Ataka panické úzkosti - Diskuze | E15.cz

Vše o designu

Vše o designu Vstoupit do speciálu
Zpět na výpis diskuze

Ataka panické úzkosti

Diskuze

anonym
| 20. 3. 2014 21:45
to Terez: nechodím k psychologovi ale k psychiarovi....
anonym
| 23. 3. 2014 13:04
TO stibitz: tak ono celkem záleží na tom, jestli s psychiatrem podstupuješ nějakou terapii nebo ti "jen" předepisuje léky.. pro mě je třeba podstatná ta terapie..psychiatr, ke kterému jsem docházela mi bohužel pouze předepisoval ty léky.. takže se chodím "léčit" k psychologovi
anonym
| 18. 3. 2014 10:04
Ahoj všichni,musím se s Vámi podělit o mé zkušenosti s úzkostnou poruchou.Jak tady všichi píšete je to neskutečně hnusná nemoc a nepřeju jí ani největšímu nepříteli.Já se s ní peru už 5 let,vyzkoušeli na mě desítky léku a nic nezabralo.Jsem totiž velmi vzácný jedinec,na kterého pusobí stoprocentně vedlejší účinky všech léku,tak že mi nic nezabralo a plácám se v tom nadále.Navštívil jsem už čínského lékaře,detoxikační centrum,beru spoustu bylin,MMS a stále nic.Nevím jsetli se z toho někdy dostanu.Týden jsem v pohodě a potom čtrnáct dní úplně k nepoužití.Díky za každou radu,kterou mi pošlete.Přeji všem hodně štěstí v boji s touto zákeřnou chorobou.
anonym
| 19. 3. 2014 18:28
TO stibitz: a chodíš k psychologovi? je to cesta na dlouhou dobu, ale mě to teda mám pocit zatím celkem pomáhá.. taky nedávám chemické léky zkoušela jsem všemožné bylinky, nejlíp na mě fungovala asi třezalka, ale jen dočasně..držím palce, ať je dobře, každý den v pohodě je výhrou
anonym
| 1. 2. 2014 19:28
Ahoj, myslel jsem že jsem nejsilnější člověk světa!Nikdy jsem si nic nepřipouštěl.Měl jsem ale docela namáhavou práci na nervy a do toho přítelkyně bulimii.Ale pořád jsem to nák dával.Jednoho dne zatmění a se vším konec.práce v orchestru, vztah, život.Vzalo mi to uplne vsechno!!!Je to svinská nemoc!Jen mi řekněte jak jestě dlouho to bude trvat!Stresoval jsem se v práci 10 let...Ted jsem doma a jsem sám.Všechno v hlavě zase srovnaný, ale proč si chci tu hlavu každej den ukroutit nevim.Už jsem zkusil asi patery prášky za rok a pul..jinak už mi nebrnej ruce a a nevolám si záchranku..Tak nakej pokrok jsem udělal. Jinak dost kouřim, a vypiju dve espressa denne.Když jsem na tom byl nejhuř, tak jsem si 3 mesíce ani nezapálil.Jinak nemam hypoteku a žádnej stres.Tak kdy mě to pustí.
Fakt neznám nic horšího, než tuhle nemoc.
Dík a všem hodně zdaru. A tem co zvítězili, tak teda ucta!!
anonym
| 22. 2. 2014 16:18
TO martin: Rozhodne prestan pit kavu, me osobne to rozjizdi masivni uzkosti s prechodem do panik.Celkove cokoliv s vysokym obsahem kofeinu.To ze te to porad nepousti je tim ze mas porad neco v podvedomi a tam to dela "bordel".Obcas sice clovek spoustece nevidi ale vzdy nejake jsou.Drzim palce.Ja uz s tim bojuju 7 let.
