Dominance & submisivita

Milá Karco, i já cítím to samé co ty. Odjakživa se cítím podřízená, ve smyslu být oddána muži, v životě i ***u. V mém partnerském vztahu, v ***u někdy tyto hry lehce hrajeme. Je však jsen hra, můj muž přirozeně dominantní není.
Nedávno jsem na jednom ***. webu zjistila jak hluboce submisivní jsem. Také jsem pochopila, že dominance není o tom ženu týrat nebo vlastnit, je to hluboký vztah, založený na respektu k sumisivnímu jedinci, který mě vede i k tomu být i jaksi lepší.Pravý dominantní jedinec není nijaký brutální znásilňovač, je naopak velmi citlivý k tvým potřebám. Středem jeho vnímání jsi ty a tvé potřeby...No je to však jen virtualita, kde vztahy mohou být ideální. A ideály do reality nepatří. Myslím, že kdybych takového přirozeně dominantního jedince potkala v reálném životě, mohla bych tomu zcela propadnout a nemyslím, že by to znamenalo záhubu, nicméně mám své závazky a hodlám je dodržet . Jinak si myslím, že effelein je velmi moudrá a silná žena.

Po dlouhé době jsem se sem zase podívala a procházím si příspěvky. Jenom si myslím, že se tady pořád spojují dvě různé věci. Určitě je možné tohle všechno brát jako „koření“ a zpestřit si tím klasický partnerský ***. Jenže já to cítím jinak, mám to někde hluboko, hluboko v sobě, patří to ke mně, vlastně to celé jsem já. Bez toho bych byla někým jiným. A mám strach, že je to sebezničující věc a když se někdo rozhodne toho zneužít, půjdu za ním a vlastně mu to dovolím, nechám ho, aby mě vlastnil. Je to věc, které se bojím, ale nemůžu to od sebe oddělit, narodila jsem se s tím. Někdo se s tím třeba vyrovná jako effelein. A většina žen se s tím vůbec srovnávat nemusí. Ale já tohle cítím hluboko a poradit si s tím neumím.

Ahoj, rada bych se s vami podelila o svoji zkusenost s DS. Je mi 27. Pred rokem jsem zacala chodit s moc fajn klukem. Seznamili jsme se pres obycejnou seznamku na internetu. Hned zpocatku jsme si rekli, ze k sobe budeme maximalne uprimni. A tak jsem se taky dozvedela o jeho sklonech k dominanci. Ja jsem nikdy nepomyslela nebo nesnila o submisivite, nemela jsem ani moc predstavu, jak takovy *** vypada. Stravili jsme spoustu casu tim, ze jsme si o tom jen povidali. On vypravel o svych tajnych pranich a ja se snazila si to predstavit. Tohle povidani mi nebylo vubec neprijemne, naopak me to dost vzrusovalo. Pak jsem uz na vlastni pest patrala na internetu. Fotky nebo videa pro me byly dost hrozne a brutalni, ale nasla jsem par povidek, ktere me moc bavilo cist. Presto, ze jsem priteli sama navrhla, ze bychom to mohli vyzkouset, porad se nic nedelo a nase milovani probihalo naprosto normalne. Ted uz vlastne ani nevim, kdy to prislo, naprosto prirozene to vyplynulo z naseho romantickeho milovani. Bylo to moc fajn, obema se nam to moc libilo. Ted se podle nalady milujeme bud nezne, ale DS velmi prevazuje.

Tak takhle jsem se k DS dostala v dospelem veku, aniz bych o tom snila.

Hodne nas to naplnuje a bavi. Po kazdem takovem milovani se schoulim k priteli do naruce a hodne mluvime o tom, co se komu libilo, co by chtel.
Zaver je tedy takovy, jsem moc vdecna, ze jsem to mohla poznat. Jsem si vedoma toho, ze je to nahoda, ze jsme se takhle potkali a ze nam to obema vyhovuje, a moc si toho vazim.

