Manželka to prostě nechce, co s tím ??

Ahoj všichni Přiznám se, že se často vracím na úplný začátek téhle diskuse, kdy v dubnu 2011 volal o pomoc Honza1420, a přemýšlím, jak to nakonec celé vyřešil on. Z jeho příspěvku je totiž jasně cítit jeden jediný základní problém, v téhle diskusi se prolínající převážnou většinou příspěvků. A to jsou DĚTI. To je ten důvod, proč většina chlapů nepráskne dveřmi a nejde o dům dál. Protože v tu chvíli, kdy se dočkáme vytoužených dětí (jsou-li vytoužené), pak se většinou pomíchají priority (a jéje, už je tu zase s těma priorotama ) nejenom ženám, ale i nám. A tady si myslím, že se to začíná dělit - buď pro chlapa zůstává *** středobodem vesmíru a je pro něj schopen od dětí odejít (ještě jsem nezaznamenal případ, kdy by chlap odešel od manželky kvůli ***u a zároveň vysoudil děti do vlastní péče) a nebo se mu děti přesunou na první místo a nastává problém.
Sám pocházím z "rozvrácené" rodiny, otec (v té době) alkoholik, sice zajišťující rodinu materiálně, ale hezké dětství s tatínkem veškeré žádné, matka učitelka, sice se o nás děti starající, ale věčně unavená (s nezájmem o ***, což se koneckonců ani nedivím). Jediné, co jsem si z dětství odnesl, je to, že nikdy nedopustím, aby moje DĚTI dopadly stejně. Naopak - a jsme u těch priorit - se jim dodnes snažím dávat maximum a díky jejich šťastnému dětství si kompenzuji svoje "žádné" dětství. Je tedy slabost (zbabělost, pohodlnost,...), když řízeně přivřu kohoutek své "potřeby" ***u, protože mám s manželkou (ne s dětmi!) problém? Nemyslím si to. Znovu tvrdím, jde jen o úhel pohledu. Protože DĚTI za můj vztah se ženou nemůžou. Ano, z ženského hlediska ho jistě ovlivnily, ale neřekly - maminko, už s ním nespi. Ten MŮJ PROBLÉM se jich netýká. A přesto, pokud od rodiny odejdu, ovlivní to na celý život právě je. Takže za to, že se mnou žena nespí, potrestám své děti???
Jsme v téhle diskusi, abychom si vzájemně pomohli. Ale řešení musí stejně najít každý sám. Mně paradoxně velmi pomohl celý Mirkův příběh a jeho příspěvky, i když jsem řešení zvolil zcela opačné. A jistě má pravdu v tom, že já skutečně nevím, co bude, až děti "vylétnou z hnízda". Koneckonců to nevíme nikdo, život se dokáže postavit na hlavu během jedné jediné blbé vteřiny. Ale vzhledem k tomu, že v té době už budu mít šedesátku na dohled, si nemyslím, že bych chtěl znovu začínat od začátku "jen" kvůli tomu, abych si mohl denně procvičovat kámásútru. Stále ze všech nabízených řešení je pro mě nejschůdnější Mirkovo (promiň Mirku, že Tě stále zmiňuji, za těch pár let, co s tebou žiju tam prostě ty sympatie jsou) chlapské vypořádání se se všemi závazky, vypuštění dětí do života a odchod s čistým štítem. Ale já touto cestou nepůjdu. Alespoň se o to budu snažit.
Trvalo mi několik dlouhých let, než jsem pochopil, že trápit se tím, co se nedá změnit, je nesmysl. Pokud máte rozumnou ženu, dá se domluvit kompromis. Ale napřed si to člověk musí vyřešit sám v sobě. Já jsem dělal tu zásadní chybu, že jsem se ve svém "zoufalství" zacyklil a s opakující se smyčkou se dostával do stále větších depresí. A žena ze mě ten problém cítila a protože to úplně přesně nechápala, přešla do módu "obrana". Takže veškeré mé pokusy o obnovu ***u, jakékoli doteky, intimitu, květiny, pomoc v domácnosti, atd. brala jako vydírání a problém jenom narůstal. Nesnažte se ženu pochopit, všechno si interpretuje zcela jinak než my a pro muže zcela nelogickým způsobem, to tak prostě je. Nakonec jsem se musel zklidnit já sám. Ano, našel jsem si koníčky, začal dělat sport, vyplnil jsem ty chvíle, kdy bych jinak intenzivně myslel na to, proč "všichni ostatní jo a já ne" nějakou činností, která mě uspokojovala. Kohoutek jsem si upouštěl sám bez pomoci milenky, náhradních řešení je spousta. Dokonce jsem v rámci rekonstrukce bytu zrušil ložnici a každý máme svůj pokoj a v něm jenom to svoje, to co každému z nás vyhovuje. A pak teprve jsem si rozmyslel, co vlastně chci, v klidu si se ženou sedl a všechno jí to pořádně vysvětlil. A ona - protože je to stále ta chytrá a inteligentní holka, kterou jsem si bral - pochopila, že i když *** nepotřebuje, přesto mi ho nemůže odpírat, jinak se v tom prů*** povezeme celý život a nakonec se rozejdeme. No a já jsem se nakonec dozvěděl to, že celá ta nechuť k ***u z její strany pramení z toho, jak se v ní během našeho dávného a dlouhého potratového období, kdy jsme se marně snažili o první dítě, neustále někdo hrabal bez ohledu na jakoukoli intimitu. Když bych teď bouchnul do stolu a řekl, že mě to nezajímá, já to prostě chci a hotovo - dokázal bych si sám sebe vážit? Na to si musí odpovědět každý sám.
Takže teď jsme v klidu, rodina jede v pohodě, děti spokojené, manželka už se neděsí každého mého dotyku, protože už ji při každé příležitosti neohrabávám, na ***u se prostě domluvíme, o víkendech a volnu si rozkládáme společnou postel a jinak si každý spíme ve svém, *** (i když žádná kámásútra) je v ideálním případě dvakrát do týdne, z toho jednou v nějaké úsporné "ruční" variantě, a když není, tak se nestresuju, protože vím, že zase bude. A když manželce druhý den po ***u přinesu kytku, tak už to nebere tak, jako že si ji "vysloužila"
Snažil jsem se tu vyjádřit to, že pokud pro mě *** není středobodem vesmíru, pak je stále možnost, jak za cenu kompromisu z obou stran lze rodinu udržet. Musíte mít ale partnerku, která je ochotná naslouchat, přemýšlet a pochopit, a zároveň musíte být ochoten ze svých představ o ***u slevit. Pokud někde jedno nebo druhé chybí, pak samozřejmě doporučuji rady kolegů
Mějte se fajn a držím palce.

