Manželka to prostě nechce, co s tím ??

TO Tom: dik za radu Tome, urcite si to prectu. Ja se snazim, ale nechat ze sebe delat blbce se mi uz moc nechce. Manzelka je velice dominantni typ a jak neni po jejim, tak je ohen na strese. Take me byvale vztahy byly relativne v pohode a o kompromisech. Zde kompromis neexisuje. Proste bud ustoupim, nebo nic. To vis, ze jsem parkrat vypenil a rekl jsem ji, ze pro rodinu delam hodne, ale hned pohrdavy ton a nejaky rejpanec

TO Baru: Ahoj - to, co jsem psala není můj příběh, jen takové postřehy z mého okolí... samozřejmě, že jsou lidi dospělí a vyspělí třeba i ve dvaceti, ale jsou i takoví, kteří nedospějí nikdy... s takovýma je pak těžké se domluvit... na čemkoliv... U hodně párů to pozoruju, že vždycky je tam někdo, kdo "táhne" a "snaží" se a ten druhý "netáhne" a někdy i "brzdí" a jsou i týpci, kteří se tou snahou baví a leští si svá ega....chtěla jsem to popsat obecně, tak to možná bylo trošku zjednodušeně popsané....

TO DDLL: Poslat ji do haje, rozvest se a zazadat o stridavou peci..

TO DDLL: Ahoj - každá rada drahá, když člověk nezná okolnosti a souvislosti, tak se radí blbě a může se spíš ublížit, než pomoct. Možná znáte - ale zkuste přečíst Manželské judo od Plzáka (já z toho žiju celé manželství ). Jinak obecně - to se dočtete i v té knize - netoužíme tak nějak po tom, co je pořád ochotné a k dispozici. Vy po své ženě toužíte, protože Vám pořád tak trochu (nebo možná i hodně) uniká a čím víc uniká, tím víc toužíte....Takže zkuste nebýt pořád tolik ochotný a k dispozici.... (Plzák píše, že ten poměr je cca 80% ku 20%) Tzn. 80% spolehlivý partner, manžel, otec atd..., ale nechat si těch 20% v záloze... pánská jízda, ze které se přijde trošku pozdějc, než by se mělo..., večírek s holkama z práce... A přestat loudit a vydržet to hodně dlouho, v klidu a s úsměvem... To mi neříkejte, že jí to nebude divné a bude přemýšlet, co se změnilo (pokud je normální a má Vás ráda).... Uvidíte, jestli to zabere nebo ne..... prostě se udělejte tak vzácný, jako se dělá pro Vás ona.....

TO DDLL: a když ty se postaráš o děti a žena může ven - můžeš ven ty také?

TO DDLL: Ahoj všichni, zdravím i naše nové přítelkyně To, co píše Bára, můžu s klidným svědomím podepsat, protože jsem k tomu sám dospěl, bohužel až po letech. Už jsem to tu dříve popisoval, tak se nechci opakovat, jen bych chtěl připomenout, že se nakonec vlastně tak moc nezmění. Je chyba čekat od takového rozhovoru, že se manželka chytí za nos a v okamžení z ní bude už navždy ***uální dračice Je to o tom, vyjasnit si pozice a pokud je manželka rozumná, třeba si i poslechnout důvody z druhé strany. A nastavit nějaký kompromis. Pokud chci mít opět onu dračici, pak je jediným řešením odchod, bohužel. Já jsem onen finální řez, ten zásadní rozhovor strašně dlouho odkládal, protože jsem se jednoduše bál, že mi žena řekne „Tak si běž...“. A já budu muset jít, protože kdyby ne, tak jsem skončil úplně. Ale nakonec jsem prostě spoléhal na to, že mám ženu rozumnou a ani ona nechce zůstat sama s dětmi, nebo se o ně tahat se mnou. Takže připraven na všechny alternativy jsem se svou milou proseděl celou noc, tvrdošíjně jsem se držel tématu, a když jsem překonal zbytečné vysvětlování a argumentaci, nakonec jsem se i já něco dozvěděl. Bylo to drsné, ale nutné. Navrhnul jsem několik řešení, poradnu a tak, ale nakonec jsme to zvládli sami. Jenže tady je možná ten kámen úrazu - problém se nevyřešil tím, že by najednou bylo ***u habaděj, ale tím, že jsem se JÁ zbavil toho stresu. Manželka správně pochopila, že jsem už na hraně a prostě jsme se domluvili, jak to bude dál. Ona to nepotřebuje a dělá to jen kvůli mně, a já jsem zase musel pochopit, že do orální ***u jí prostě nutit nemůžu, když k tomu má odpor, a některé polohy jsou natolik bolestivé nebo pro ni „potupné “, že je zkrátka musíme vynechat. Takže se nakonec změnilo „jen“ to, že je to víceméně pravidelně v nějakém úsporném režimu a já už se v tom psychicky neutápím. Což ale přesto beru jako výhru