Tak jsem se tu po čase zas zjevila...
v poslední době mne napadá spousta myšlenek. Co se dominance a submisivity týče, u mne osobně dominantní muž vzbuzuje mou vlastní ženskost. Dnešní doba je neúprostná, ženskost v nás zabíjí. A to tak, že pak málokterá matka je vůbec schopna zůstat skutečně od srdce dobrovolně u dítěte na mateřské. Jsme totiž vychovávany k výkonu. Jiným cílům. Mužským cílům. Tedy původně mužským. Podle jednoho indického učení je žena JIN a muž JANG. Pokud si budeme my ženy hrát na muže, šidíme tak naši vlastní JIN a budujeme JANG. V budoucnu nás náš nedostatek ženskosti zradí. Nejdřív na dítěti, pak u trvanlivosti samotného vztahu. A na všech dalších vztazích, dokud se na staří neuklidníme a nepochopíme, v čem je ta ženskost. / V bižu a rtěnce určitě ne/. A kde je moje místo. Dominantní muž mi v životě lépe ukazuje, kde je. A mi se to vlastně líbí, páč se to líbí přírodě. Otázka je, zda se to ve finiši bude líbit dominantnímu mužovi, když jej vychovávala poloJANGOVÁ matka.....
Chci říct ženám, které prahnou po DM, ačkoliv tuší, že je to jejich záhuba..
Pokud vás to skutečně trápí, naordinujte si pravidelně pauzu ticha /meditace, modlitba...jak to jinak nazvat/ a poznávejte sami sebe. SVé priority. Cílem je taky nesnažit se stahovat muže do svého ženského světa a rozvíjet své pravé ženské vlohy. A pak už se ta otázka s DM nebo SM dořeší sama, myslím.
tak jo, konec filozofie, nebo zdejší muži zhynou:)

Na tomhle všem ale není nic divného. Člověk je živočišný tvor. Je to o tom, že v mužské nátuře je nás lovit a my se jim zase chceme dávat. Ať už dobrovolně a nebo tak, že si to vše prostě bez ptaní vezmou. Ruku na srdce, dámy, kterou z nás někdy představy v tomhle smyslu nevzrušily?


Že si to pak různě přebíráme a racionalizujeme, to je druhá věc, ale pocit „kořisti“ máme v sobě.

www.expanze.blogspot.com

...muži, ženy, emoce, ***, radosti, zklamání ...

Ahoj, ráda bych připojila svou skušenost. Můj muž je zaměřením SM. Já jsem jak říkám spíš příznivec televizního ***u. Tj muchlování, romantika a podobně. Nicméně jsem se do svého muže kdysi zamilovala a on do mě. A nic to nepomohlo ani když mi řekl o co jde. Nic jsem o tom nevěděla, tedy jen spíš veděla jen to špatné. A tak jsem začala studovat na internetu, v časácích, v knihách ... Vyrobila jsem důtky, koupila bičík, kožený prádlo, pouta a začali jsme hrát naše hry. Nejdřív mi to moc nešlo a měla jsem co dělat, abych se nesmála, ale vypracovala jsem se. Vzali jsme se. Ale je to jako s novou hračkou. Na chvíli tě to baví. Ale za pár let si uvědomíš, že takhle je to navždycky. Je to tak pět let, je to zat za 7, a je to tak i teď po 10 letech. A dojde ti, že to ,,svoje" milování už se svým milovaným nikdy nezažiješ. A u nás je to tak, že to ,,normáleně" nejde. A já časem začala SM dost nesnášet. Děsím se dne, kdy to zas přijde. Mám štěstí jen v tom, že svého muže miluju, že je na mě ,,v civilu" neskutečně hodný a s nikým jsem si tak krásně nerozuměla. Ale Domina ze mne nikdy nebude. Nemám to v sobě. A nikdo s tím nic nenadělá. Ahoj a dík.

O zamilovanost možná ani tak nejde. Spíš o to mu prostě patřit. Být k dispozici, chápeš. Zní to hrozně, já vím, ale mám to tam někde v sobě. A toho se člověk nikdy nezbaví. Jinak je úplná pravda, co píšeš.

