Tak s tím strachem je to všude stejné, už jsem to sondovala i jinde . Celkem mě to fakt děsí, musí to být hrozné, když třeba dítě nepřijde domů včas, to hned jistě každá máma musí šílet strachy. Dneska jsem četla, jak nějaká holka jela s kamarády autem, řekla, že je ji špatně, ať zastaví, že si odskočí a od té doby ji už nikdo neviděl.

Tak tos mě potěšila, žes měla první dítě v 31, mě je totiž zrovna tolik. Víš, já se tím zatím nijak netrápím, ani manžel ne, ale bojím se, že jednou začneme, no nic, nejhorší je, že se nás pořád každý ptá, kdy už je budeme mít, čímž mi to pořád připomínají a vlastně mi vnucují myšlenku, že je musíme už mít. My jsme s manželem pohodáři, říkáme si, že když to nepřijde a budeme je moc chtít, tak nám nedělá problém si nějaké adoptovat.

Tak jsem tady. Samozřejmě souhlasím s Myškou, že jsi vítána.Mít děti je opravdu krása a starost zároveň. Starost tím, že opravdu máš o ně strach.Mám strach, že jsem na svých dětech až moc závislá.Právě tu školku budu asi ze začátku nést špatně. Už nebude jenom můj, od té doby pak už bude se mnou trávit míň času a až skončí školy základní, střední nebo VŚ, tak pak už to budou velcí klacci, kteří maminu už potřebovat nebudou.Mám strach, že to strašně rychle uteče a ono to uteče.Právě jak mi Lenka radila učit samostatnosti, tak mám strach ať tou svou láskou to nezaženu do krajnosti. Ale taky s tím bojuju a uvědomuju si to, což je asi začátek.Držte mi palce.

Leni, ten čáp přiletí, uvidíš. K někomu dříve, k druhému později. Já jsem toho důkazem,první klouček se mi narodil v 31 letech.

Myšičko potěšila si mne, neboť můj manžel je asi v té výchově dětí stejný jako ten tvůj.Takže mám naději, že až trochu povyrostou bude se i on zapojovat do činností s dětmi.


Jaké jsou vaše koníčky?

Lenko,
samozřejmě jsi plnohodnotná i bez dětí!
Ale bohužel máš pravdu v tom, že s velkou láskou (narození dítěte) přichází i valký strach. Láska s sebou nese vždy svůj protipól-strach.
Já nevím, snad je to tím, že musí být na světě zachvána (dle mého názoru zvrácená) rovnováha. Asi nesmí být tolik radosti bez starostí a tak je tu STRACH, který ochromuje a brání v prožívání radosti.
O své děti se neustále a nesmírně bojím. a pořád bojuji s tím, abych jim to moc nedala najevo, abych je tím nesvazovala. Ale podle své maminky vím, že babičky se bojí snad ještě víc o svá vnoučata a dovolí jim (ze strachu a zodpovědnosti) snad ještě míň, připadám si skoro nezodpovědně, že své děti nechám chodit samotné do školy (mají to jen přes ulici, hlídanou policajty),když se nehroutím, že syna s mírnou alergií štípla toto léto už popáté vosa a on má vždy šílenou bouli, že kluci jsou samá modřina z forbalu a mají stopy škrcení na krku po turnaji v judu...
Miluji svá sluníčka, ale myslím, že potřebují volnost k dýchání. Mám tendenci je k sobě připoutávat a tak s tím aktivně bojuji. Ač jsou ještě oba "maminčini", chci, aby pomalu vstupovali do toho "velkého světa". Ono to osvobozuje i mně. Taky se mi svobodněji dýchá, když vím, že o mě někde nepláčou. Ale tohle byla dlouhá cesta a zdaleka ne jednoduchá, moji hoši-závisláčci mě mají pěkně zpracovanou a každou noc bez nich (2x ročně pracovně mimo domov v noci) mám skoro výčitky. ale je to rok od roku lepší.
Takže tak. Někdo tuhle závislost vůbec nezná. my jsme si ji vybrali řádně. Starší syn řval celé 2 roky v MŠ, stejně jako já tehdy 3 roky (před 30 lety).
Je to náročné.
Kdo se rozhodne děti nemít, toho neodsuzuji, každý máme jiné plány se svým životem.
A děti se mají rodit jen tam, kde jsou toužebně očekávané.