Jirka

Náhodou jsem zavítal na tuto zajímavou diskuzi, problémy, které mají zdejší pánové jsem měl, ale už nemám. Naštěstí.
Seznámili jsme se a zamilovali a po roce vzali, byla od začátku na *** méně, ale miloval jsem ji. Po tom, co se nám narodilo dítě (nemyslím hned po porodu) se její zájem o *** se zcela vytratil – cca 4x ročně. Po hádkách jsme navštívili poradnu, kde mě psycholožka vysvětlila, že se musím já přibrzdit a, že se nedovedu srovnat s tím, že je číslo jedna pro mou ženu dítě a ne já. Nikdy nechoďte k psycholožce, ale vždy k psychologovi. Po dvou letech strádání a hádek jsem si našel milenku. Byl to balzám na duši i tělo, ale rodinu jsem stále opustit nechtěl. Manželka se vítězně usmívala, že jsem konečně zmoudřel a přestal otravovat. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, jaká je má milenka skvělá a vtipná žena a já se do ní více zamilovával. Brzy se ve mně něco zlomilo a já jsem se už nedovedl vymlouvat na služební cesty, jógu atd. a oznámil své ženě, že je konec vztahu a v klidu jí vysvětlil co mně k tomu vedlo, ten den jsem se i odstěhoval. Cca 2 měsíce mě moje žena neustále psala a volala jakou má ohromnou chuť na *** se mnou a, že to bude ode dneška denně. Věděl jsem, že kdybych se vrátil a ztratil svou milenku, vše by se vrátilo do starých kolejí. Při rozvodu jsme se dohodli na střídavé péči o syna. Po dvou letech se nám s mojí bývalo milenkou – současnou manželkou narodila dcera. S bývalou jsme přešli do vlažného přátelství. Měla, co já vím 8 partnerů, ale každý to po max pár měsících zabalil. Stěžovala si mi, že se jí muži bojí. Vysvětlil jsem jí, že jí nebojí, že muži nedokážou žít bez ***u a proto od ní vždy odejdou, že si musí najít partnera nad 70 let – ten ji už otravovat nebude. Hlavně ať proboha svému budoucímu partnerovi řekne dopředu, že *** max 4x ročně, ať nemá další dítě ve střídavé péči. Moje nová manželka vůbec nechápe to nesmyslné odříkání – jaký to má smysl? Co to je za práci podržet? Nebo orálně? – když to mou bývalo nebavilo, tak proč mě neuspokojila? Měla by spokojeného milujícího manžela.
Dnes jsem šťastný, život mě baví, *** mám takřka kdy si řeknu, často ani říkat nemusím. Nedovedl jsem se mučit mnoho let jako někteří jiní v této diskusi. A hlavně nevím, proč bych měl.
Moje jediná rada je ODEJÍT a najít si jinou ženu a dopředu jí sdělit svoje představy o vztahu (***u). Čím dříve tím lépe, protože časem se vše jen zhorší. Jinak to bohužel nejde.