anonym
| 15. 2. 2015 15:19
Taky s tim bojuju uz 10 let. A jak pise Martin vsichni ode me utekly. Dlouholety partner,obe me dcery. Ty jsou vdane,ale na navstevu neprijdou jak je rok dlouhy. Takze se v tom placam uplne sama. Poceni,tres nohou,rukou. Nekolikrat mi bylo tak zle,ze jsem si volala rychlou. K psychiatrovi chodim, AD beru. Nekdy se to zda skoro dobry,pak zas prijde klepaci den. Tak se s tim ucim zit a verim,ze jednou to zvladnu. Jana
anonym
| 11. 1. 2014 10:33
Ahoj,
koukám ,že opravdu je nás dost ,že s tím bojuje snad každý 4 člověk .U mě se úzkostná porucha ukázala v 15 letech .Nechápala jsem vůbec co se to se mnou děje nemohla jsem vstát z postele i když jsem šla na záchod měla jsem paniku nejedla jsem k tomu zvracení .Čekalo mě spoustu vyšetření kde se nic neukazovalo 2 měsíce mě léčili vitamínama a já pořád nevěděla kde se bere ten strach nedokázala jsem o tom mluvit bála jsem se ,že mě nikdo nepochopí nakonec ,když jsem nastoupila zpátky do školy ,pomalu můj stah slábl pořád jsem si představovala krásný věci, nepustila jsem to k sobě a opravdu 8 let jsem měla klid ,bez prášků a vlastně jsem vůbec netušila ,že jde o nějakou úzkost Před měsícem jsem se dostala znovu do té panické úzkosti jsem na MD a byla jsem hodně ve stresu pořád sama přítel v práci pocitovala jsem na sobě chvění a mravenčení v koncích prstů a i motání hlavy tomu všemu jsem nedávala velkou pozornost ,až nakonec mi přeletěla hlavou negativní myšlenka ztráta ovládaní sama nad sebou úplně jsem tomu propadla nemohla jsem koukat ani na televizní zprávy ..na ty i ted nemůžu stejně koukat :) nedokázala jsem být sama doma s mím dítětem měla jsem šílený myšlenky z kterýma jsem se samozřejmě hned z totožnovala nakonec u doktora mi řekl že je to opravdu úzkostná porucha a beru na ni vitamínový (antidepresiva ) nejsou návykový hodně mi pomáhají ale opravdu co mi hodně pomohlo a to během týdne je tahle stránka http://psychoterapie.blog.cz/…gativni-myslenky určitě na to mrkněte :) Hodně lidí totiž se soustředí na ty příznaky ale čím je to vyvolaný moc nezkoumají a hlavně se snaží utěšit tabletkami strach .Jde o negatyvní myšlenky ty spouští naší úzkost je potřeba je přerámovat do pozitvních je to boj ale chce to víru a vydržet já už to takhle zkouším týden a cítím velkou úlevu .určitě to chce změnit myšlení a to hned na pozitivní v tom je síla a poprat se s tím i když se to stále vrací jako noční můra .Přeji Všem hodně sil
anonym
| 9. 2. 2014 14:01
TO Veronka: Ahoj Verčo.Také ted trpím přez měsíc uzkostí byla jsem u psychiatričky nasadila mi AD Velaxin a měla jsm šíleou alergickou reakci a je mi hůře než mi bylo.Snažím se zaměstnat jak to jen jde,ale pak příjde motání hlavy a sevření hrudi a jsem v čudu.nemůžu ted ani řídit mám strach že mě to přepadne po cestě.občas si vezmu lxaurin.Ted jdu v utery k psychiatričce tak jsem zvědavá co bude dál.Zatím ahoj
anonym
| 7. 3. 2014 16:29
TO Veronka: Zdravím a přidávám se do "klubu".. úzkostné stavy prožívám už několik let, docházím na psychoterapii a zkoušela jsem i AD, ale této variantě bych se chtěla nejlépe vyhnout.. proto by mě zajímalo, co jsou to "vitamínový antidepresiva"? díky moc a jsem ráda za tuhle diskuzi, je fakt těžké, když je s tím člověk sám..
