Ahoj Bado , Andy a všechny ostatní , co jste mě podpořily před operací.Moc vám všem děkuji , opravdu mě to moc pomohlo.Jste super , předáváte svoje zkušenosti po operaci a povzbuzujete všechny co je to čeká.Ještě jednou velké díky.
Dnes jsem desátý den po operaci a třetí den doma.Ještě trochu mě zlobí zažívání , bolesti břicha , nevydržím moc dlouho sedět , ale ten pocit , že to mám za sebou je fain.Opravdu musím říct , že strach před operací byl asi nejhorší.
Kdyby někdo potřeboval info o brněnské nemocnici , ráda předám.
Ještě jednou díky za slova povzbuzení.

Aha tak uz koukam, kdy se to stalo, jsem to nejak prehledla, je to jasne strasne cerstve, potrebujes cas, me se trosku ulevilo po sestinedeli, taky jsme kricela na muze, chudak uz byl nestastny, ale zvladli jsme to a desne nas to potom sblizilo, takze jestli chces, klidne pis :)

Holky děkuji vám za úžasnou podporu. já jsem , tak ráda, že jsem se odhodlala sem napsat. Trošku malinko mě to uklidnilo. Ted už si nepřipadám , tak divně, když se se všemi loučím at. atd. Včera jsem si hrála se psem a řádně jsem si nakopla prst na noze. Mám ho pořádně oteklý , hraje všemi barvami, myslíte, že by to mohlo vadit?

Simčo, přečti si příspěvky od prosince. Je zde i další hodně mladá maminka, která přišla po porodu o dělohu. Pokud si tvůj příspěvek přečte, tak možná bude reagovat. Máš holčičku. Raduj se z ní a užívej si její miminkovské období maximálně a nekaz si to hádkami s přítelem. Vykřič svůj vztek o samotě do polštáře. Nepřemýšlej co by kdyby a že nemůžeš mít další dítě. Hlavní je, že žiješ a budeš tu vždy pro svou dcerku.
Vaječníky ti určitě nebrali, takže hormony nebudeš potřebovat. Únava během pár týdnů přejde, vem si, že teď tvé tělo dostalo pořádně zabrat. A jsi v šestinedělí, to psychika cloumá i jen po "běžném" porodu, ne tak po tom, co jsi absolvovala ty. Bude dobře, uvidíš. Jen to chce chvilku čas.

lenko41: držím palečky a neboj co se týká tromboz oni to fakt maj pod kontrolou pár jich mám taky za sebou a to si deně píchám fraxík. Nervi jsou prevít, já než nastoupila do špitálu tak vše uspořádala zapsala na všechny dokumenty hesla jak se co platí a podobně a manžel si klepal na čelo . a tady jsem byla furt a pak i ze špitálu jsem psala. Hrozně ráda jsem byla že jsem pádila pak první na řadu pro můj supr stav dělal nějakou jinou anestezii a pod. Po pěti dnech na gyndě ještě na tři týdny na rehábko jo vozík vše komplikuje a tak nutnost rozcvičit. První den a ještě ten druhý dá zabrat, ale pak už jen lepší a lepší důležité nehrát si na hrdinu a nic fakt nic netahat, vydržet to!!!! No a pak zbytek vložek rozdat super dárky ....Sezení v jahodách mi fakt nechybí Tak držím palečky a uvidíš nakonec sama zjistíš za ty nervy to nestojí

Lejda: není zač a neboj je to jen nepříjemné

Simčo: Chápu ten šok a aj depresi ale máš zdravou dcerku tak neblbni a představ si co by asi tak bylo s ní kdybys tu nebyla. Jinak já taky chtěla dvě ale taky se nepovedlo. Jsem šťastná , že mám stejně jak ty dceru. Je pravda že u mne to nebyla hned hysterektomie co mi znemožnilo mít druhé dítě, ale také zdraví a to rostroušená skléroza, která se začala horšit. Takže když došlo na oebrání inkubátoru tak už jsem byla na vozíku.Šílela jsem strachy před operací aby všem bylo jasné protože mě naši určitě dělali po tmě když jsem se nepovedla , jak já říkám nejen vozík s RS ale i Leidenská mutace plus další dvě v krvi( jen jedna mně chybí ) ale co pořád to jde. Jinak že bych po odebrání nebyla ženská...blbost ..a pro zvědavé i na vozíku to jde a baví . Takže spíše úvahy typu bude to i tak potom pěkný?? vejde se??? . Ale vše v poho . Jinak Simčo hormony pokuď ti nebraly i vaječníky fakt nepotřebuješ. U tebe to spíš vypadá na prášky na psychiku a za to se není proč stydět až by ses divila kolik lidí nějaké ty lehčí bere jen to chce odvahu si o ně říc. Jo a jinak sice v tvojim věku je to asi nepochopitelný ale *** je stejně nejhezčí až po třicítce kdy malá ti odroste, takže se konečně vyspíš a začneš vnímat krapet jinak své tělo. Takže teď si dát na čas sebrat odvahu abys byla víc v klidu a uvidíš bude se to lepšit to ti můžu slíbyt