Zdravím všechny a zejména Jirku.

Jirkovo "řešení" je docela zajímavá varianta. Vlastně ukázka technického racionálního (=mužského) myšlení. Chlap si sestaví v hlavě tabulku otázek, přiřadí prioritní pořadí a pomyslnou váhu jednotlivých otázek, roztřídí odpovědi na plusy a mínusy, ocení dílčí rizika a - podle Jirkova naturelu, věku a životních zkušeností - vybere takto uvažující chlap tu nejschůdnější = nejméně špatnou ze všech špatných variant = rezignovat na *** s manželkou resp. na své ***uální tužby (možná ne úplně) a realizovat se jinde (práce, sport, motorka, sbírání čehokoliv). Vlastně sám sebe racionálně přesvědčí, že on pro něj ten *** není až tak důležitý, takže se vlastně aktuálně má super.
Myslím, že s rostoucím věkem a vlastní pohodlností tíhne k tomuto řešení většina chlapů. Každý si ale musí sám pro sebe - tím prosím nijak nechci potírat Jirkovo řešení - odpovědět na otázku, do jaké míry je racionalizace problému skutečná, a do jaké míry hraje roli "strach z neznáma" resp. "najdu vůbec nějakou lepší babici" resp. "abych to nakonec celé neprokaučoval".
Na věc lze pohlédnout i z druhé strany, totiž že se mi snadno může stát, že na prahu padesátky nebo o něco málo později s hrůzou v očích zjistím, že jsem posledních "X" let sám sebe racionálně přesvědčoval a život (se všemi riziky a případnými eskapádami) mi jaksi proklouzl mezi prsty ....
Jirka je - s veškerou úctou - typický kandidát pro to, co pavlačové báby označují jako "chlapa s druhou mízou". Dlouhá léta své ***uální tužby potlačuje, aktuálně "racionálně" přesvědčí sám sebe, že "to" vlastně ani tak nepotřebuje, vždyť to není až tak důležité, aby pak za rok, dva či za deset let (až děti odejdou z domu a většina racionálních důvodů (např. hypotéka atd.) pomine) potkal naprosto náhodně rozvedenou sympatickou a přítulnou třeba kolegyni nebo ještě lépe kamarádku svojí ženy, a veškerá racionalizace půjde během cca. 30 sekund do pr....dele a léty nahromaděné tekutiny zařídí zbytek.
A za sebe dodávám .... tak to má být resp. jinak to ani nemůže dopadnout.... Racionalizace problému a odtud vyplývající potlačení vlastních přirozených ***uálních potřeb má v konkrétní životní situaci a po nějakou časově omezenou dobu smysl a positivní význam, ale nelze natrvalo sám sebe přesvědčit, že jsem šťastný nebo chcete-li ***uálně uspokojený a nepotřebuji to.
Přeji Jirkovi - zcela bez ironie - ať mu to vydrží co nejdéle, ale taky mu přeji, aby jednou potkal tu správnou "samici". Až se pak ohlédne (s novou holčinou v posteli) na svůj předchozí život, bude ta racionální tabulka vypadat hodně jinak.
Mějte se všici fajn