anonym
| 25. 12. 2013 21:03
Také jsem trpěla PP,tato nemoc mi neskutečně obrátila celý můj život.Všichni jistě víte,jaké hrozné stavy člověk prožívá nebudu je tu popisovat,protože příznaky jsou stejné,ale chtěla jsem VÁM všem, které tuto nemoc prožíváte popřát hodně síly a uzdravení,které se mi dostavilo DÍKY mé psychiatričce,která mi předepsala Citalopram a hlavně díky Bohu! Nevzdávejte se a nojujte věřím,že tuto odpornou nemoc dokážete porazit jako já
anonym
| 30. 10. 2013 18:53
Ahoj,ja poprve zazila tento stav minuly rok v lete...trvalo to asi 2 mesice..stale si mi vracely tyhle odporny stavy.No potom byl cely rok klid a az ted..v praci stres,dala jsem dokonce i vypoved,mam zdravotni problemy..vratilo se mi astma,zacaly problemy se stitnou zlaza a ja prestala uplne spat.takze ted do sebe hrnu prasky na spani.A to jsem si minuly rok myslela,ze jsem tu mrsku porazila.A ono kdepak..cihala pekne za rohem cely rok.Uz nevim jak dal.bez prasku neusnu..od rana jsem cela vytrepana...kolem me je to sama embolie..potize maji mladi lide ..a ja uz nevim jak dal..
anonym
| 17. 9. 2013 08:23
Ahoj, včera jsem zažila ''záchvat'' panické ataky u kamaráda. Můžete mi prosím poradit jak mu můžu při těchto stavech pomoci. Já se jen zmohla na objetí a konejšení, ale ráda bych mu pomohla víc. Co vám pomáhá??? děkuji za odpovědi.
radusina5
| 24. 7. 2013 12:20
Zdravím všechny"panikáře".Mě ta mrcha přepadla před čtyřmi měsíci. Uvědomila jsem si,že už delší dobu zažívám stresy. Syn před zkouškama-podmínečné vyloučení ze školy,mám rok a půl staré dítko,studuji pětiletou školu, umřel mi v únoru tatínek,mamka bojuje s démonem alkoholem.....Takže toho na mě bylo dost! Jeden den jsem v podvečer nemohla dýchat,třepaly se mi nohy a ruce v hlavě mi blesklo infarkt. Jela jsem na pohotovost ekg v pořádku následující vyšetření vše v pořádku,ale mrcha se mě stále držela sice né každý den ale přišla a odešla. Abych vám řekla pravdu změnila jsem trochu pohled na svět. Začala jsem pít méně kávy a více bilynných čajů na uklidnění,raduji se z každé maličkosti,přestala jsem kouřit(přešla na E-cigaretu),kterou používám občas. Jím zdravěji jogurty cereálie, nesmažená těžká jídla. Mě to pomáhá je mi podstatně lépe. Včera mě ta mrška pokoušela a já ji poslala do háje a nic se mi nerozjelo. Kdyby bylo nejhůř mám připravený lexaurin, ale zatím jsem ho nevzala. Všem co tím prošli držím palce a jak jsem řekla v hlavě ji pošlete do háje zeleného.