No jo,
přebalování. můj muž přebalil staršího syna asi 2x. mladšího snad nikdy. Ani mě nenapadlo to po něm chtít. Holt má jiné přednosti. není na ty prcky. Zato když děti povarostly, hrají spolu s mužem fotbal, tenis, pig-pong...a máma je pozadu.
Docela si to užívám. nikdy předtím se mi nestalo, že bych měla dopoledně několik (skoro až) hodin sama pro sebe (když nepočítám vaření)!!! Když byla děti prťavci, bylo vše na mně. Teď se zapojuje i táta a pro mě je to nový rozměr mateřství a taky velká úleva (pozdě, ale přece).
Starší (skoro 10 letý) synek tátu teď miluje jako nikdy předtím, že se jim věnuje. Dřív táta spíš utíkal od miminek, s tí, že má jiné "povinnosti". Bylo mi jasné, o co jde, dusilo ho to doma. S mimi mi nikdy nepomohl. Ale teď je táta s velkým "T" a já jsem ochotna zapomenout.
Kalimo, máš sice mladšího muže, ale jak vidím u nás, ani o 10 let starší muž není zárukou dospělosti a tak nezoufej, ono to přijde až s věkem dětí.Táta se připojí.
Já si často připadám, že mám děti 3, muž se často zapojí do klukovských bitek (jako dítě byl až příliš hodný a neprojevoval se-nesměl?)a já usměrňuji všechny 3 chlapy: 7letého, 9letého, a 42 letého. Žádný rozdíl.
Někdy si fakt připadám jako "jediná rozumná" v rodině.

Tak doufám, že snad nevadí, že do naší rodiny ještě čáp nepřiletěl....necháváme to na přírodě, zatím nikam nespěcháme, takže se tím nijak netrápíme, uvidíme časem, co život přinese. Ale mám kámošky s dětma a příbuzní děti takymají, takže nějaké povědomí o tom mám, tak snad tady zapadnu . Co mě nejvíc trápí ohledně případného mateřství je to, že se už pak celý život budu bát, aby se mu nic nestalo - jak to máte vy? Přibyl vám při mateřství strach, který jste do té doby neznaly?

Tak ty už si to vzala do svých rukou, jo? Tak jdu s tebou do toho.Chytnu se tématu přátele. Já mám teda kamarádů spoustu, taky známých spoustu, ale úplně tu nej kamarádku mám jednu, ale opravdovou.
Vím, že se na ní můžu spolehnout. Byla mi i za svědka na svatbě. Známe se už od základní školy, kam jsme spolu chodily do třídy.Máme sice každá svůj život, ale víme o sobě, navštěvujeme se, radíme si, podporujeme se (ve věcech, co by naši "chlapi nepochopili").
Vedli jsme spolu turistický oddíl teda jsme se spolupodíleli na činnosti oddílu, to je přesnější.
Musím změnit téma a to na děti a jejich otcové.Napadlo mě to, když jsem viděla zoufalého manžela jak drží Jiříka, který se mu pokakal. On to zvládá velice špatně. Jak jsou na to přebalování vaši páni tvorstva?
Zatím pádím, neboť děti pláčí, ale vrátím se.

Tak už máme dvacet příspvěků, tisícovka se taky blíží

Tak jsem ještě přemýšlela nad tím, proč 55 plus internet tak jedou a uvědomila jsem si, že to bude i částečně tím, že jich je hodně na důchodu a tak jsou pořád u počítače. No ale z jiného soudku, zrovna mám puštěnou televizi a dívám s ena Záměnu manželek....zrovna se tam řeší, že jedna manželka pořád sedí u internetu a chatuje a nová manželka radí, ať jí ten internet manžel zatímco ona není doma zruší, že pořád sedí u počítače....tak nevím, doufám, že se ráno nevzbudím a nebudu bez počítače

Tak to tady, holky, taky rozjedeme, jako naše o generaci starší milé sousedky (55 a víc)vedle v diskusi!
Jaký je váš život, práce, děti, partneři, kamarádky...?