Ale chápu, jsou to...silné pohnutky. V mém světě existuje jeden DM, se kterým kamáradi zřejmě nikdy nebudu. /ono, mužů kamarádů...:)je stejně dost pomálu/. Nebojím se, že bych se mu oddala, svému muži míním být věrná. Nicméně se bojím, že bych se byla do něj zamilovala. A pak si to musela sama v sobě vyžírat, to je přece zbytečné trápení. Takže se s ním odmítám vídat. Ale je mi jasné, že to nebude jediná zkouška v partnerském životě. Určitě budu mít ještě někdy podobné pocity vůči dalším mužům. Je to na mně. Buď hledím na to,abych budovala svůj stávající vztah, nebo podlehnu poctiům. To člověk nikdy s jistotou neví. Každopádně bych se po celý čas chtěla stále umět dívat do zrcadla, aniž bych se poblila, víš jak..

NO, tvrdím to jen na základě vlastních zkušeností a v souladu s mou osobností. V zamilovanosti ti DM budou naprosto jedno. A pokud tě tvůj vyvolený bude uspokojovat po všech jiných stránkách, pak si na ně ani nevzpomeneš. Zvlášť když víš proč. tedy to, co jsem již psala. budoucnost-reálný rodinný život je, myslím, úplně o něčem jiném, než namlouvací /občas iracionální/proces se samci. a to je potřeba si uvědomit. přece jen 62%rozvodovosti v praze není lichotivé číslo a určitě za ta muka nestojí.navíc! staré přísloví říká "vem si toho, s kým můžeš diskutovat, páč ve stáří bude diskuze hlavní aktivitou". co se týče diskuze s DM-to je často velmi omezený pojem

To je pravda. Ale i když si to takhle racionálně řekneš, a i když je to tisíckrát pravda, nepřestaneš na to myslet. A tyhle věci jsou silné.

Frenetique, taky to občas v jisté stereotypnosti vztahu pociťuji jako chybějící element, ale víceméně jsem se s tím smířila. Sama vůči sobě jsem musela pochopit, kdo jsem, co skutečně chci, co upřednostňuji a přemýšlet trochu i racionálně:) Muži dominantní jsou mužní jakby ne, ovšem ti by mi pak v životě těžko poskytli stejně tolik něhy a citu, které ku své spokojenosti také nutně potřebuji. Ti méně dom. jsou citovější, budou se mnou prožívat více souzněnost celého vztahu, vstavat se mnou k dětem, pomáhat v čemkoliv, když to bude zapotřebí a zřejmě mi nezahnou, když budu stará scvrklá baba. Navíc nedokážu vždy zapřít sama sebe, protože MUŽ řekl....takže by byly dřív nebo později s dominantním problémy. Pro mne byli DM dobří fakt jenom na ***. Myslím, že je to také tím, že mi chybí jejich masivní sebejistota, která by mne mimochodem časem dohnala do totální sebedekadence. Prostě by to bylo časem určitě faux pas.

Takže SM je to pouze na veřejnosti a doma nikoliv? 90% lidí provotuje tyto hry v úzké konspiraci a jen občas zavítají na nějaké diskuze nebo chaty. Ti, kteří chodí na srazy mají za sebou nějaký commingout a vevlékli se z té frustrující slupky. Na těch zprofanoaných srazech se stejně ve většině případů vůbec nic neděje a jen se povídá. A nováčci mají většinou velikou radost,že se někomu mohou svěřit, dozvědět se "jak na to" a případně se vybavit. Ale tohle nemá být propagace SM mejdanů - spíš jen vysvětlení a mírné poodhalení tajemné roušky, kde řada laiků to považuje za násilné a pološílené swingerspárty.