anonym
| 20. 5. 2013 18:14
Čtu tady Vaše příspěvky a mám pocit, že jsem ,,doma´´, na jednu stranu jsem moc ráda, že tyto problémy mají svůj název a nemusím si doma vyčítat, že jsem blázen, ale na druhou stranu je mi úzko, že to může trvat roky, repektive se člověk už asi v určitých situacích podvědomě bude bát. Vždy jsem byla citlivé dítě, ale i cílevědomé a myslím, že dost úspěšné. Rozvedli se mi rodiče a zůstala jsem s tátou, který pije, rozvode se táhl roky a já si užila své a tam začaly moje problémy. Musela jsem třeba odejít ze školy, nezadržitělný stres, neopodstatnělý strach, pocení, bolesti žaludku, pak jsem třeba půl dne jezdila v autobuse, ale sedět ve třídě mi dělalo zle, neuměla jsem si vysvětlit proč. Jsem už dospělá, ale problémy se přenáší do pracovní sféry, na pohovoru dokážu zaujmout, i sama v sobě cítím, že mám obchodní potenciál. Vyhrála jsem zdlouhavé výběrové řízení do banky, ale jak jsem sedla za přepážku chytly mě úzkosti, nemůžu se soustředit, zmatkuju. Pak jsem vzala místo prodavačky, prní týden byl náročný, slevové akce, zástupy zákazníku , tréma byla, ale ustála jsem to i s oceněním vedení, ale druhý týden jsem byla unavená a nebyl moc důvod, ale daly mě na patro s paní co jsme si moc nesedli a nechodili zákazníci a paradoxně to na mě přišlo. Na patře byli třeba jen dva zákazníci a já nemohla ani rozměnit peníze, vše se mi míhalo před očima a měla jsem pocit, že omdlím, odešla jsem a brečela. Doma si myslí, že nechci pracovat, ale já chci přesný opak a to být úspěšná v práci, když řeknu něco o mých problémech, tak mi říkají, ať se nevymlouvám, přítel je v pohodě, ale taky si myslí, že se mi moc pracovat nechce, zbytek rodiny mi to ale neutále vyčítá. V naší rodině se psychické věci nikdy neřešily. Táhne mi na třicet a ráda bych se s tím poprala, vyhýbala jsem se práškům, ale asi budu muset. Vyhrála jsem opět výběrové řízení na administrativní pozici, na kterou se stojí fronty a já tu brečím, jelikož se obávám, že to zase nedám, že se přestanu koncentrovat. Miluju život, ale tohle opravdu dost ztíží každodenní fungování
ataka panicke uzkosti
morrley
| 31. 12. 2010 21:53
lidi prectete si kapitolu BLATIVE STINY z knihy AKTIVNI TVAR NEKONECNA od Carlose Castanedy. Podle mne je tam souvislost s tim co deje mne a Vam!
Panická ataka, panická úzkost, Úzkostný stav
Kachnicka
| 15. 6. 2010 11:29

zobrazení RE: Znám to...Kacka, 15. června 2010 10:12:23 Poděkování: 0 nahlásit poděkuj reaguj

Ahoj vsichni, taky to bohuzel znam a musim rict, ze prvni setkani s atakou me strasne vydesilo. To, ze puvodem vseho je psychika me ani ve snu nenapadlo. Myslela jsem, ze mam infarkt, brnely me konecky prstu, busilo srdce, traslo se mi cele telo, nemohla jsem ani sedet na miste jen chodit po byte sem a tam s tim, ze urcite kazdou chvili omdlim. Prvni na co jsem prisla bylo, ze mi pomuze otevrit okno a zhluboka se nadechnout nekolikrat cerstveho vzduchu. Pomohlo to, ale jen na chvilinku po par minutach ataka vratila v jeste vetsi sile. Neovladatelny tres celeho tela, litani na zachod, pocit na omdleni.. strach co mi je... brneni konecku...a tady prichazi bna radu druha vec, ktera mi pomohla. Zavolala jsem kamaradce a ona se mnou mluvila a mluvila a najednou mi bylo lepe a lepe. Nakonec se mi podarilo usnout,ale vsechno tohle trvalo skoro tri hodiny. Po case jsem si rekla, ze je to ok a pekne jsem se spletla. Po mesici nastalo peklo znova s tim, ze uz jsem volala sanitku (bydlim jen se 4letym prckem)Pani v tlf. me uklidnovala a rikala, ze to neni infarkt ze je to psychicke. No neverila jsem. Nakonec jsem do nemocnice nejela a opet jsem volala tentokrat nejakemu cloveku z internetu co byl zrovna online a ja ho pozadala,zda mu muzu zavolat. Vubec jsme se neznali,ale hrozne moc mi pomohl. Teprve druhy den jsem se od sestry dozvedela,ze ona timhle trpi take a ze je to Panicka ataka atd,,,nikdy by me to ve snu nenapadlo. Lekarka mi dala Xanax a zatim jsem ho pouzila naposledy vcera,kdyz citim ze uz ataku od sebe jinak neodzenu. Nekdy s mi podari ji potlacit driv nez se rozjede.