Mirek

Ahoj všichni, kdo stejně jako já sledujete tuto - dle mého nejlepší - diskusi, myslím si, že nás není málo. Nejlepší hlavně díky Mirkovi, jehož příběh, názory a vlastně i jakési moderování posouvá původní téma stále dál. Takže ahoj Mirku, já jsem Jirka, a díky, že jsi tu
Rozhodl jsem se podělit o svůj příběh, který je trochu jiný, i když se stejným problémem. Myslím si, že nejde ani tak o to udílet rady, ale spíš předložit různé pohledy na věc, vyřešit si to nakonec stejně musíme každý sám...
V té mojí manželské hře jsou kulisy stejné jako u většiny z nás - zajištěná rodina, malé děti, které miluji, a manželka, která to nechce a nepotřebuje. Pod drobnohledem je to už ale trochu jinak (a teď po mě neházejte kamením, pořád jsem jeden z vás) - celkově šťastná fungující rodina, ve které se vše točí kolem dětí, manželka, kterou mám rád a ona má ráda mne, obětující se pro nás všechny. V tu chvíli dostává onen můj problém trochu jiný rozměr.
Ale alespoň ve zkratce od začátku - to že moje partnerka na *** moc není, jsem věděl už od doby, kdy jsme se poznali. Vždy se zaštiťovala studem, do žádných divočin nešla, ale snažila se a já si to tehdy rozumově zdůvodnil, porovnal pro a proti a udělal kompromis. Rozhodl jsem se, že mi to za to stojí, i když hodně slevím ze svých ***uálních představ, že chci, aby tahle žena byla matkou mých dětí - toho nelituji, bylo to správné rozhodnutí. Následovalo období zamilovanosti, to které už se vrátit nedá, pár nešťastných potratů a konečně první vymodlené dítě po rizikovém těhotenství. Během těch pár let jsem byl nucen víceméně ***uálně abstinovat, ze strany partnerky jsem se nějakých náhradních praktik moc nedočkal, přesto jsem to zvládl a nešel si odskočit jinam jako většina mých známých se stejným problémem. S prvním dítětem se priority mé ženy logicky přesunuly, ale stále to ještě tak nějak fungovalo, pak se nám ale narodilo druhé a po něm to skončilo, jako by měla už splněno.
***uální život sice fungoval dál, ale jen na můj popud, ve stále se opakujících kulisách - ty se vyblbni a já to nějak přežiju. Tady se to liší od většiny zde přítomných "kolegů", když jsem chtěl, tak jsem dostal - ale říká se tomu tuším vyhonit si ho o ženské přirození Všudypřítomné ruce, zakrývající cokoliv, co by mě mohlo nedejbože vzrušit, jedna klasická poloha, orálně ani omylem, a hlavně žádný zájem o mě coby partnera. S milováním to nemělo nic společného, prostě jen uvolnit tlak a šup zase dolů.
Je to období asi tak osmi let, ve kterém jsme přesto měli vztah hezký, rodina navenek i uvnitř šťastná a fungující, manželka se vlastně snažila, jen měla a má priority už jinde. Já jsem ale během těch let zkusil a zkusil snad všechno, období, kdy jsem ji nosil na rukou se střídala s obdobími, kdy jsem si uvědomoval tu bezvýchodnost a propadal jsem se do depresí. A všechno jsem to držel v sobě, aby to neodnesly děti, protože ty za nic nemůžou. Ke všemu jsem nakonec začal i selhávat jako chlap, když už konečně něco bylo, tak se kamarád rozhodl, že si dá odpočinek Není třeba dodávat, že to mému soukromému peklíčku příliš neprospělo.
Teď jistě čekáte nějaké razantní řešení, jako tu prezentoval Mirek. Žádné není. Mirek jako frajer vydržel, dokud nebyly děti soběstačné a za to si ho vážím, já v téhle situaci nejsem. Ale hlavně chci prezentovat trochu jiný přístup a náhled. Já se totiž nechystám od své ženy odejít. Prošel jsem si všemi stádii, důkladně jsem si rozmyslel, co by způsobil můj odchod od rodiny, která vlastně až na ten *** funguje dobře, zavrhl řešení jako je milenka nebo bordel, nakonec jsem si s manželkou sedl a všechno jsme to pořádně a důkladně probrali. Z obou stran, její představy, moje představy, bez obviňování, v klidu, našli jsme věci, které se ***em vůbec nesouvisí, ale přesto ho ovlivňují...
Optimisti - jsou-li tu mezi námi nějací - jistě již jásají, že se blíží happy end, ale musím vás zklamat. Vlastně se nic zásadního nezměnilo. Jen já jsem si srovnal priority, uklidnil jsem se, přestal se užírat něčím, co stejně bez drastického zásahu nevyřeším. Manželka se začala víc snažit, já přestal tak moc chtít, trochu se to srovnalo, ale vím jistě, že tak jak bych si to představoval, to nikdy nebude. Vše je otázka kompromisu, volby...
A to je to, co si myslím, že je to hlavní. Vyřešit si sám v sobě, co chci, jak moc je to pro mě důležité a kam jsem kvůli tomu ochoten zajít. Pokud mám šťastnou rodinu, pak musím vědět, jestli je ten *** vlastně to nejdůležitější. Pokud je partnerka megera, co mě jen využívá a děti už stejně trpí, pak je můj odchod zase tolik poškodit nemůže. Pokud nejsou ve vztahu děti a už teď to neklapne, rychle pryč. Člověka nepředěláš a manželku - zvlášť po dětech - už vůbec ne, to je jednoduchá a snadno zapamatovatelná poučka
Tak chlapi, hlavu vzhůru, vždyť ten život je vlastně jednoduchá věc, to jenom my si ho neustále zahušťujeme samými nesmysly, ve kterých se pak rýpeme klacíčkem
Hodně štěstí a jasnou hlavu při rozhodování vám všem přeji.