Neříkej mu to. Spíš ho k tomu s pomocí ženské logiky jemně přiveď. Třeba si zacuchej vlasy do jeho hodinek a zatahej se. Po ilování se k němu přitul a zašeptej mu, že to bylo krásné, ale (se smíchem) mu řekni, že to zatahání za vlasy Tě docela vzrušilo... Nic vážného - jen legrace... Třeba si na to vzpomene a zopakuje to sám. Polehounku, pomalounku si ho udělej...

Když tady o žádné sm nejde, aspoň ne u mne. Nehledám žádné kluby a časopisy a pomůcky a nic takového. Prostě to tak jenom cítím, to je o stavu duše, o stavu mysli, ne o tom, že se někam půjdu předvádět podle předem dohodnutých pravidel.
Prostě když jsem s mužem, cítím se submisivně. Jenom tomu svému všechno tohle asi nemůžu říct.

Dobrý den dámy. V lehkém i silnějším BDSM se vcelku dobře vyznám. Předesílám, že nehledám žádnou partnerku, ale píšu hodně článků a návodů a tohle téma mám docela rád. POkud Vám to tedy nebude vadit - připojím se k diskuzi.

No počkej, to "dovnitř s tím, párkrát se zhoupnu, zafuním a jdu spát", to přeci není "tak nějak normální" ***?!

Já o tom nechtěla mluvit, ale možná i u mne to nastartovaly události.
Před pěti lety se mě pokusil někdo při návratu z večírku v podchodu
znásilnit. Přitlačil mě ke zdi a osahával, pak šli lidé a on utekl.
Byla jsem k smrti vyděšená a rozklepaná. No, a vzrušená, i když jsem si
to nechtěla přiznat. Od té doby se s tím nějak peru.

Partnerovi tohle říct nemůžu, on si *** představuje tak nějak normálně.
Dovnitř s tím, parkrát se zhoupnu, zafuním a jdu spát. Kdyby věděl, co
se mi honí hlavou, nechal by mě.

a navic kazdy se s tim narodi je jen otazkou kdo co ma a v jake mire a kdy se to u nej (ni) probudi a v jake intenzite u me se to probralo 2 udalostma 1) nekdo koho jsem milovala me mel jen do postele a kdyz jsem nalehala s city tak se me pokusil prodat jak devku a 2 byla ta ze jsem prijala foceni BDSM a libilo se mito.

souhlasim s tebou.. tady prece nejde o kazdodenni realitu. jde o obcasne zpestreni intimnich chvilek

ja jsem si z pritele musela dominanta vychovat taky se toho bal... ale dala jsem mu cas a cas od casu jsem mu rekla co chci aby udelal. ted mame pelisek dost upraveny a obcas musime najit rozumnou odpoved na otazku coze to tam mamed na te posteli a vysvetlete to 9 a4 letymu diteti.. dej partnerovi cas a navic neuskodi kdyz mu na netu ukazes nejake ty submisivni pribehy... jen vedet kde hledat. a dodat k tomu ze tak nejak si to predstavujes... ja udelela to same a navic se k tomu pripojila kamaradka ktera nejdriv byla sokovana a vydesena ale pak se ji to zalibilo takze ja jako subina mam pána i paní.

Do hlavy ti nevidím, ale myslím si, že se trápíš zbytečně. Zkus třeba nějaké pomůcky (pokud bude přítel souhlasit), jako třeba svazování, pouta, obojek... něco z lehkých S/M praktitk, třeba se zrovna v tom najdeš, a přestaneš si pak lámat hlavu. Lidí, kteří k něčemu takovému tíhnou, je poměrně dost, akorát to je každého soukromá věc, a obecně se o tom pochopitelně nemluví.

Nevím, jestli mě zrovna tohle uklidnilo. Dost mě to v trápí.

Co je to vlastně "normální"? Většinové nemusí znamenat nutně normální, a menšinové nemusí znamenat nutně nenormální. Pokud tě vzruší, když v TV vidíš znásilnění, tak je to sice menšinový případ, ale není úplně ojedinělý, to se zase bát nemusíš. Obecně bych to řekl asi tak, pokud svým jednáním nepácháš nějakou trestnou činnost či někoho neomezuješ, nemusíš si s tím dělat extra hlavu.

