys děti)?
Já jsem děti chtěla. A je pravda, že jsem nějakou dobu taky nechápala ženy, co podobné puzení nemají. Dnes mi to přijde stejně přirozené, jako je mít.
To vůbec neber osobně, to je diskuze.

Nevycházím ze svého pocitu, ale z toho, co nám je dané od přírody, mateřský pud. Pokud ho žena nemá a uvědomuje si to, jinak by mimčo moc chtěla, není něco v pořádku. Věřím, že ji to musí hodně trápit. Přečti si poslední příspěvek, než jsem psala já, na ten jsem reagovala.
A ta druhá varianta s tím vlastně souvisí. Zase je tady mateřský pud, ale v tomto případě ženě nechybí, jen dítě nechce z rozumu - prostě se z nějakého důvodu rozhodne nemít ho. Tyto ženy nejsou divné, to jsem nepsala. Psala jsem, že jejich rozhodnutí určitě má nějaký důvod a taky jsem psala, že je nechápu. Samo sebou se žena nerozhodne nechtít dítě, už kvůli tomu mateřskému pudu, který nám je prostě daný. Takže důvod v tom druhém případě nějaký být musí.
A že je nechápu? Proto sem píšu, zajímalo by mne proč ženy nechtějí děti. A nejsem špatná proto, že jim nerozumím. Pouze v této souvislosti vycházím ze sebe - nechápu ženy, které se rozhodnou nemít děti.

Vycházíš ze svého pocitu. Jenže všichni nejsou stejní.
A neznamená to, že jsou vadní. Je pravda, že většina žen si děti přeje. A ty co si děti nepřejí nejsou přece nijak horší, jen mají jiné představy o svém životě. Připadá mi to normální.

Já jsem se, popravdě, ještě nesetkala s ženou, co by nechtěla děti. Chtějí je třeba později, ale chějí.
Myslím si, že pro takovou reakci určitě musí být nějaké vysvětlení. Není to samo sebou, když žena necítí mateřský pud.
Já si bez dětí život nedokážu představit. Jsem šťastná, když jim můžu předat něco ze mne, učit je, hrát si s nimi, projevovat jim lásku. Člověk je schopen všeho pro své děti a mateřská láska je nejsilnější, nejupřímnější a nejkrásnější.
Pokud bych necítila potřebu mít dítě, asi bych zašla k lékaři, v něčem to být musí Mluvím teď o posledním příspěvku, né o rozhodnutí, že dítě nechci.
Ženy, které dítě nechtějí, ze svého rozhodnutí, nechápu. Pro takové rozhodnutí, podle mne, opravdu musí být nějaký důvod. Jinak přece každá chceme být jednou maminkou. Vždyť děti jsou budoucnost, smyl života.

Taky nechci mít děti, prostě to necítím. Je mi už 30 a moc mě to trápí. Vím, že všichni lidé mají spoustu problémů a strastí, ale věřte, že i tento stav nebo "handicap" může být pro jeho nositele velkým utrpením.

KDO JE NECHCE AŤ SI JE OPRAVDU NEPOŘIZUJE.ZNÁM ŽENU KTERÁ MÁ DÍTĚ NA MANŽELOVO PŘÁNÍ A JE Z NÍ OTRÁVENEJ ZOUFALEC.NA MALÉHO JE SICE HODNÁ,ALE I TAK JE PRCEK NERVOZNÍ A POŘÁD POPLAKÁVÁ.

Nechceš děti a proč bys měla být špatná?
Já teď čekám čtvrté. Jsem snad já špatná?
V jednom jsme na stejné lodi - Ty budeš čelit často dobře míněným, ale dotěrným dotazům na téma dítě.
Já budu čelit výmluvným pohledům druhých - krindapána, ona má 4 děti, ta není normální.
Hlavně nic nelámat přes koleno.
Hodně štěstí.

Jestli budu, nebo nebudu mít dítě, je jen moje věc.

A taky věc osudu.

Důvod mít dítě? O jakých důvodech mluvíte? Dítě buď chci nebo nechci. Buď to tak cítím nebo necítím. Proč bych si měla pořizovat dítě kvůli nějakému důvodu? Mám dvě děti a žádný důvod jsem k jejich početí nepotřebovala. Prostě jsem vyrostla a v určitý čas jsem zatoužila po dítěti. Tak jsem ho prostě měla. Důvod by byl dítě nemít. To by se našlo hodně důvodů. A kdybych dítě nechtěla, určitě by se nějaký důvod našel. Od peněz, přes práci a kariéru až po přání rodiny, nevhodného partnera a kdo ví, kolik takových důvodů existuje.

Ahoj, ja mimino taky nechci. Každý si to musí rozhodnout sám. Nejhorší jsou narážky okolí.

To víš, že se máš občas nakouknout i k nám. Já taky koukám k děvčatům "nad 55". Je pravda, že mnohdy jsou to zcela jiné problémy, vyplývající z jiné živ. situace, ve které se ta věk. skupina nachází. Ale občas se najde téma, které tě možná zaujme. Ale Ty tam určitě chodíš, vždyť jinak bys nevěděla o mých dětech a jejich problémech.

Zaujal mě Tvůj názor, že ke všemu člověk musí mít důvod. Tak tohle já cítím (a dělám) úplně jinak. Málokdy si rozhoduji dopředu co kdy a jak udělám a proč. Žiju více citem a intuicí, než rozumem. Ono totiž obvykle člověk míní a život mění.
Já třeba opravdu nemám důvod k tomu, abych měla děti.
Dokonce mě až děsí představa, že by k tomu někdo důvod měl. Možná si jen nerozumíme v tom pojmu DŮVOD.

Ahoj Vím, že Lenka psala až poté, co ta paní odešla, ale mohlo se to dotknout dalších se stejným názorem a vzniknout tak nové konflikty.
Beru to racionálně, pokud si někdo pořídí rodinu (děti), tak pro to musí mít důvod a pokud je nechce, tak pro to taky musí mít důvod, protože vždy musí existovat důvod proč se chováme tak a ne jinak
Ve společnosti je spousta názorů zakořeněna a asi proto, že to jsou představy většiny a ať se to týká čehokoli, tak ten, který sdílí názor menšiny je považován za vyvrhele. Podle mne není důležité, zda je to názor menšiny nebo většiny, ale je důležité znát, co člověka k tomuto rozhodnutí vede.
A jak to mám s dětmi já? Děti mám moc ráda, když mi bylo tak 16, 17 let, hlídala jsem občas děti (3 a 10 let) jedné známé z rodiny a bavilo mě to! Mám to nejspíš po mamince, ta když vidí někde miminko, tak je úplně mimo Děti ale zatím nemám, je mi 22 let, studuji posledním rokem na vysoké škole. Ale strašně po miminku toužím. Ale chci jej přivést na svět až budu nějak zajištěna, tedy po studiu chci nejdříve pracovat. Ale kdo ví, třeba názor změním a bude se na miminku pracovat hned po studiu S přítelem jsme spolu tři roky a bydlet máme kde. Děti jsou radost (i když spousta starostí a strachu)
Věkově tedy sedím do diskuze 20 a víc, ale když jsi mě pozvala, tak někdy nakouknu