Ahoj Karin, bylo to asi před 6 lety a název té ubytovny (nebo jak to nazvat) jsem už zapomněla. Bylo to však nad přehradou asi 400 metrů (mám ale špatný odhad).Bylo to kousek nad nějakou jídelnou, kde jsme chodili na jídlo (vlastnil to nějaký Arpád a nevím jak dále). Taky jsme chodili na výlety, ale i túry, které nám dávaly zabrat, ale zdolali jsme vše. Taky nedaleko toho našeho ubytování bylo pod sjezdovkou hezké posezení.
jo a naproti té jídelny byli koníčci. Moc jsem ti toho neřekla nebo spíše nenapsala, ale opravdu si na názvy nevzpomínám.Řeklo ti to něco?

Pro Kalimu: Tak jsem četla na 55 a internet, že se ti nejvíc líbilo na Horní Bečvě. Já jsem tam byla asi před měsícem v rámci našich prázdninových výletů. Byli jsme tam na přehlradě, samozřejmě taky na Radhošti a v Rožnově v muzeu. Taky se mi tam moc líbilo, je tam krásná příroda...kde jsi tam bydlela?

K tomu mladšímu partnerovi - vzpomínám si, jak mi kdysi dávno sousedka, to jsem ještě nebyla vdaná, radila, ať si určitě vezmu mladšího partnera, protože muži umírají dřív a tak je mladší lepší, abychom na stáří nezůstali sami. My jsme s manželem stejně staří , no ale snad mi dlouho vydrží

Vlasy mi nešedivějí, máme to v rodině, takže aspoň něco. Manžela mám mladšího o 8 let.Takže se musím snažit, aby mi neutekl za mladší.
Dělám si srandu.
Ze začátku mi nebylo jasné, co na mě starší vidí, ale láska si asi nevybírá. Je to tak dobře, protože kdybychom si měli dělat starosti jenom kvůli tomu, asi by náš vztah byl asi úplně někde jinde.
Poslední dobou jak se tak kolem sebe dívám, tak to už není ani nějaké divné, ale stále se najde pár lidí, kteří to neskousnou. Ale to je jejich problém, ne?

To je pravda, že se ke svým dětem budeme chovat stejně, jenže právě i je to bude štvát jako teď nás .
A o kolik let máš mladšího partnera? Já si myslím,že věk nehraje většinou vůbec problém, ale taky by mě asi štvalo, že to nejvíc řeším já -myslím tím ty vrásky, šedivějící vlasy apod.

Ahojky všem, mi je 34 let a věk sem tam řeším, neboť mám mladšího manžela a tím pádem každá nová vráska mě trošičku štve.(i když toto zase můj manžel neřeší).
I já jsem vždy v situaci, že když příjdu k rodičům, tak jsem stále jejich malá dcerka, která potřebuje jejich radu a připomenutí. Ale vězte holky, že i my budeme takové k našim pak už velkým dětem.
To je přece ta rodičovská láska, proto tyto rady tak berme. Nejsou míněny tak jako bychom byly neschopné.

