Ahoj pánové,
nejsem přímo v tématu, ale zajímal by mě nároz muže, co je vlastně vyhovující frekvence styku? Mám přítele, pro kterého je i dvakrát denně málo a věřte, že i toto je silně traumatizující..Ráno, odpoledne máme ***, pak jdu třeba trochu unavená spát a už vím, že zas bude chtít a je mi až fyzicky uzko..

Ahoj všem,
nechci tady rozebírat svůj životní příběh, ve velké míře se podobá těm mnoha, co jsou zde popisovány. U mě ovšem velkou roli hrála neřešená psychická porucha mojí exmanželky (panická úzkost s obsedantními projevy). Došlo to do fáze, že argumentovala tím, že se jí to zlepší, až mě opustí. Opustila s dvěma malými dětmi a první, co udělala ve svém novém domově bylo, že začala brát AD a pravidelně navštěvovat psychiatra. To, že svůj stav neřešila a vzala malé děti desítky kilometrů z domova jí nikdy neodpustím. Teď jsem víc jak rok sám, bez buzerace, odmítání, stěžování a jediný, čeho se "děsím" je, že si na to začínám zvykat (milenku mám a ta by ráda byla oficiální paní, což na základě předchozí zkušenosti asi milionkrát zvážím). Za svoji velkou chybu považuju to, že jsem to neuměl řešit a řešení, že jsem se jednou za čas zrakvil v hospodě je fakt neskutečná blbost. Je strašně těžký žít bez pravidelného styku s dětmi, což bylo taky jediný, co mě v tom vztahu drželo (ten krok udělala ona). Moje rada zní - pokud to někomu v ***u neklape před dětmi, po dětech se to ještě 100x zhorší, nedělejte tu samou chybu jako my! *** tvoří 10% součást vztahu, pokud funguje. Pokud nefunguje, tak 90%.

Zdravím! Trvalo mi více jak tři hodiny než jsem se prokousal celou touhle diskusí a musím říct, že to je asi nejvěcnější diskuse k tématu na celém českém internetu. Hlásím se také do klubu. Jsem ženatý více jak 15 let, mámě dvě děti školního věku, věkově se pomalu ale jistě blížím k padesátce. Před svatbou jsem *** nijak neřešil, respektive jsem mu nevěnoval pozornost jakou by si zasloužil (první fatální chyba). A proč? Za prvé proto, že jsem byl hlavně rád, že jsem konečně potkal někoho co za něco stojí a za druhé *** byl, akorát když to šlo, respektive nikdo nebyl doma. Žít jsme spolu začali až po svatbě (druhá fatální chyba). A proč? No zkrátka tady na jižní Moravě jsou některé věci občas složitější. Po svatbě přišly děti a vše co s tím souvisí ale *** tak nějak pořád byl. Nicméně se začal u nás projevovat určitý nesoulad, a to za prvé v četnosti, ale to ještě bylo řešitelné kompromisem a za druhé asi obecně v prožívání ***u. Jinými slovy, zatímco jí stačí klasika potmě a pod peřinou, tak já rád prožívám *** ve všech jeho možných i nemožných podobách, zjednodušeně řečeno. V této době jsem si ale pořád říkal, no než žádný *** tak alespoň takhle. To co mi chybělo jsem „doplňoval“ na různých diskusních fórech a příslušných webových stránkách (jistě chápete co mám na mysli), a to za určité tiché tolerance manželky, která si také uvědomovala, že tento nesoulad je. To byl ale z její strany první a poslední ústupek v této věci. Postupem doby jsme si prožili období naznačování, přesvědčování, sem tam ostřejší debaty na téma ***, ale po čase se všechno vždycky vrátilo do starých kolejí. Roky utíkaly a bohužel u manželky se objevily vážné zdravotní problémy. Naštěstí se jedná o problémy, na které se neumírá, ale dokážou hodně zhoršit kvalitu života jak nemocného tak i celé rodiny, *** nevyjímaje. Toto samozřejmě zcela změnilo situaci. ***u, kterého bylo už tak málo, ještě ubylo a v podstatě byl jen tehdy, kdy to zdravotní stav manželky umožnil. Toto trvá dodnes a bohužel vyhlídky nejsou zatím dobré. Ale vraťme se k ***u. Z něj se úplně vytratila jakákoliv jiskra a upřímně řečeno pokud stále vidíte svůj protějšek unavený, otrávený, řešíte neustále doktory, léky, tak to člověka přestane úplně bavit a žena mě prakticky přestala vzrušovat. A co teď? Takže jsem si řekl, no než *** takhle tak radši nijak a navrhl ženě, že *** bude až bude moct a chtít ona. Reálně je nyní *** tak s bídou jednou za měsíc, a to stereotypní klasika. Tento stav mě rozhodně neuspokojuje a opravdu se hodně trápím nad tím jak ho dále řešit. V rámci objektivity musím napsat, že jinak žijeme ve spokojeném manželství a kromě ***u nemáme žádné jiné rozpory a svoji ženu i po letech mám moc rád a představa, že bych ji jakkoliv ublížil mně silně traumatizuje. Na druhou stranu mi nedostatek ***u „leze na palicu“, takže řešit to nějak musím, ale jak čert ví. Má někdo nějaký nápad? Napadlo mě už ledasco, ale to bylo na samostatný post.

Tak s teď napíšu pár postřehů co mě při čtení diskuse napadlo:
- I z vlastní zkušenosti bych řekl, že každý jsme v ***u nějak nastavení a nemá cenu se snažit to moc měnit. Nevede to k ničemu a snaha to měnit vše akorát zhoršuje. Je třeba si najít kompatibilní protějšek nebo to překousnout. Zkrátka fanoušek heavy metalu a fanoušek dechovky se taky neshodnou a hledat kompromis je traumatizující pro obě strany.

- Docela mě zarazilo, že problémy se ***em tu řeší i z mého pohledu mladí kluci bez závazků. Hoši krucinál holek všude běhá mraky. Nedějte kompromisy tak brzo. Co bych tak asi poradil zpětně po letech? Manželství je běh na hodně dlouhou trať a ***ualita muže i ženy se postupem let a okolností mění, takže těžko se dá na začátku vybrat protějšek se kterým to bude klapat celý život, čest výjimkám. Nicméně dnes bych považoval za důležité najít si někoho s kým to nejen bude klapat v posteli ale hlavně někoho kdo je schopen o ***u, touhách, prožitcích, představách bez problémů mluvit. Protože pokud se objeví problém budete schopni o něm otevřeně mluvit a to je polovina úspěchu. Není nic horšího, když máte protějšek pro které je *** takové tabu, že se o něm stydí mluvit. To je pak řešení těžký.

- A nakonec malá poznámka k Mirkovi (dovolím si tykání protože jsme tak nějak vrstevníci). V jednom ohledu jsi měl rozhodování o rozvodu jednodušší než u jiných co řeší tento problém. Podle toho co jsi psal, tak vedle ***u byl i vlastní vztah absolutně v troskách. Horší to mají ti kdo žijí v celkem pěkném vztahu a akorát to co neklape je ***.

Tak po tydnu jsme vlastne zase tam kde jsme byli.
*** neni, manzelka protivna az hystericka.
Uz jsem to nevydrzel a mel po pul hodinove hadce kvuli spinave kosili neco jako "breakdown" - proste zachvat bezmoci, kdy proste clovek je v koute a uz nevi jak dal, kdy jsem se zhroutil a jen rikal, ze uz dal nemuzu.

Jako porad se snazim bojovat, ale moc nadeji tomu nedavam...
Asi to neni jen o tom ***u, ale spise o tom, ze si clovek vezme hysterku, ktrera se naplno projevi az po svatbe.
Jako se pise v mnoha prispevcich nize :)

Guys, stay positive, bud s nama zacnou ***it, nebo se s nima rozvedeme a bude klid :) (nez se nechame zblbnout nejakou dalsi...)
Hezky patek vsem

Dotaz na Mirka:
Psal jste zde o různých vztazích, o svém se svou exmanželkou a se „souputnicí“, o vztahu sestry s jejím manželem a jeho odchodu k Ireně s Buickem, o kolegyni lékárnici a účetním. Jak pokračují Váš i jejich vztahy? Změnilo se něco?

Ahoj vsem
Vcera jsme se par hodin hadali, presne jak pise Mirek nize, letaly argumenty typu spinave ponozky atd. To jsem vsechno nejak uspesne odklonil a skoncilo to super ***em.
Nastavili jsme si pravidla, ze *** nesmi byt za odmenu. A shodli jsme se, ze se mame radi s chceme spolu byt.
Tak uvidime, zda to bude fungovat ci ne.
Kazdopadne diky vsem za podporu. Myslim, ze se mi podarilo skoro rok trvajici krizi diky radam zde uspesne vyresit.
David

Už se něco děje.
Nedalo mi to a vyvolal jsem diskusi/hádku, tak uvidíme, jestli se něco podaří vyřešit. Ale zatím je to jen: Já jsem celý den s dětmi doma a tobě jde jen o ten ***.
Snažím se nějak argumentovat, ale nejde to.
Nic, jdu se hádat dál, pak dám vědět,zda je posun.