Co mi pomaha: otevrit okno a nadychat se vzduchu z venku, sestre zase pomaha dychani do papiroveho pytliku, vzbudit partnere a pokud jste sami tak nekomu zavolat a mluvit s nim. Nebo atace predejit a hne djak citite, ze to na vas jde vzit si nejaky lek na nervy. Musim rict, ze je to opravdu hrozne moc neprijemny stav :(((((
Jsme na jedné lodi
Defik
| 17. 12. 2009 22:38
Ahoj,náhodou jsem narazil na tvůj článek o panické úzkosti a zaujalo mne to co tam píšeš.Mě je 33 let a sám jsem prošel 5 ti letou panickou úzkostí,která se změnila v generalizovanou úzkost.Takže jsem prožíval úzkost prakticky pořád.Pomohla mi až náhoda.Zašel jsem na psychiatrii,a dostal jsem antidepresiva,který mi upravily biochemii v mozku a moje neurotransmitery začaly produkovat látku,(serotonin)která odbourávala přebytečný adrenalin,u mě v organismu.Prostě mi můj mozek neměl potřebnej materiál na normální fungování při stresu.Takže jsem se zbavil svých atak.Nejhorší na tom ale všem bylo,že jsem si to v myšlenkách vykládal jinak,než to bylo.Ty myšlenky....a přitom to byla jen tělesná záležitost,a ne posedlost démony,nebo počínající šílenství.Musíš tyhle myšlenky u sebe blokovat.Je to ale dlouhá cesta k uzdravení,jenže je možná.Já jsem toho příkladem.Tak se drž a bojuj,je naděje
anonym
| 18. 8. 2011 15:45
TO Defik:
ahoj,
ja jsem se desne dlouho domnivala, ze moje stavy jsou spojene s epilepsii, kterou mam diagnostikovanou, ale uz vice let nemam na EEG zadny nalez. Pak jsme zjisitili, ze se nejspise jedna o panicka ataka. Jsem hlavne rada, ze vim o co jde, ze to neni epilepsie a ze je to problem, ktery se da resit. I kdyz fakt je, ze ta ataka jsou strasna, mivam i myslenky na to, ze takhle se neda zit a bylo by lepsi to skoncit, ale to vzdycky potlacim a nejak se z toho dostanu (prasek, spanek). Jsem sice na zacatku dlouhy cesty, ale verim, ze kdyz vytrvam, dostanu se z toho uplne. Drzte se vsichni, kdo jste na tom stejne, nbejste v tom sami
anonym
| 12. 1. 2013 09:27
TO lisa: ahojky Liso, zaujal mě tvůj článek, mám téměř stejný problém jako ty jen já epinu nemám diagnostikovanou jsem zdravá, ale od 13 let jsem žila s matkou která epilepsií trpí a já musela mnohokrát koukat na její často i velmi ošklivé záchvaty jen, že dodnes jsem tím poznanenána v podobě úzkostí a panických atak kdy mám pocit, že ten záchvat sama dostanu mívám i nepřekonatelné fyzické vjemy, jako je třes, napětí atd. už jednou jsem to "dopracovala" k tomu, že jsem si vyvolalala jak jsem se tomu fest bránila nervový záchvat, vůbec nevím jak to řešit všechno je to jen ve vzpomínkách a mám pocit, že se to semnou potáhne už celý život, léčím se s tím u psychiatra beru léky na úzkosti, ale moc nepomáhají, jsem z toho zoufalá
...