Už je mi taky přes třicet, ale vůbec nejmíň ten věk pozoruju když navštívím své rodiče. Je sranda, když už tak velkou dceru neustále poučují o tom, jak má dávat pozor, aby se neřízla při krájení chleba, jak ji nutí svetr když jen trochu zafouká vítr a podobně, to si pořád připadám jako na základní škole :)

Připadá mi to stále jako včera, kdy jsem se těšila, až budu plnoletá a konečně si budu užívat se vším všudy...jsem daleko za touto hranicí a ta doba mi dnes přijde jen jako mávnutí křídla, sotva postřehnutelné. Stále jsem si říkala, až mi bude...to se těším...otázkou věku jsem se přestala zabývat a spíš se koukám využít každého dne, který je mi dopřán - pravda je, že se u toho trochu víc zapotím než kdysi Souhlasím, že všemi omýlané heslo, že každý je starý, tak jak se sám cítí, je pravdivé a mladou duši musíme hledat uvnitř sebe a né před zrcadlem.-)

Ahojky, mi je 32 let, a věk prostě neřeším. Vzpomínám si, jak jsme s kamarádem měli 16 let a nechtěli jsme mít "tech strašných 17" (které jsme slavili společně), protože to už jsou přece skoro staří lidé, že?
Dned už máme každý svou rodinu a rádi vzpomínáme na to, jak jsme nechtěli mít ani 17, a zrovna nedávno jsme si přáli k "těm našim patnáctinám", ačkoliv máme více než jednou tolik.
Máte pravdu všechny, co tvrdíte, že nezáleží, jak je staré tělo, ale jak se cítí dušička. Ačkoliv je pravda, že na těle se spolehlivě to duševní mládí zračí...

Tak u mně je to přesně naopak- ráno se cítím svěže a mladě, tak na 18 v poledne na 40 a večer po všech těch povinnostech na 90. Ale v pátek večer kdy mám před sebou celý víkend je ze mně opět mladice. Dny volna mně dovedou ohromně nabít energií na celý další týden a po každé si je patřičně vychutnám.

NO jo, Lenko, ale kdy se ptát, v kterou denní dobu? Mně kdyby ses zeptala ráno, řeknu 98. V poledne už jsem mladší, tak asi 75. Večer je mi chvíli těch mých 58. Ovšem psychicky se cítím - jako zarytá optimistka- neustále neskutečně mladě )

Tak jsem už taky mockrát přemýšlela o stárnutí,ale je fakt, že člověku může být třiocet klidně celý život- teda spíš může se na třicet cítit celý život. Podle mě věk by se ani uvádět nemusel...stačilo by se zeptat-na kolik se cítíš? To je podle mě mnohem směrodatnější.

Tak holky mně je 38 a mám dvě skoro dospělé dcery(17 a 19). Začínala jsem hodně mladá, ale ani teď po 20 letech se necítím stará. S dcerami mám spíše kamárádský vztah a když společně něco podnikneneme, tak se někdy chováme jak malé holky. Užijeme si spoustu legrace a hodně se spolu nasmějeme.Nezáleží kolik je vám roků, ale jak se cítíte.

Mě je 31 a děti ještě nemáme -důvod? Připadáme si s manželem hrozně mladí (i když nejsme) a tak je ještě ani nemlánujeme. Nějak se nám fyzický věk zastavil kolem dvaceti a taky pořád blbnem jako zamlada. Čekáme kdy nás to přejde, ale zatím nic

Děvenky, teď jsem se zase od plic zasmála! Ten Klub šedesátnic budete zakládat než se nadějete. Budete se divit, jak ten čas letí. A těch hrozných 30. to je fakt síla ) Na 20. se budete cítit stejně pořád, i když tělo se bude vzpírat. Můžete mi věřit, je mi 58. a často si připadám jako v pubertě, tedy jestli to není stařecká demence . Nebojte se věku, stárnou naštěstí všichni ! Mějte se...

Mě je 28 a taky se na ty roky necítím, někdy si říkám, jak to, že jsem už vdaná a mám dítě, vždyť je mi teprve 20!

Já už jsem se přes třicítku přehoupla ,je mi 31 let. Taky jsem čekala,že to bude nějaký mezník, ale pořád se cítím na 18 No, ta třicítka ještě jde, ale až se tu bude zakládat klub šedesátnic a my budeme jeho členky, to bude asi horší

Ahoj holky, taky vám bude v dohledné době těch hrozných 30 let?jaký z toho máte pocity?