Ahoj vsem bude mi teprve 20 let dne 6.3 2014 se mi.narodila holcicka
porod.jsem.mela cisarskym.rezem.kdyz jsem se.po narkoze probudila mela.jsem.velke bolesti sestricka mi dala neco do kapacky a ja ihned.jsem.zacla zvracet od bolesti jsem omdlivala od 14:35 do pulnoci jsem.skuhrala az potom me.doktori rekli ze pojedu opet na sal nikdo me nic.nerekl cose deje ....po 4 a pul hodinach jsem se probudila nikdo me.nic nechtel rict potom prisla za mnou moje maminka s pritelem a netvarila se moc stastne.potom odbehla za primarem a ten rekl.vse az ji ze mi vzali delohi v tu chvili jsem si to moc neuvedomovala ale postupem casu kdyz jsem prisla domu z nemocnice.to vse na me.padlo zacla jsem byt hystericka s pritelem se jenom hadam dcera mi roste a ja bych tak chtela mit dalsi miminko opet si zvopakovat tehotenstvi ten pocit kdyz poprve ucitim pohyby strasne se s tim rvu na jednu stranku bojovala jsem o holi zivot jk me pak pozdeji rekla sestra jit o pul hpdiny dele tak uz bych tu asi nebyla ma otaza zni myslite ze mohli udelat u cisarskeho rezu chybu doktori ? A berete nejake hormonalni prasky ? pada na me unava deprese a kdyz uz to mam napsat necitim se bejt jko zenska kazda.na to asi ma svuj nazor ale konecne jsem se nekde mohla vyzpovidat s nikym o tom nemluvim protoze by me litovali a to nesnasim

BADO - příspěvek pro Lenku41 byl tím nejhezčím, co jsem zde kdy četla. Jste skvělá, paní BADO

Stela, měla jsem to stejně. Naposledy mě uvnitř prohlíželi před operací. Při propuštění z nemocnice nic, při kontrole za dva týdny u mé gynekoložky jen vypsaná neschopenka, při kontrole po 4 týdnech ukončení neschopenky a mám přijít za 3 měsíce. Tedy mě zřejmě prohlédne až 4 měsíce po operaci??? Taky nevím co mohu a co ne. Libido jsme ozkoušeli také hned po cca 10 dnech po O, funguje stále perfektně . Klasickou soulož si ještě po 6 týdnech netroufám, stále mám trošku výtok, tak se stehy ještě zřejmě nedohojily. Kdo ví , ale já počkám

Sophie - ještě k tomu plynu: ještě pár týdnů před řezem mi nejdřív brali jen vaječník laparoskopicky a po následných zkušenostech z řezu musím říct, že to byla brnkačka. Ale ten pitomej plyn . Nejdřív sem si myslela, že mi snad při operaci vykloubili ramena, na jipce jsem vůbec nevnímala, že mi dělali něco v břiše, jen ty záda. Postupně se to zlepšovalo a odeznívalo ještě asi týden. A jako poslední záchvěv přesně o týdnu se mi to vrazilo do rukou. Ráno jsem se probudila a nebyla schopná hýbat palci, ani zuby mi nešlo vyčistit . Během pár hodin to přestalo s tím asi odešel zbytek plynu.

Já jsem na kontrolu do nemocnice už nešla, hned mne odeslali k mé gynekoložce, ovšem tam do teď nic. Ani nevím co můžu,nemůžu, kdy do práce. Jen předání papírů málem mezi dveřmi. Tak si to tu pročtu.