Soleil
| 2. 11. 2009 10:01
Ahoj holky,

já měla něco podobného. Začalo to depresemi, brekem bez důvodu a permanentní podrážděností a končilo to tím, že mě brnělo celé tělo a na čas jsem necítila nohy. Bolela mě hlava, bylo mi na omdlení, špatně jsem viděla (dodnes) a tak strašně mi bušilo srdce, že jsem si nejednou myslela, že mám snad infarkt. Měla jsem strach, že jsem vážně nemocná, deset dní jsem nespala a chodila po doktorech, kteří mi samozřejmě nepomohli. Řekli mi, že mám latentní tetanii a že mám brát hořčík a hotovo. A nemám se stresovat.
Asi po měsíci a půl toho nejhoršího to přešlo. Kdybych se z toho tehdy nedostala, tak nevím, ale co vím je to, komu za to vděčím.
Rozhodně doporučuju se svěřit, a pokud možno těm nejbližším (máte-li jistotu, že vás podrží). Výborná je autosugesce (neustále si opakujte, že vám nic není a že to přejde, jen se musíte snažit). Nemyslet na to, zkusit se vyspat (já brala prášky na spaní), dělat něco, co člověka oderaguje. U těžších forem úzkosti bych zkusila navšívit psychologa. Je možné, že to něco konkrétního vyvolalo (prožitý šok), nebo se jedná o dlouhodobě nepříznivý stav, něco je špatně, rovnováha těla je narušená. V každém případě to nějak řešit a spíš než pořád běhat po doktorech (pokud už víte, že nemocné nejste - myslím fyzicky) zkusit si třeba vyjet do přírody, tam je člověku opravdu nejlíp. Já brala taky antidepresiva (měsíc a půl), ale žádné účinky to nemělo, tak jsem je naráz vysadila (vím, že se to nemá), a nic mi to neudělalo, takže nemůžu říct tak ani tak.
Zkuste to řešit se svými nejbližšími a především samy se sebou. Držím vám palce, abyste to překonaly, je to mimořádně těžký úděl, ale já veřím, že ve většině případů má člověk tu moc dostat se z toho sám. Je dobré psát si s někým, kdo prožívá něco podobného a navzájem se podporovat. Hlavně se svěřte...to je, podle mě, to nejdůležitější...
EEvulka
anonym
| 2. 11. 2009 06:54
Ahoj,
tak to je smůla, taková mladá, a už takové problémy.
Máš zjevně nějaké zdravotní potíže, a doktoři nemůžou najít příčinu, tak je považují za psychosomatické , a poslali Tě k psychologovi...no ten Ti jistě neuškodí.

Jen to, co popisuješ nevypadá na ataky panické úzkosti, ale spíše setrvalý, táhlý stav. Musí to být obtížné, to věřím, a ještě se s tím učit...Bereš nějaké léky?