Jirka

Citace:
"Nemyslíte si, že i vaše žena měla neskutečnou trpělivost s vámi, když se vám snažila vštípit potřeby k životu a přetvořit si vás k tomu, abyste jí byl v životě něco platný?"

Tak jestli máte takovouhle samici doma, tak zdrhejte ....

Obecná pravidla nikdy úplně nefungují, ale některá mají docela slušnou výtěžnost:
1. Jaká mamka, taková Anka, alias prohlídni si včas tchyni, za pár let s ní budeš sladce spinkat. ňam ňam už se těším
2. Inteligence se s věkem jen zhoršuje, u někoho pomaleji u jiného rychleji. Takže je objekt Vašeho zájmu dostatečně chytrý, aby se s ním/s ní dalo vydržet i za pár let, až začnou vlasy a ochlupení šednout? Zmoudření věkem je iluze, věkem se jedině BLBNE!!! Vidím to sám na sobě.
3. Co ve vztahu nefunguje dobře teď, nebude po letech fungovat už vůbec.
4. Jestli se ti líbí jen její vnější design (kozy, zadek, oči ... doplň dle vlastního vkusu), tak se z toho za pár let doslova po...sereš, neboť z Pamely Anderson se stane slonice, která nevaří, neuklízí, držkuje a nesouloží a Vaše děti budou poloblbé nebo úplně blbé (po ní a nebo po Tobě a po ní).
5. Když si nejsi jistý, že oba je ta pravá, tak si ji neber a ani s ní nežij. Jdi jinam, jinak život bleskově uteče a sladké tajemství, povinnost vůči dětem a hypotéka tě spolehlivě umoří.
6. Když si nevíš rady s nějakým politickým či společenským problémem, zjistit si, co o věci soudí čeští komunisté. Pak stačí udělat PRAVý OPAK!!! Nemůžeš tak udělat chybu = 100 % úspěšnost pravidla - viz naše historie.

Tož se zeptejte své dívky nebo manželky, proč si ona myslí, že s ní chcete žít nebo žijete. Ať se pořádně vymáčkne, a jestli uslyšíte čítankové kecy typu "Protože mne náš vztah vnitřně naplňuje" nebo tupé mlčení či výmluvy, tak zmizte. Ideální je ženská, která na rovinu řekne např. jsou slušný, nepiješ, pracuješ, staráš se, umíš vydělat peníze, je s tebou sranda, dá se na tebe spolehnout a docela pěkně mně ***š .....
A když v její odpovědi nebude ani zmínka o ***u a na přímou otázku vyhýbavě odpoví "že ona to nepotřebuje" tak už asi tušíte ...

Tak dnes končím s psaním

Míra