Sofie, vítej zpět
Stelo, psalo se tu o tom a dokonce nedávno. Ty potíže ale nemá každá, záleží, jak kterou dobře po operaci sfouknou

Stela - měla jsem to podobně a hodně mě to překvapilo. V nemocnici jsem byla 3 týdny po operaci a čekala jsem nějakou kontrolu, ale šlo jen o předání papírů a výsledky z histologie. Další kontrola byla asi 7 týdnů po operaci a to se do mě paní doktorka koukala hodně rychle, naštěstí jsem šla téměř ve stejnou dobu i k mému gynekologovi, který měl víc času na prohlídku a i na moje dotazy . Po řezu a rakovinovém nálezu bych čekala větší péči ze strany nemocnice, ale je to asi spíš továrna na pacienty.

všechny zdravím.Mám otázku ohledně kontrol. Kdy vás prohlížela vaše gynekoložka,či gynekolog? Já jsem 5týdnů po operac, mám pryč dělohu a vaječníkyyyyyyyy a poslední prohlídka byla při propouštění z nemocnice. Při návštěvě u gynekoložky nebyla prohlídka žádn,jen vytažení stehů a předání papírů. Díky

Sophie, vítej zpět Tohle je strašně fajn, číst příspěvky od těch, se kterými člověk "prožíval" jejich dny před operací a v pohodě ji přestály.

Také přispěju s čerstvými zkušenostmi. V pondělí jsem nastupovala do nemocnice na LAVH v totálně depresivním stavu, neschopná se rozloučit s manželem a už vůbec ne s mojí malou dcerkou. Naprosto chápu, jaká muka Lenka41 a asi většina z nás před operací prožívá. Na operaci jsem šla až v úterý v pozdních odpoledních hodinách s totální destrukcí mé psychiky. Operace trvala témeř dvě hodiny, myom byl hodně veliký a nepříznivě uložený. Nicméně zlaté ruce doc. Máry dokážou opravdu zázraky. Po probuzení jsem měla největší potíže otevřít oči, strašně mě řezaly. Do rána to trochu ustoupilo, nicméně ještěstále mám drobný problém číst na blízko. Každý den se to ale lepší, takže věřím, že se stav upraví. Mám problém se slznými kanálky a zřejmě jsem měla přiotevřené oči v průběhu anestezii a oči vyschly. Noc po operaci byla na jipce - no, zažila jsem v životě příjemnější chvíle , ale zase nic co by nešlo vydržet. Ráno mi vyndal lékař drén z pochvy, sestra vytáhla cévku a infuzi a hajdy do sprchy a na normální pokoj. Drén z břicha vytáhli za 24 hodin po operaci. Po celou dobu aplikují Fraxiparin - mám Leidenskou mutaci (vyšší srážlivost krve), takže též jsem měla obavy z embolie. Ale je to opravdu zbytečný strach, lékaři mají vše pod kontrolou. Dnes, třetí den po operaci jsem byla propuštěná domů, cítím se výborně, všechny vylučovací otvory fungují jak mají Na testování libida se ale ještě necítím
Jedinou věc, na kterou bych ráda upozornila, a kterou jsem tu v diskuzi nenašla (ale asi to je tím, že jsem ji celou nečetla) - po laparoskopii zůstává v těle zbytkový plyn. Z toho důvodu nás sestřičky nutily co nejvice chodit, aby se co nejrychleji obnovila peristaltika střev a vstřebal se. Část tedy odejde přes střeva , ale část postupuje směrem nahoru, takže jsem to pociťovala jako nakopaná žebra a bolavé rameno Není to nic hrozného, jen trochu nepříjemné, čím víc se chodí, tím rychleji to odezní. Já jsem z toho byla ale trochu zaskočená, byla jsem po operaci dělohy a místo břicha mě bolí žebra, trapézy a ruka ... netušila jsem, že je to naprosto normální, tak proto tu na to upozorňuji čekatelky.
Hezký den všem

Bado, hned jsem klidnější, nejsem tedy zas takový zvrhlík S těmi pocity naprosto souhlasím, jako bych mluvila o sobě...