:)
EEvulka
| 1. 11. 2009 20:00
Ahoj,
Je mi 16 a chodím k psychologovi. K němu mě poslala má obvodní lékařka, protože už nevěděla co semnou je. Všechny testy negativní a já u ní byla skoro pořád. Pan doktor je moc milý, ale tato terapie u mě asi moc velké pokroky nedělá proto se rozhodl mě dát ještě k psychiatrovi, protože trpím uzkostí. Vím, že semnou hodně často nebylo něco vpořádku-plačtivost, podrážděnost,naprosto nulové soustředění na učení a hlavně strach ze školy, který mě provází nadále a muj zdravotní stav je staly neunosny.Bolesti břicha, hlavy, zavratě..nedávno to byl i málem slepák čili týden ve špitále a nic se nenašlo jako vždy. Nejspíš s nějakou uzkostí není radno si zahravat
Úzkosti
packa
| 31. 7. 2007 13:37
Ahojky,tak já bych se taky přidala k diskusi.Před 3 roky jsem se své úzkostné stavy snažila řešit sama,myšlenku na AD jsem úplně vyloučila.Šlo to 9měsícú.Pak jsem musela k lékařce,která mi skoro nadala,proč jsem nepřišla dřív.Nemusela bych být na tom tak zle.Začala jsem brát první homeopatika,což bylo neúčinné,ale brátAD jsem odmítala.Opět jsem šla k doktor.(bylo mi opravdu zle,manžel si vzal dovolenou,aby šel se mnou),a pod pohrúžkou hospit.na psych.kliniku jsem začala brát AD.Nyní po 3letech beru úplně nejnižžší dávku,a postupně budu vysazovat.Ktomu těhotenství,moc jsem po tom pátrala,a v těho.se múže brát Asentra,Citalec,citalopram,taky jsem četla odkazy holek co se do toho pustily i s práškama,a psaly že těhu.proběhlo v pohodě,byly i u genetika a ten jim těhu "schválil"teda s těmito léky.No to jsem se rozepsala,ale jsem ráda že si múžu taky přečíst že nejsem s tímto problémem sama.Dlouho jsem měla ten pocit,i když manžel je úžasný,moc mi pomohl,a pomáhá,v tomto mi určitě nerozumí,kdo to nezažije,ten to mu neporozumí,ostatně jako keždá nemoc.Ale my tady víme o čem je řeč.
Renča
Kacula
| 30. 7. 2007 16:24
Ahoj!

Tak jsem ráda, že je nás na to víc .
Já bych se pokud možno těm AD chtěla vyhnout, zatím to bez nich zvládám, já měla opravdu nejhorší ty začátky, taky si myslím, že to začalo po tom, co jsem dostala šílený strach, že mám vážnou nemoc - vyděsili mě i u doktora- hrozně jsem se bála, že umřu. Nakonec to ale dobře dopadlo, jenže ten strach zůstal a v počátcích, když jsem ještě nevěděla o co se jedná to bylo strašný. Uplně jsem se tomu poddala a nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Pak jsem si ale řekla, že to teda ne, že se jen tak nedám, zjistila jsem, že mi to nakonec nikdy neublížilo, že jsem to vždycky přežila a zařekla jsem se, že prostě musim přečkat až to přejde a hotovo. Jo je to krutý, ale nějak to jde. Když je nejhůř, tak si vezmu bylinné prášky na uklidnění Persen a to mi pomůže. Říkám si, že přinejhorším ty AD můžu brát vždycky... Já se ale hrozně bojím toho těhotenství, aby se to nezhoršilo, nebo nemůže to mít třeba i vliv na dítě?? Jak ty jsi to zvládala ještě s miminkem?
Já taky
anonym
| 30. 7. 2007 11:30
Ahoj holky,
mám taky tenhle problém.
Tyhle problémy mi ale začly po porodu,předtím jsem ale byla naprosto v pohodě.
Můj porod byl ale hodně špatný a já byla na pokraji smrti. Proto si myslím, že mi nastaly tyto propblémy.Jinak beru Seropram a můžu říct, že je to lepší.Taky mi hodně pomáhá Jóga a relaxace.
Taky zahrádka, to je úžasný relax.
Opravdu by člověk ale ty prášky brát měl, když už se na to dá.Jinak to ještě horší, taky jsem si tím prošla amyslela jsem si, že to zvládnu bez nich.
Držím vám všem palečky a klidně písněte na email, ráda odpovím, nebo si popovídám.
Pa Renča
Anni
Kacula
| 29. 7. 2007 15:16
Ahoj!