To ale neodpovídá na můj problém. Když to takhle mám rozdané, je to normální? Neznám ženu, kterou by vzrušilo, když v televizi vidí znásilnění. Třeba. Jsem v pořádku?

Submisivita a dominance jsou nějakým způsobem přirozeně dány, člověku jsou nějak vlastní, a nelze je nijak zásadně měnit, jen do určité (malé) míry. A nemluvím o ***u, mluvím o obecném chování, z toho pak vyplyne i ten ***. Takže bohužel, pokud jste vyhraněně submisivní, potřebujete vyloženě dominantního partnera a partner, kterého máte, spíš také tíhne k submisivitě, pořádně fungovat vám to nebude a přeučit se to úplně nedá. Stejně tak, pokud jste oba dominantní, bude to věčný boj kdo z koho...

Jinak souhlas s tím, že je potřeba mluvit, mluvit a mluvit, není nic horšího, než když si všechno necháváte pro sebe a pak jste frustrováni z toho, že to partner "nechápe".

Já myslím, že s tou dominancí a submisivitou je to hlavně hra. Ale co když to někdo má tak opravdu rozdané? Já vím, že mě třeba odsoudíte. Jsem hodně submisivní, ve filmech mě přitahuje majetnické vystupování mužů k ženám. Obvykle mě velice vzruší, když ve filmu dojde ke znásilnění. Přitom to má být pro ženy hrozné - je to normální? Připadám si vadná.


Při milování mě nejvíc vzrušuje poloha „zezadu“, to s tím prý taky souvisí.

Jen bych chtel poznamenat, ze od konzervativnich az zpatecnickych nazoru Stanleyho neni nikdy daleko k tomu, aby se ve jmenu svedomi a moralky upalovaly carodejnice, kamenovaly cizoloznici atp. Tenhle pristup zakuklene moralky je jedna z veci, kterych se nejvic bojim... Takovi lide si ve jmenu sve pravdy obhaji jakekoli zlo.

"pozor pozor.. aby si muži nevypěstovali nějaké nebezpečné deviace - co potom okolí! Jak mohou takoví lidé vychovávat děti?" Musím se smát - názory ze středověku.. Nejen muži mají své úchylky, také ženy jim rády podléhají - netřeba se bránit, každý má něco a pokud si to přizná a najde člověka stejného zaměření, je to to nejlepší, co se může stát Oba s tím souhlasí, oboum se to líbí.. když muž přivazuje, mlátí, či znásilňuje svoji partnerku a jí to dělá dobře, co řešit! Své děti miluje a rozhodně mu nečiní žádné uspokojení dát jim pohlavek za špatnou známku - dokáže oddělit *** a běžný život

Ženy svým chováním a přístupem k ***u mohou hodně mužů udělat šťastnými a spokojenými, hlavně v pozdějším věku, kdy dochází k rapidnímu úbytku mužských hormonů, nebo udělat z mužů nestačící snaživce na prášcích a viaqře, s minimálním sebevědomím a nebezpečím vypěstování různých úchylek.

Tvůj příspěvek ve mě vzbuzuje dojem, že vidíš nás ženy poněkud černobíle, pokud nás rozděluješ buď na "chápavé a hodné" nebo "poživačné" Co je to poživačnost? Že žena může také toužit po svém uspokojení? A netoleruje, že se muž zajímá jen o to své? Nevím, označila bych-li to poživačností. Možná, že někteří muži tvého věku jsou zvyklí, že žena se nijak zvlášť neprosazuje a nemluví o tom, co by chtěla...A tak by to být nemělo. A ono se bohužel často stává, že ta "hodná a chápavá" žena je naprosto bez fantazie, iniciativy a nějakou vlastní aktivitu naprosto postrádá..a v krátké době tě unudí k smrti. A je také mnoho žen mezi těmito hrubě načrtnutými typy, takže bych se na to tak černobíle nedívala.