O doktorovi Márovi jsem četla, tedy jeho příspěvky v médiích a zdál se mi naprosto v obraze a na výši. Jak operuje ale nevím.
S tím choulostivým tématem jsem také měla dost vážný mentální problém, tak jsem to pro jistotu otestovala ještě v nemocnici - beze změny a nic se nepřihodilo. Prostě, nemohla jsem žít měsíce v nevědomosti Jak zde čtu, je to zřejmě normální strach a neměla jsem ho zde sama Byl to jeden z mých dalších velkých problémů, pokud tedy operaci přežiji. Ne, že bych na tom byla závislá, ale odvíjelo se od toho mé další vnímání sebe jako ženy. Říkala jsem si, kdyby něco, tak jsem ještě pod odbornou kontrolou, můžu za někým jít, a říct, že mám najednou, nevím proč , nějaké potíže a dalo by se to řešit na místě. Navíc před propuštěním provádějí pohmatovou i vizuální kontrolu. Každý týden jsme si pak doma ověřovali, že se potřebné hormony nevytrácejí, a nijak to průběh hojení nenarušilo. Naopak, myslím si, že prokrvení podporuje hojení a doprovodné projevy pak pomáhají procvičování a elastičnosti srůstů. Mám zkrátka své teorie. Pravda je, že když jsem se se svými orgány v předvečer operace loučila, poprosila jsem mimo jiné svůj organizmus, aby tuto funkci převzal. Asi jsem ujetá, ale strašně jsem se zmítala ve všech možných pocitech a obavách. Ověření si neměnnosti prožitků mi také velmi pomohlo v rychlé rekonvalescenci těla a zejména duše. Dnes, dva měsíce po operaci funguji ve všech směrech normálně, jako by se nikdy nic nestalo. Běhám na autobus, tancuju, občas pomáhám s těžšími předměty, užívám si..., žasnu, jak vše proběhlo rychle a hladce a doufám, že se nic nepokazí a budu tu ve zdraví se svou rodinou ještě pár desítek let

Jó, Vehorko, tohle jsem si taky plánovala, ale zlatý voči Místo knížek pročítám zdejší diskuzi, řeším pracovní věci, odvážím věci do čistírny, konečně jsem si došla do optiky atp, ale taky doháním společenské resty, mám čas dojít si s kamarádkou na kafe (vycházky 10 - 12 a 14 - 18, což je optimální). A pokud se toho choulostivého tématu týká, budu tedy třeskutě upřímná: pojala jsem to téměř vědecky a chtěla jen vyzkoumat, jestli ty pochody v těle fungují tak, jak jsem zvyklá, jestli přijde takový ten "náběh", byla jsem odhodlána se spokojit s takovým zjištěním....ale pak se mi to nějak vymklo z rukou a byl tady "doběh" Jestli to nevadí, netuším....každopádně byly jediné nepříjemné pocity moje výčitky svědomí z toho, jaký jsem zvíře nedisciplinovaný nezodpovědný

Všechny vás zdravím. Já nastupuji na operaci v dubnu k Apolináři,má mě operovat Mudr.Mára.Nemáte s ním náhodou některá zkušenost? Díky

Lenko, jak já ty obavy chápu... Snad pomůže můj příběh, ve kterém (ťuk ťuk na dřevo) šlo zatím všechno úplně hladce. Jsem stejně jako M. tři týdny po operaci. Když jsem na ní šla, měla jsem opravdu šílený krevní obraz, vysoké množství trombocytů a s ním spojené riziko trombozy. V nemocnici vše ohlídali, ředili krev. Jsem taky astmatik, což není pro narkózu optimální - i to lékaři řešili kortikoidy v infuzích. Za sebe musím říct, že mi po operaci nebylo špatně, nic mě nebolelo, hned druhý den jsem se normálně procházela po chodbách a nudila se S odstupem času můžu říct, že to byly vlastně moc hezké dny - užívala jsem si starostlivé péče blízkých, dostala zas po dlouhé době pořádný pugét, užila si rodinu, na kterou nemám ve svém běžném pracovně-hektickém životě čas... Hned po příchodu domů jsem prakticky normálně fungovala, s menšími úlevami samozřejmě. Příští týden nastupuji do práce, je mi dokonale dobře, žádné potíže prostě nemám. Dokonce se přiznám, že jsem velmi brzy po operaci vyzkoušela, jestli jsem neztratila "libido", jak se lze všude dočíst. Samozřejmě o klasickém styku si můžu nechat ještě chvíli zdát, ale *** je stejný jako před operací Jsem šťastná, že se dlouhodobý problém s nezvladatelným krvácením konečně vyřešil. Odkládala jsem to řadu let, až se při kyretáži zjistila prekanceroza, pak už nebylo proč váhat. Ještě přikládám fotku, jak vypadá břicho 3 týdny po laparo...myslím, že časem jizvy ani nebudou patrné. Holky, držte se všechny!

TO Lenka41: Leničko, klid, bude to fakt v pohodě já mám 3 týdny po operaci, brali mi dělohu, 9 cm velkej myom a vejcovody, nemám jediný řez na bříšku, všechno se vzalo spodem, je to jako zázrak od té doby je mi den ode dne líp a protože podnikám, tak jsem se už druhý den po operaci na nemocničním lůžku snažila pracovat alespoň na PC, a hned bylo zas líp Den ode dne je to lepší a lepší a představa, že už nebudu muset zažívat každý měsíc ty hrůzné menzo-stavy mne naplňuje radostí ještě větší Když mě vezli na sál, měla jsem taky pocit, že tohle se nedá zvládnout, klepala jsem se strašně, brečela jsem.... po probuzení jsem myslela, že tu bolest nezvládnu, bylo mi ale sděleno, že mám v sobě tolik léků proti bolesti, že by to zabilo vola ( díky za upřímnost sestři ) a já brečela a měla halucinace, všude lítaly mochomůrky a druhý den už bylo líp a tak to měly asi všechny, takže se není čeho bát, opravdu Nežijeme v pralese, neoperují nás naostřenou zvířecí kostí, takže pohoda a lehárko a pak se těším, až tu napíšete, že jsme měly pravdu a že to byla brnkačka Mějte se krásně ! Bezděložka a nervydrásačkaslovozpytka M.

Lenko41, věř, že tyhle nervy jsme měly všechny. Pro mne to byla první operace v životě a tak jsem nevěděla, do čeho jdu. Taky jsem strachy brečela a před operací se přiznám, jsem byla na okolí i zlá a jen kolem sebe kopala. Taky jsem měla strach z narkózy, navíc nemám skoro žádné žíly, tak jestli nějakou vhodnou najdou, atd., své další strachy ani nebudu popisovat, těch katastrofických variant jsem si představovala hned několik. Mně zase před operací vyletěl tlak, tak jsem taky nevěděla, zda mne vezmou na sál nebo ne.
Když se ví o tvých problémech s trombózou, tak určitě na to budou lékaři připraveni. Operaci sice můžeš odložit, ale jestli myom poroste, pak už to nepůjde laparo, ale jen řezem. Navíc ses nervovala jednou, teď se nervuješ podruhé. Takhle to budeš mít zdárně za sebou a nebudeš se nervovat případně potřetí.
A smát se ti tu rozhodně nikdo nebude. Klepaly jsme se všechny. Víš co, mi pomáhalo? Opakovala jsem si do zblbnutí:" bude to dobrý, bude to dobrý, bude to dobrý ..." Držím palce!

Lenko41, byla jsem na tom s psychikou stejně. Taky jsem nutně v tu dobu nemusela jít, ale doktoři na mě koukali jak na ufouna, že uvažuji jinak než oni. Strach, že se už neprobudím nebo budu mít nějaké doživotní postižení či fatální pooperační komplikace byl obrovský a vzhledem k tomu, že mi brali zároveň vaječníky, tak jsem se děsila i budoucnosti, pokud tedy přežiju. Jen jsem brečela a brečela, každý pohled nebo myšlenka na manžela, děti a vnoučata mě uváděla do depresí. Rozbrečela mne i jakákoliv zmínka o budoucnosti, jako ".. až budeš mít po operaci, tak ..." nebo "... v únoru bychom měli jít ...", Hádej, co mne tak asi napadalo Do toho přišly Vánoce, které by měly být tím nejkrásnějším obdobím, a já nevěděla, jestli nejsou poslední. Totálně mě dostalo, když jsem v té době navíc měla podepsat informovaný souhlas s operací. Strašné čtení. Naprosto tě chápu a poradím ti, přečti si všechny příspěvky zde v diskuzi, hlavně za posledních cca čtyři, pět měsíců. Sice mně to strachu nezbavilo, ale dalo mi to obrovskou naději v té černotě, ve které jsem žila. Dočteš se, čeho a jak strašně jsme se bály, jak jsme se zde loučily, jak jsme postupně mizely v nemocnicích a zase se opět radostně vítaly a zapojovaly do diskuze hned, jak se kdo dostal k internetu. Byla jsem na této diskuzi vyloženě závislá. Nemůžu pro tebe udělat víc, než že na tebe budu moc myslet a držet ti palce. Co nejdřív se nám po operaci ozvi, nejen já na to budu čekat. Hodně štěstí

Pro lenku41 Nervy jsou strašná věc,já to znám.Sama budu nyní řešit,jestli operaci dělohy nebo nikoliv.Mám moc silnou menses a neustále užívám noretisteron,donekonečna to nejde.Když vidím,kolik žen to přežilo i u mě v práci,tak my musíme taky.Hodně sil