Moc děkuju za odpověď! Já to měla nejhorší v začátcích, to jsem celé dny jen probrečela, nejedla jsem, nespala... Běhala po doktorech,kde mi samozřejmě nic nezjistili, pak jsem na internetu náhodou narazila na příznaky panické psychózy a bylo to jasný. Chvílema se to už opravdu nedalo vydržet a pořád jsem si řikala, už musím k doktorovi,jenže ta představa, že bych o tom měla někomu vyprávět byla horší. Pořád s tím bojuju,jestli jít nebo nejít. Už jsem se to nějak naučila zvládat sama a AD bych brát opravdu nechtěla. Navíc teď uvažujeme s manželem o mimi a mám z toho hrozný strach. Četla jsem, že to těhotenství nebo doba po porodu ještě zhoršuje... Známá co to má a teď má i půl roční holčičku mi zase tvrdí, že u ní se to naopak zlepšilo a že když to teď zvládám sama, tak ať tam nechodím, že mi stejně akorát poradí, co dělat, když to na mě přijde a to já už vím... Taky říká, že když se to zhorší, tak k němu můžu jít vždycky, i v těhotenství... Tak já nevím... U mě to naštěstí nepřerostlo v agarofobii, ale bylo mi to taky nepříjemné chodit mezi lidi a vůbec někam jít, ale teď už je to lepší. Máš štěstí, že ty AD snášíš dobře a že ti hned pomohly. TAky jsem četla, že se to ze začátku ještě zhoršilo. Tím si mě potěšila, tak kdyby něco, vím, že to může být lepší . Jsem moc ráda, že jsi napsala !!
Panické ataky
anni
| 28. 7. 2007 01:28
Ahoj, je mi 29 let a už od svých 18-ti let mám podobné problémy..... Vím, co to znamená, sama jsem poznala jaké to je, trápila jsem se s tím až do r. 2005, zkoušela jsem všemožné psychoterapie, ale nic nepomáhalo, spíše se to zdálo horší. Právě v zimě roku 2005 se mi hodně přitížilo, to jsem už nemohla vyjít ani z bytu, nebyla jsem schopná ani vynést smetí, panická ataka se objevila klidně i na schodišti našeho domu.... Bylo mi jasné, že horší to být již nemůže.... Dlouho jsem odmítala antidepresiva, ale tou dobou jsem již tak nějak tušila, že asi jiná cesta nevede a nechala jsem si napsat Asentru a Rivotril. Potíže ustaly prakticky ihned, od té doby mám relativně klid (třeba stále si netroufnu do přeplněného supermarketu), ale to co je teď a co bylo předtím, to je 1000000:1 !!!! Jestli si o tom chceš povídat, tak klidně písni, ahoj Anni
anonym
| 22. 9. 2018 12:05
TO anni: Ahoj Anni mohla bych si s tebou O tom promluvit? Hezký den Janicka

Nejnovější příspěvky v diskusích

Název diskuze
Vytvořil(a)
Poslední reakce
Reakcí
kamila.336
23. 9. 2019 13:00
74
milica
23. 9. 2019 12:50
33884
BtkaN
23. 9. 2019 12:40
4
mafinide
23. 9. 2019 10:24
3837
helena.07
23. 9. 2019 08:29
5595
omsystemgo
19. 9. 2019 18:48
183
Lida.mala3
26. 9. 2013 13:24
6
luci49
30. 3. 2017 11:16
42
kamila.336
16. 9. 2019 15:17
51
a.krnavkov...
16. 9. 2019 12:40
3
centrum10
15. 9. 2019 09:20
410
radka.mikulcicka
25. 6. 2014 14:07
177
anonym
10. 9. 2019 10:10
1
jameixxx
7. 9. 2019 21:48
91
kacasvec43...
7. 9. 2019 10:44
68
kalkulka
30. 3. 2009 21:06
19
patapuf
4. 9. 2019 20:28
1048
hakzd
4. 9. 2019 04:17
443
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud