Jen aby nevzniklo nějaké nedorozumění - nemyslím si, že je pro křesťana dobré zůstávat dlouho bez kontaktu s místní církví.

Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme - vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den... (Židům 10: 23 - 25 NBK)

Je normální, že tě lidé zklamali. To se stává. V každé církvi jsou lidé a lidé jsou nedokonalí.
Jedním z důvodů, proč máme zůstávat v místní církvi, je to, abychom se naučili odpouštění, toleranci, trpělivosti a lásce bez podmínek - neboli, abychom byli víc jako Ježíš. To je úkol, který "sólista" (křesťan bez církve) nemůže naplnit, nebo jen velmi těžko.

I když členství v církvi není nutné pro věčný život, je pro křesťana dobré být členem nějaké místní církve. Ptej se Boha, kde se schází jeho lid. On tě někam přivede...

BTŽ

protestant

členem církví jsem byla po mnoho let. Myslím, že tuhle zkušenost už nezopakuji, přitom v Boha věřím. Ale nemusím kvůli tomu mít legitimaci.

Milá Dano,

Vždycky zůstanu v úžasu stát nad tím, jak někdo dokáže v šesti větách
(souvětích) tak neuvěřitelně smíchat "hrušky" a "jabka" do
nestravitelného "kompotu".
To mi fakt "hlava nebere". Tak nějak mám značné pochyby o tom, jestli jsi vůbec v tom mém příspěvku četla (aspoň) celou tu větu, ve které se vyskytuje slovo "legitimace".

Ráj přeci není jako nějaký spolek zahrádkářů nebo "Sokol". A přirovnávat Ježíše k legitimaci a současně ho nazývat Bohem a pánem
Dano, pro lásku Boží, co to "plácáš" ? To nejde použít ani jako vtip...

........................

A pokud se vrátíme k faktům, můžu jen konstatovat, že po smrti se do Nebe (místa s Boží přítomností) dostane člověk na základě osobního vztahu s Ježíšem, a ne na základě zapsaného členství v nějaké pozemské církvi (i kdyby byla jedinou na světě) - to jsem myslel tou "legitimací".

Další věc - představa jedné celosvětové církve (nejspíš pod jedním centrálním vedením z Vatikánu) je nebezpečný blud. Nikde v Bibli se o tom nepíše. Ani za dob knihy Skutků neexistovalo žádné "centrální ústředí ", které by všechny místní církve " řídilo ". Jediné místo, kde je naznačována celosvětová církev, je v "Apokalypse" (knize Zjevení), a to v souvislosti s nástupem antikrista.

Pokud jde o Jeho Tělo, tak mám za to, že toto Tělo není rozerváno tím, že existuje mnoho malých církví a spolků. Je poškozováno jejich vzájemnými nesmyslnými spory a vyvyšováním jedněch nad druhé. To poškozuje Jméno Boží a ubližuje obrazu (jménu) církve mezi lidmi. Není důležité, jestli nějaký člověk (či nějaký "výbor") řídí všechny církve. Pokud je v církvích kázáno neředěné Slovo Boží a je vyvyšován Ježíš, pak je Bůh schopen a mocen takovou církev vést sám, skrze své oddané a pokorné služebníky stejně, jako to dělal v dobách knihy Skutků. On je přeci všemohoucí a všudypřítomný.

Tomu jedinému vládci nebe i země a jeho synu Ježíši Kristu budiž vzdána čest i sláva na věky věků !

BVŽ

protestant

PS: Ten odkaz na tv7.cz nefunguje. Asi mají nějaké potíže...

Pro mne je legitimace JEŽÍŠ se kterým jsem se osobně setkala. Tuto legitimaci mohu vřele doporučit každému člověku na cestě k věčnosti. Nechci nikoho urazit, ale v bibli je psáno Ježíš ustanovil svou církev jako své tělo a jeho údy a sebe jako jeho hlavu, tedy potřebuješ legitimaci Ježíše syna jediného Boha a Pána našeho. Posílám dopis od Boha na zahřátí srdíčka. Bůh má zájem, aby se církve sjednotili v jeho těle a údech neboť jeho tělo je rozerváno zde na zemi a touží je scelit v jedno v jeho nejsvětějším Srdci. Přeji klid a mír v duši i v srdci.
http://www.tv7.cz/?…

No, tak jsem si myslel, že nejdelší příspěvky tu píšu já , ale tohle je fakt rekord

Jo, stáhnul jsem si to a četl jsem to - celé. I když to má 47 stran.

Co na to říct?

Když ponechám stranou otázku, zda je možné, aby se uzdravil někdo s tak rozsáhlými zraněními, která jsou tam popsána ( zázraky se dějí ) a nebudu se "šťourat " v teologických otázkách (např. co je přesně v desateru ) pak zbývá jen konstatovat pár věcí. Předesílám, že jde o moje osobní názory a jistě se i já mohu mílit.

1. Myslím, že člověku, který v Boha nevěří, bude tento text k ničemu. Spíš mu to bude na urážku, než ku prospěchu. Určitě to není text tzv. "evangelizační "

2. Text je dost nepřehledný, co se týče popisu míst a událostí. Občas jsem ztrácel souvislosti mezi tím, kde se právě vypravěčka nachází a co se děje kolem ní. Hlavně kde se odehrává ten nosný dialog kolem desatera - to mi nějak uniklo. Paní, která to psala, evidentně není spisovatelka a dá se říct, že to paradoxně trochu zlepšuje autenticitu vyprávění. ( čistě spisovatelsky by to asi byl námět na dost slušný román )

3. Mohlo by to mít význam pro někoho, kdo už v Boha věří. V případě, že se dotyčný věřící nebude zabývat teologickými nesrovnalostmi kolem desatera, očistce a podobných katolických věrouk, může ho to podnítit k přemýšlení o jeho osobním vztahu k Bohu.

Suma sumárum - tento příspěvek se svědectvím paní Glorie Polo dle mého názoru patří spíš do diskuze na některém z křesťanských serverů (např. Granosalis, ChristNet...) než sem.

V této diskuzi vidím přínos tohoto příspěvku aspoň v tom, že všichni zúčastnění dostali informaci, že pouhé "formální" členství v nějaké církvi neznamená, že už to máte "navěky" u Boha "dobrý".

Bohu záleží na postoji srdce, ne na členství. Záleží mu na osobním vztahu s člověkem, ne na "legitimaci".

BVŽ

protestant

PS: Zajímavé články na téma vztahu mezi člověkem a Bohem (ale i mezi lidmi) najdete na http://www.studnice.org/

http://www.jesus.sk/…any-nebe-a-pekla
Stála jsem u brány nebe a pekla

Gloria Polo

undefined
Víte,
kdo a jaký je Bůh, OTEC nás všech? Stojí jako žebrák na okraji naši
životní cesty. A jako žebrák nás rovněž stále znovu snažně prosí, běží
za námi, je často také na obtíž; ON pláče a pokouší se obměkčit naše
zkamenělé srdce a je smutný až do hloubi SVÉHO Nejsvětějšího Srdce,
když musí tak často prožívat, jak se k NĚMU jen chladně obracíme zády a
prostě ho nebereme na zřetel nebo také děláme jen tak, jako bychom si
HO nevšimli.undefinedundefinedundefinedundefined

undefined

Jestliže
někdo z Vás pochybuje nebo si myslí, že Bůh neexistuje a že onen svět
je záležitostí pro autory filmů, nebo jestliže někdo z Vás myslí, že
smrtí všechno končí, ať si prosím přečte tuto knížečku. Ale čtěte ji
úplně celou od začátku až do konce. Jistě se pak Vaše mínění změní, ať
je jakkoli skeptické.
Jedná
se zde o skutečnost, událost, která je dobře dokumentovaná a stala se
v roce 1995. Paní dr. Gloria Polo je žena z Kolumbie, zubní lékařka,
která „zemřela“ při jednom úrazu, tzn. byla tak těžce zraněna, že
ležela několik dní v komatu a byla udržována při životě jen pomocí
nemocničních přístrojů. Kdyby byly přístroje vypnuty, okamžitě by
zemřela. Ošetřující lékaři se již zcela vzdali a také už chtěli
přístroje odpojit. Pouze její sestra, která je také lékařkou, trvala na
tom, aby přístroje nechali ještě dále v provozu.

Během
komatu stanula na druhé straně skutečnosti, na onom světě a směla se
opět vrátit, aby vydala svědectví těm, kteří nemohou věřit. Přinesla
nám odtamtud tedy důležité svědectví. Ale čtěte je na následujících
stranách raději sami přímo z jejích úst…

Paní
Gloria směla v dnešní době v mystickém zážitku, který velmi jasně
popisuje, nahlédnout do své „knihy života“. A tento zážitek jí natolik
otřásl, že se z příkazu Pána stala hlasem volajícím na „poušti víry“
dnešní moderní doby. Přitom podstata jejího poselství a její samotný
zážitek není nic jiného než pohled na nesmírnou lásku Boží k nám lidem
a na Jeho veliké Milosrdenství. Hovoří přitom na stejné téma jako náš
současný papež Benedikt XVI. ve své první encyklice „DEUS CARITAS EST“ (Bůh je láska).

Vždyť Bůh nám dává stále znovu důkazy, ale my přesto popíráme JEHO existenci.

Svědectví paní dr. Glorie Polo

Zásah bleskem

Dobré ráno, pozdrav Pán Bůh, milí bratři a sestry!

Je
pro mě velmi krásné a velkou radostí, že zde smím být, abych se s Vámi
podělila o tento veliký dar, který mi prokázal Bůh. To, co Vám budu
vyprávět, se stalo 5. května 1995 u Národní university v Bogotě,
hlavním městě Kolumbie, tak kolem půl páté odpoledne.


Jsem zubní lékařkou. Já a můj třiadvacetiletý synovec, který je rovněž
povoláním dentista, jsme právě pracovali na naší disertaci. V tento
den, byl to deštivý pátek, jsme šli spolu s mým mužem směrem k
fakultě zubního lékařství, abychom si přinesli pár knih, které jsme
potřebovali.

Šli jsme se synovcem společně pod malým deštníkem. Můj muž měl
nepromokavý plášť a šel těsně podél zdi hlavní knihovny, aby se chránil
před deštěm. Zatímco jsme oba neustále měnili strany, abychom se
vyhýbali loužím – tak jsme se přiblížili, aniž jsme to zpozorovali,
k aleji stromů, a když jsme skákali přes jednu větší louži, z výše nás
zasáhl blesk, který byl tak silný, že jsme zuhelnatěli. Můj synovec byl
okamžitě mrtev a zemřel na místě.

Blesk ho zasáhl zezadu a spálil celý jeho vnitřek. Navenek zůstal
neporušen. Ačkoliv byl tak mladý, byl to člověk zcela oddaný Bohu.
Zvláště uctíval Jezulátko. Nosil Jeho medaili na krku v krystalu
křemene. Odborníci ze soudního lékařství říkali, že to byl právě
křemen, který přitáhl blesk. Blesk mu pronikl přímo do srdce. Okamžitě
nastala zástava srdce. Shořely všechny vnitřní orgány a silný proud
blesku potom opustil jeho tělo přes nohy. Oživovací pokusy byly
zbytečné. Ale čistě navenek neměl žádné popáleniny. Co se týče mne, tak
blesk vnikl přes moji paži a spálil celé mé tělo strašným způsobem,
zevnitř i zvenku. Za toto moje uzdravené tělo, které teď před sebou
vidíte, musím děkovat jen Božímu Milosrdenství. Je to výraz
milosrdenství tohoto našeho dobrotivého a nás nade vše milujícího Boha.
Celé mé tělo bylo tímto mohutným zásahem blesku zuhelnatělé. Prsa byla
pryč, zvláště na levé straně, kde byl můj prs, byla velká díra. Nebylo
na mně už žádné svalstvo, moje žebra, břicho, podbřišek, jakož i mé
nohy a játra byly úplně zuhelnatělé. Blesk opustil moje tělo pravou
nohou. Ledviny utrpěly silné popáleniny, rovněž plíce a jeden
z vaječníků.
Používala
jsem jako antikoncepci nitroděložní tělísko, které je z mědi, a měď je
opravdu dobrý vodič elektřiny. Proto snad i vaječníky byly tak silně
spáleny. Byly tak malé jako dvě kuličky hroznového vína. Utrpěla jsem
zástavu srdce a byla jsem prakticky bez života. Mé tělo se škubalo a
chvělo kvůli elektrickým šokům, které blesk způsobil. Sama mokrá země
byla ještě pod elektrickým napětím. V prvním okamžiku mi proto nikdo
nemohl pomoci, protože delší dobu nebylo možné, aby mě někdo uchopil.

Druhá strana dění
A
teď dobře poslouchejte! To byla tělesná, materiální, fyzická část mého
úrazu. Ale druhá část tohoto dění byla mnohem krásnější, byl to
nepředstavitelný, překrásný zážitek. Neboť zatímco mé tělo tu leželo
zuhelnatělé, nacházela jsem se (má duše) v nádherném bílém tunelu.
Kolem mě bylo bílé světlo, nepopsatelné světlo, které působilo takový
pokoj, takové štěstí. Pocity, které prostě lidskými slovy nelze popsat.
Prostě řečeno – neexistují pozemská slova, která by popsala velikost
tohoto okamžiku. Byla to šíleně enormní extáze, nepopsatelný vrchol.
V tomto světle jsem se pohybovala dopředu, nepopsatelně šťastná a plná
radosti, nic mě v tomto tunelu netížilo. Když jsem pohlédla vzhůru,
uviděla jsem na konci tohoto tunelu něco jako slunce, bílé světlo.
Říkám „bílé“, jenom abych pojmenovala nějakou barvu, neboť barva tohoto
světla a jeho jas byl nepopsatelný. Nebyla srovnatelná s ničím, co
existuje ohledně barev na tomto světě. To světlo bylo prostě překrásné.
Toto světlo bylo pro mne jako zdroj této zcela obrovské lásky, tohoto
pokoje ve mně a okolo mě. Nepopsatelná láska a pokoj, který jsem ze
světa neznala…

Zatímco
jsem se pohybovala tunelem dopředu, řekla jsem si sama pro sebe: „U sta
hromů! Vždyť já jsem umřela..“ A v tomto okamžiku jsem myslela na své
děti a naříkala: „Můj Bože, moje dětičky! Co tomu asi řeknou moje děti?“ Byla
jsem matkou, stále zaměstnanou a ve stresu, která na ně nikdy neměla
čas. Odcházela jsem z domu časně zrána, abych dobývala svět, a vracela
jsem se domů teprve pozdě večer. A přitom jsem byla neschopná, abych se
správně postarala o rodinu a o děti. A tu jsem teď viděla celou bídu
svého vlastního života v celé pravdě a bez příkras, a přepadl mě velký
smutek.

V tomto
okamžiku vnitřní prázdnoty kvůli nepřítomnosti svých dětí jsem
nevnímala ani své tělo ani dimensi času a prostoru. Pohlédla jsem opět
vzhůru a viděla jsem něco velmi krásného. Viděla jsem všechny
lidi svého života v jednom jediném okamžiku a současně, skutečně
v jednom jediném okamžiku, a sice žijící i zemřelé. Objala jsem své
praprarodiče, prarodiče, své rodiče, kteří už zemřeli, prostě všechny!
Byl to takový okamžik plnosti, bylo to nádherné. Pochopila jsem nyní,
že jsem byla obelhávána pohádkami o reinkarnaci. Prakticky jsem si
vstřelila „vlastní branku“, protože jsem reinkarnaci vždy fanaticky a
vehementně obhajovala. Bylo mi řečeno, že se moje babička vtělila
v někoho jiného, ale už mi neřekli v koho, a protože věštění bylo pro
mne příliš drahé, než abych to zjišťovala, nechala jsem věci volný
průběh a dále jsem nepátrala, v koho se vtělila. Já sama jsem stále
znovu potkávala lidi, o kterých jsem se domnívala, že se do nich vtělil
můj pradědeček a dědeček. A nyní jsem objala jak svého dědečka tak
pradědečka. Objali jsme se zcela opravdu a skutečně a setkala jsem se
všemi v jednom jediném okamžiku; a to se událo se všemi lidmi, které
jsem kdy znala a ze všech krajin, kde jsem někdy byla a sice s živými i
zemřelými – a to všechno v jednom okamžiku. Jen moje dcera reagovala
zděšeně, když jsem ji objala. Bylo jí tenkrát právě devět roků a moje
objetí pociťovala v témže okamžiku ve svém skutečném životě na tomto
světě. Pociťovala tedy moje objetí v těch hodinách, když se ona a celá
rodina strachovala o můj život, poněvadž jsem – moje tělo – přece ještě
ležela v komatu v nemocnici. Normálně takové objetí z onoho světa
nepociťujeme. V tomto podivuhodném stavu se čas zastavil, bylo to
prostě tak nádherné, bez přítěže tělesnosti, bez těla. A již jsem se
nedívala na lidi tak jako dřív. Ve svém životě jsem se předtím dívala
jen na to, zda je někdo tlustý, tenký, ošklivý, jestli má tmavou kůži
nebo jestli je dobře oblečený nebo ne... Podle toho jsem rozdělovala
lidi, a proto jsem byla plná předsudků a cynické kritiky. Vždy, když
jsem hovořila o druhých, kritizovala jsem. Teď, tady tomu bylo úplně
jinak. Zde bylo všechno bez hmotného těla. Nyní jsem také viděla nitro
lidí, a jak bylo krásné vidět nitro lidí, jejich myšlenky a pocity,
zatímco jsem je objímala. A zatímco jsem tak všechny brala do náručí,
současně jsem se pohybovala stále více vzhůru.

A
tímto způsobem jsem se dostávala dále, plná pokoje a šťastná. A čím
výše jsem vystupovala, tím více jsem si uvědomovala, že se mi dostalo
nádherného vidění – a na konci této cesty jsem viděla jezero, překrásné
jezero, obklopené tak překrásnými stromy, tak krásnými, tak krásnými,
že už neexistuje další stupňování slova krásný. A stejně tak zde byly
květiny ve všech barvách, s vůní, která člověku působila takové blaho –
bylo to všechno tak jiné, všechno bylo tak nad míru krásné v této
podivuhodné zahradě, na tomto nádherném místě – že neexistují slova,
která by to popsala, všechno byla láska.

Byly zde dva stromy, které něco uzavíraly. Zdálo se, že je to vstupní
brána. Je to všechno tak úplně jiné, než jak to známe. Ani barvy nejsou
podobné těm našim. Tam je všechno tak nevýslovně krásné. V tomto
okamžiku vidím svého synovce, který se mnou utrpěl neštěstí, jak vešel
do této nádherné zahrady. A já jsem věděla, cítila, že tam nesmím
vstoupit a ani ještě nemohu – vstoupit tam...

První návrat
V tom okamžiku jsem uslyšela hlas svého muže. Křičí, pláče se zlomeným srdcem a volá z hloubi duše: „Glorie!!!
Co se stalo! Glorie! Prosím nenechávej mě samotného. Podívej, Tvé děti
Tě potřebují. Glorie, vrať se zpátky! Nebuď zbabělec a nenechávej nás
tady samotné!“ V tomto okamžiku jsem viděla všechno – jako jedním
pohledem jsem měla přehled o všem – a neviděla jsem jen jeho, jak tak
bolestně plakal. A v tomto okamžiku mi Pán dopřál návrat. Ale já jsem
nechtěla zpátky. Tento pokoj, tato radost, tato slast, do které jsem
tady byla zahalena, mě fascinovala. Ale postupně a stále více jsem se
začala pohybovat dolů směrem k mému tělu, které jsem shledávala bez
života. Viděla jsem, že mé tělo bez života leželo na nosítkách na
jednom oddělení universitní nemocnice v Bogotě. Viděla jsem lékaře, jak
se kolem mě namáhají a jak mi dávají přístrojem elektrické šoky, aby
obnovili činnost mého srdce. Předtím jsme se synovcem leželi více než
dvě hodiny na zemi, protože nás nikdo nemohl uchopit kvůli elektrickým
výbojům, které vycházely z našich těl nabitých proudem z blesku. Teprve
nyní se o nás mohli starat a teprve nyní začalo úsilí o moje oživení. A
podívejte se sem. Já (moje duše) přicházím ke svému tělu a dotýkám se nohama své duše tohoto místa mé hlavy (Paní Gloria ukazuje přitom na místo své hlavy).
Duše je obrazem našeho lidského těla v její formě. – A v tom okamžiku
na mě přeskočila jiskra s velkou silou. A tak se opět vměstnávám do
svého těla. Zdálo se mi, jakoby mě do sebe nasávalo. Tento vstup do
těla mi působil nekonečnou bolest, neboť mé tělo ze všech stran sršelo
jiskrami. Vnímala jsem to, jako bych byla presována do něčeho velmi
malého a úzkého. To ale bylo moje tělo. Bylo to, jako bych se svou
normální postavou byla natlačena do dětského oblečení, které se zdálo,
že je z drátu. Byla to příšerná bolest. A od této chvíle jsem začala
pociťovat také bolesti mého totálně spáleného těla. Toto spálené tělo
tak bolelo, tak nevypověditelně bolelo, tak strašně pálilo, odevšad
vycházel kouř a pára.

Slyšela
jsem, jak lékaři volají: Ona přišla k sobě! Ona přišla k sobě! Byli
radostí bez sebe, ale moje bolesti byly nepopsatelné. Moje nohy byly
úplně černé a zuhelnatělé, mé tělo byla jedna otevřená rána, jestli
vůbec na něm ještě nějaké svalstvo bylo.

Marnivost
Tou
největší a nejnesnesitelnější bolestí byla ale moje marnivost. Byl to
ve mně jiný druh bolesti, byla to marnivost světské ženy, emancipované
ženy světa, samostatné, sebevědomé výkonné odbornice, profesionálky,
akademičky, intelektuálky, studované ženy, ženy ekonomky, stvoření,
které chtělo hrát ve společnosti nějakou roli. Současně jsem ale byla
otrokyní svého těla, otrokyní krásy, módy. Denně jsem strávila čtyři
hodiny aerobikem, masážemi, dietami a injekcemi a vším, co si v tomto
směru jen dokážete představit. To nejdůležitější, moje modla, byla
krása mého těla. A kvůli tomu jsem podstupovala mnoho obětí. To byl můj
život, jen modloslužba mé vnější kráse.

Říkávala
jsem, že krásná prsa jsou na to, aby se ukazovala. Proč bych je měla
skrývat? Totéž jsem říkala o svých nohou, neboť jsem věděla, že mám
vyjímečně pěkné nohy na podívanou a vůbec velmi hezkou postavu. A nyní
jsem v jednom okamžiku se zděšením viděla a pochopila, jak jsem celý
svůj život stále jen pečovala o své tělo. To byl střed mého života a
celý můj zájem: láska ke svému tělu. A nyní jsem už neměla žádné tělo.
Tam, kde byla prsa, byly jen díry, které působily hrozným dojmem,
zvláště na levé straně bylo všechno pryč. Moje nohy vypadaly příšerně,
spíše jen holé pahýly, zuhelnatělé, úplně černé jako spálené grilované
kotlety. Ano, všechna místa mého těla, která jsem nejvíce hýčkala a
opečovávala, byla zuhelnatělá a zničená.

V nemocnici
Následně
jsem byla převezena do nemocnice sociálního zabezpečení. Tam mě začali
rychle operovat a seškrabávat spálená místa tkání. Během narkózy jsem
opustila své tělo podruhé a přihlížela, co se mnou lékaři dělají, a
velmi jsem se obávala o svůj život, především jsem měla strach o své
nohy. Když se náhle – jak děsné a příšerné – stalo něco strašného…

Zatím
Vám, milé sestry a bratři, musím přiznat, že i ve věcech náboženství
jsem byla – ostatně jako i v celém svém životě – na „dietě“. Byla jsem
tedy ve vztahu k Pánu Bohu také jednou „z katoliček, které v (životě)
víry jsou na dietě“. Je důležité, abyste si toho byli vědomi: Byla jsem
špatnou katoličkou.

Můj
celý vztah k Bohu spočíval v tom, že jsem navštěvovala nedělní
bohoslužbu, která trvala pouze 25 minut. Vyhledávala jsem vždy takové
mše svaté, kde kněz mluvil co nejméně, protože mě jeho řečnění nudilo.
Jakým utrpením byli pro mě kněží, kteří měli dlouhá kázání. To byl můj
vztah k Bohu – byl velmi ubohý, a proto měly nade mnou takovou moc
všechny světské proudy a módní novinky. Byla jsem opravdovou větrnou
korouhví. Co právě platilo za nejnovější, nejmodernější v racionalismu
nebo volnomyšlenkářství, za tím jsem letěla s vlajícími
prapory. Chyběla mi ochrana modlitby, chyběla mi víra. Chyběla mi také
víra v sílu milosti, v sílu oběti mše svaté. A právě, když jsem se dále
vzdělávala a specializovala pro své povolání, přinesla moje přelétavost
ty nejhorší plody. V té době jsem na universitě jednoho dne slyšela,
jak jeden katolický kněz říká, že „neexistuje žádný ďábel a ani peklo“.
To
bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet! Hned jsem si u sebe pomyslela:
Když tedy neexistuje ďábel a peklo, pak přijdeme všichni do nebe. Kdo
se ještě má co bát?

Z čeho jsem ještě teď velmi smutná, co Vám mohu přiznat jen s velkou hanbou, je, že tohle, totiž víra v peklo, bylo
posledním poutem, které mě ještě drželo v Církvi. Byl to prostě tento
existenciální strach z ďábla, který mi ještě dával, že jsem byla ve
spojení se společenstvím Církve. Když mi tedy řekli, že on a peklo
opravdu vůbec neexistuje, tedy jsem si hned řekla:

„Proč
se tu mám ještě namáhat a bojovat za život podle pravidel ,staré
Církve‘. Tedy dobře, potom přijdeme všichni do nebe, je tedy úplně
jedno, co jsme a co konáme.“

To
právě byl pak s konečnou platností důvod, proč jsem se úplně vzdálila
od Pána. Vzdálila jsem se od Církve a začala jsem na ni nadávat a
nazývala jsem ji hloupou a překonanou…atd. Už jsem neměla strach z
hříchu a začala jsem ničit svůj vztah k Bohu. Hřích nezůstal jenom ve
mně uvnitř, nýbrž tento hřích se začal přese mne šířit navenek a
vyvolávat nákazu u druhých. Stala jsem se aktivní v negativním smyslu.
Ano, dokonce jsem nyní začala sama všem vyprávět, že ďábel vůbec
neexistuje, že je to vynález duchovenstva – a někdy jsem i svým kolegům
na universitě začala říkat, že ani Bůh neexistuje a že jsme produktem
evoluce atd. atd. A tak se mi podařilo ovlivnit mnoho lidí. To
předesílám, abyste mohli lépe pochopit následující.

Ďábel skutečně existuje
Teď
poslouchejte, co se stalo: Když jsem se nacházela v této strašné
situaci, jaký to děsný úlek! Neboť jsem najednou viděla, že démoni
skutečně existují; a nyní přišli, aby mě odnesli. Viděla jsem tyto
démony před sebou v celé jejich příšernosti a žádné ze zpodobnění,
která jsem na zemi dosud viděla, nemohou ani v nejmenším vylíčit, jak
příšerně vypadají tito ďáblové ve skutečnosti. A tak vidím, jak
najednou ze stěn operačního sálu vystupuje mnoho temných postav. Zdají
se být zcela normálními a obyčejnými lidmi, ale všichni mají tento
příšerný, hrůzostrašný pohled. Nenávist jim přímo kouká z očí. A
najednou chápu, že jim něco dlužím. Přišli, aby mě zkasírovali, protože
jsem přijala jejich nabídky k hříchu a nyní jsem za to musela zaplatit,
a tou cenou jsem byla já sama. Vždyť moje hříchy měly důsledky. Hříchy
patří satanovi, nejsou od něho žádnou nabídkou zdarma, musejí se
zaplatit. Tou cenou jsme my sami. Když tedy tak říkajíc nakupujeme
v jeho krámě, budeme muset za to zboží zaplatit. To by nám mělo být
známo. Musíme zaplatit za každý hřích, platíme klidem svědomí, platíme
vnitřním pokojem, platíme svým zdravím… A jestliže jsme velmi věrnými
stálými zákazníky satanova supermarketu a nakupujeme stále jen v jeho
krámu, nakonec nás zkasíruje sám.

Největší pomluvou a hlavní lží, velikým trikem ďábla je, že rozšiřuje pohádku, že vůbec neexistuje.

A
tyto strašlivé, temné postavy krouží kolem mne a je jasné, že přišly
jenom s jedním cílem, aby mě vzaly s sebou. Nemáte pravděpodobně žádné
ponětí, co to bylo za hrůzu a strašný strach, že mi v této situaci
vůbec nebyl nic platný celý můj intelekt, moje duchaplnost, moje
vědeckost, mé akademické tituly a moje ukončené odborné vzdělání. Byly
úplně bezcenné. Tyto hříchy nás tedy táhnou do hlubiny, dolů, k „otci lži“.
Jestliže ale svá politováníhodná selhání a hříchy (které musíme
zaplatit) předneseme Bohu ve svátosti pokání, pak Bůh platí tu cenu. ON ji zaplatil svou vlastní Krví a smrtí na kříži. A ON platí pokaždé, když hřešíme, znovu. ON za nás vytrpěl pekelná muka, která jsme si měli sami odpykat a která nás zavázala majiteli hříchů (satanovi). Byli jsme vykoupeni Ježíšem Kristem. Nyní máme nárok na JEHO Království, na JEHO život, neboť ON nás učinil „dětmi Božími“.

A tu nyní přišli oni, tito temní tovaryši, aby zkasírovali své jmění – MNE…

Viděla
jsem je nyní vystupovat ze stěny a vstupovat do operačního sálu. Bylo
to velmi mnoho osob, které tu najednou stály okolo. Navenek vypadaly
nejprve normálně, ale pohled každého z nich byl plný nenávisti, plný
ďábelské nenávisti. A byli tak bezduší, jakoby uvnitř vyhořelí. Moje
duše se vzpírala a třásla a já jsem okamžitě pochopila, že to byli
démoni. Pochopila jsem, že zde byli kvůli mně, protože jsem jim něco
dlužila, protože hřích není zadarmo. To je opravdu největší ďáblova
podlost a lež, že dělá, aby lidé věřili, že vůbec neexistuje. To je
jeho strategie, potom s námi může dělat všechno, co chce, tento lhář. A
nyní jsem se zděšením viděla: Ó, ano, oni existují a už začali kolem mě
kroužit, chtěli mě odnést. Dokážete si představit mé zděšení? Můj
strach, tu hrůzu?!

Celá
moje věda, chytrost a společenské postavení mi teď nebyly vůbec k
ničemu. Začala jsem se válet po zemi a vrhat se na své tělo, protože
jsem chtěla uprchnout do svého těla, ale mé tělo mě už nepřijalo; a
toho jsem se strašně lekla. Začala jsem utíkat a prchat. Nevím jak, ale
pronikla jsem stěnou operačního sálu. Nechtěla jsem nic jiného než
pryč, ale když jsem pronikla stěnou – ejhle – udělala jsem skok do
ničeho. Byla jsem poslána dovnitř jednoho z těchto tunelů, které tu
najednou byly a vedly dolů. Na začátku tu bylo ještě trochu světla a
byla to světla jako včelí plástve. A také se to zde hemžilo jako v úlu,
bylo tu tolik lidí. Dospělí, staří, muži, ženy a s hlasitým křikem,
štětinatí a s divokou hřívou skřípali zuby. A byla jsem tažena stále
hlouběji do země a pohybovala jsem se nepřetržitě dolů, ačkoliv jsem se
stále snažila dostat se odtud ven. Světla stále ubývalo a bylo stále
temněji, a já jsem se hnala v tomto tunelu dál, až nastala mimořádná
tma. Bezbranně jsem se ponořila do této temnoty, pro kterou prostě
neexistuje přirovnání. Ta nejtemnější temnota na této zemi je proti
tomu ještě jasné poledne. Ale tam tato temnota působí strašné bolesti,
hrůzu a hanbu a – příšerně páchne. Je to živoucí temnota, nic tam není
mrtvé nebo nehybné. Když pak jsem bez pomoci a bezbranná klouzala
těmito tunely, nečekaně jsem dospěla k nějakému rovnému místu. Zde jsem
nyní byla naprosto zoufalá, ale posedlá železnou vůlí, abych se odtud
dostala pryč. Byla to tatáž vůle jako dříve, abych v životě něčeho
dosáhla, což mi teď a tady nebylo vůbec k ničemu – neboť jsem byla zde
a nebyla jsem schopná se osvobodit. Z velkých představ a snů z
dřívějška nezbylo už nic. Stala jsem se najednou prostě jen úplně
malou, úplně nepatrnou.

A
potom jsem najednou uviděla, jak se otevřela země. Vypadalo to jako
obrovská ústa, jako příšerně velká tlama, jako chřtán. Ta země žila,
ona se chvěla!!! Cítila jsem se strašně prázdná a pode mnou tato
skličující, strašná propast, kterou lidskými slovy prostě nelze popsat.
Nejstrašnější bylo, že zde už člověk necítil absolutně nic
z přítomnosti a lásky Boží. Zde už nebylo nic, ani kapička naděje. Tato
díra v sobě měla něco, co mě nasávalo dolů, aniž jsem se mohla postavit
na odpor. Křičela jsem jako pominutá. Vyděsila jsem se k smrti, když
jsem zpozorovala, že jsem tomuto pádu nemohla zabránit, nýbrž jsem byla
nepřetržitě tažena dolů. Věděla jsem, když se tu jednou zřítím dolů,
pak se už nedostanu zpátky. A budu padat bez konce stále hlouběji a
hlouběji. To byla smrt mé duše, duchovní smrt mé duše, byla bych neodvolatelně navždy ztracena.

Ale
během této strašné hrůzy, na pokraji té propasti, jsem náhle ucítila,
jak mě svatý archanděl Michael pevně drží za nohy. Mé tělo padalo do
této díry, ale byla jsem pevně držena za nohy. Byl to okamžik děsivé
bolesti a také příšerného strachu. Ale když jsem tak visela nad
propastí, démony dráždila ta troška světla, kterou jsem ještě měla v
duši, a tak se všechny tyto nestvůry na mě vrhly. Ty strašné stvůry
byly jako larvy, jako upíři, aby toto světlo ve mně s konečnou
platností zhasily. Představte si můj odpor a hrůzu, když jsem se viděla
pokryta těmito odpornými stvůrami. Křičela jsem, křičela jsem jako
pominutá. Tyto věci hořely. Ó, moje sestry a bratři, jedná se o živoucí
temnotu, je to nenávist, která tak pálí, která nás pohlcuje, která nás
vykořisťuje a vysává. Neexistují slova, aby vylíčila tuto hrůzu.

Ubohé duše
Je
třeba, abyste věděli, že jsem byla bezbožnice, prakticky ateistka. Už
jsem nevěřila v existenci ďábla a potom už ani v existenci Boha. Ale
zde - za těchto okolností - jsem začala křičet:

„Vy ubohé duše v očistci, prosím Vás, vezměte mě odtud pryč, pomozte mi ven. Prosím, pomozte mi!“

Když
jsem tak křičela, naplnila mě sžíravá bolest. Tu jsem si všimla, jak
milióny a milióny lidí plakaly a sténaly. Najednou jsem viděla, jaké
zde bylo nesčetné množství lidí. Mladiství, především lidé mladí,
všichni v nevypověditelných bolestech. Pochopila jsem, že na tomto
strašném místě, v této žumpě a bahně plném nenávisti a bolesti,
skřípají zuby a vyráží z nich kvílení a bolestné výkřiky, které mě
roztřásly a na které už nikdy nezapomenu. Chápete? To je vzdálenost od
Boha, to je hřích, to jsou následky hříchů. Chápete, co je hřích? Zcela
protichůdný Bohu, který je nekonečná Láska. Něco tak strašného je
hřích, že má takové šílené důsledky. A my si z toho děláme vtipy. Vtipy
o hříchu, o pekle a o démonech. Přitom bohužel nevíme, co činíme.
Od
té doby, co jsem to zažila, uplynuly roky, ale vždy, když na to myslím,
musím plakat nad bolestmi těchto mnoha, mnoha lidí. Byli to sebevrazi,
kteří se zabili v okamžiku zoufalství a nyní byli v těchto mukách,
v této bídě, v tomto trýznění; obklopeni těmito příšernými věcmi,
obkrouženi démony, kteří je trápili. Ale to nejstrašnější na celém tom
mučení bylo: nepřítomnost Boha, úplná nepřítomnost Boha, neboť tam člověk Boha nepociťuje.
A
pochopila jsem, že ti, kteří si berou život, tam musejí zůstat tak
dlouho, tolik roků, kolik by bývali ještě měli žít na zemi. Neboť
sebevraždou vypadli z řádu Božího, proto k nim měli přístup démoni.
V očistci jsou „ubohé duše“ jinak uchráněny před každým zlým vlivem,
jsou již Božími svatými a s démony už nemají nic společného. Můj Bože,
tolik ubohých lidí, většinou mladých, tolik, tolik, plačících,
trpících, nevypověditelně trpících. Kdyby věděli, co je po sebevraždě
čeká, jistě by se raději smířili s vězením atd., než něco takového.

Víte, jaké zvláštní utrpení musejí ještě snášet vedle všeho ostatního?

Musejí
vidět, jak jejich rodiče nebo blízcí příbuzní, kteří ještě žijí, kvůli
nim trpí, snášejí hanbu, mají komplexy viny: Kdybych ho byl jen
vychovával přísněji, kdybych ho jen potrestal, nebo: Kdybych ho nebyl
trestal…kdybych mu byl býval řekl…kdybych učinil/neučinil to nebo ono…
Tyto výčitky svědomí jsou velmi velké a tíživé, jsou peklem na zemi.
To, že musejí přihlížet tomuto utrpení svých příbuzných, jim působí
nejvíce utrpení. To je pro ně největší trápení a démoni se z toho
radují a ukazují jim všechny tyto scény: Podívej se, jak Tvoje matka
pláče. Podívej, jak Tvůj otec trpí, jak jsou zoufalí, plni strachu, jak
se obviňují, jak diskutují a vzájemně se obžalovávají. Podívej se na to
utrpení, které jsi jim způsobil. Podívej se, jak teď rebelují proti
Bohu. Podívej se na svoji rodinu – to všechno je Tvá vina!

Tyto
ubohé duše především potřebují především, aby pozůstalí začali lepší
život, aby svůj život změnili, aby konali skutky lásky, aby
navštěvovali nemocné. A aby nechali sloužit mše svaté za zemřelé a sami
se těchto mší účastnili. Tyto duše by z toho načerpaly velmi mnoho
dobra a útěchy. Duše, které jsou v očistci, nemohou samy pro sebe
učinit už nic. Nic, vůbec nic. Ale Bůh může něco činit pro nezměrné
milosti oběti mše svaté. Měli bychom jim tímto způsobem pomáhat.
Já,
plná strachu, jsem nyní také pochopila, že mi tyto duše nemohly pomoci.
A v tomto strachu a příšerné panice jsem začala znova křičet: „Kdo se zde zmýlil? To musí být omyl! Vždyť
se sem přece podívejte, já jsem svatá, všichni mě v mém životě svatou
nazývali. Nikdy jsem nekradla a nikdy jsem nevraždila. Nikomu jsem
nezpůsobila utrpení. Dříve, než jsem byla finančně zruinovaná, jsem
ošetřovala zuby zdarma a často jsem nepožadovala žádné peníze, když
nemohli zaplatit. Nakupovala jsem pro chudé… Co zde jenom dělám? Bušila
jsem na své ‘právo‘! Já, která jsem přece byla tak
dobrá a měla jsem jít rovnýma nohama do nebe. Co zde dělám? Každou
neděli jsem chodila na mši svatou, ačkoliv jsem se vydávala za ateistku
a nic jsem nedbala na to, co pan farář říkal. Nikdy jsem nezmeškala
oběť mše svaté. Jestli jsem za celý svůj život zameškala mši svatou
pětkrát, tak je to hodně. Co tedy dělám zde? Pusťte mě odtud! Vezměte mě odtud pryč!“

Pokračovala jsem v křiku a řevu, pokryta těmito odpornými stvořeními, která na mně byla nalepena.
„Jsem římskokatolička, jsem praktikující katolička, prosím vysvoboďte mne odtud!“

Viděla jsem svého otce a svou matku

Když
leželo moje tělo na zemi v hlubokém komatu, když jsem tak křičela, že
jsem katolička, vidím malé světlo – a vězte, že pouhé malé světélko je
v této neproniknutelné temnotě něčím převelikým, jestliže jste zažili
tuto absolutní, nepopsatelnou temnotu. To je to nejlepší, co se Vám
v této situaci může stát, je to ten největší dar, o kterém člověk jenom
sní a ve který se neodvažuje ani doufat, že ho také skutečně dostane.
Vidím nad touto příšernou tmavou dírou několik stupňů a dívám se nahoru
a pozoruji, jak nad touto děsivou propastí stojí můj otec. Tehdy zemřel
před pěti lety. Stál téměř na okraji této díry. Měl o trošku více
světla než já tady dole a o čtyři stupně výše jsem viděla svoji matku
s mnohem, mnohem větším světlem. Byla jakoby pohroužena do modlitby,
rovněž v postoji klanění. Když jsem je oba uviděla, naplnila mě tak
veliká radost, tak veliká radost, že jsem celá bez sebe začala volat: „Tati! Mami! Jaká to velká radost, že Vás vidím. Prosím, vezměte mě odtud ven! Prosím Vás z celého srdce, vezměte mě odtud pryč! Vezměte mě odtud ven!“

A
když pak zamířili svůj pohled na mě sem dolů a můj otec mě uviděl v tak
žalostné situaci, měli byste vidět tu převelikou bolest, která se dala
číst z jejich obličeje. A na druhé straně to vidí člověk opravdu
automaticky, protože tam člověk poznává každého až do nejvnitřnějšího
nitra. A tak jsem na ně pohlédla a okamžitě jsem pocítila ten nesmírný
smutek a bolest, kterou moji rodiče trpěli, když mě tak viděli. Můj
tatínek začal hořce plakat, držel si ruce před obličejem a naříkal
s chvějícím se hlasem: „Ó, moje dcero! Ó, ty moje dceruško!“ A
moje matka se modlila dále, a tak jsem usoudila, že mě moji rodiče
odtud nemohli vzít. Bylo to přitom pro mě ještě další velké utrpení, že
jsem svou situací jen ještě přispěla k tomu, že také oni tam, kde byli,
museli navíc snášet ještě moji bolest a mé utrpení.

Euthanasie a pomoc při umírání
Znova jsem tedy začala vší silou křičet: „Vezměte mě odtud ven. To všechno musí být nějaký omyl. Kdo je zodpovědný za tento omyl! Vezměte mě přece ven!“ V tomto
okamžiku, když jsem tak křičela, bylo moje tělo na zemi v hlubokém
komatu. Byla jsem napojena na mnoho přístrojů. Byla jsem v agónii.
Umírala jsem. Žádný vzduch mi už nenaplňoval plíce, ledviny už
nefungovaly, „žila“ jsem už jen proto, že jsem byla napojena na
přístroje a protože moje sestra, která je také lékařkou, trvala na tom,
aby mě nechali napojenou. Řekla ošetřujícím lékařům a zdravotním
sestrám: „Vy nejste Bohem!“

Neboť
lékaři se domnívali, že se už nevyplatí, aby pokračovali v mém
intensivním ošetřování. Mluvili už s mými rodinnými příslušníky a
připravovali je na to, že asi zemřu a že by mě měli nechat v klidu
zemřít, neboť jsem byla v opravdu hluboké agónii. Ale moje sestra
nepovolila. Pozorujete ten protiklad? Já jsem ve svém životě euthanasii vždy obhajovala, takzvané právo „důstojně zemřít“.

Moje
sestra mohla být u mne jen proto, že sama byla lékařkou. Po celou dobu
zůstala na mé straně. A představte si. V okamžiku, když moje duše byla
na druhém břehu a já jsem viděla své rodiče a ze všech sil jsem na ně
volala, slyšela moje sestra na tomto světě, ve své skutečnosti
tehdejšího okamžiku, zcela zřetelně, jak jsem na své – naše rodiče
volala, plna radosti z toho, že mě přišli vyzvednout… Ale moje sestra
nepochopila toto volání. Sama z toho skoro umřela hrůzou, když vnímala
mé volání, které také opravdu skutečně u mého lůžka zřetelně slyšela.
Neboť tento výkřik pro ni znamenal, že jsem šla a také chtěla odtud
s konečnou platností. A tak ze své strany křičela : „Moje sestra teď zemřela! Ten zápas prohrála.“

Zkouška
A znovu jsem začala křičet: „Copak
nerozumíte! Vezměte mě přece odtud pryč, neboť jsem katolička! To
všechno musí být nějaké nedorozumění, omyl! Kdopak se tu zmýlil?
Prosím, vezměte mě přece odtud ven!“ A když nanovo tak zoufalá
křičím, najednou slyším nějaký hlas, je to tak sladký a milý hlas, je
to nebeský hlas. A když ho slyším, celá má duše se otřese radostným
vzrušením. Moje duše se plní hlubokým pokojem a nepředstavitelným
pocitem lásky. A všechny tyto temné postavy a tato odporná havěť, která
byla kolem mě, prchá spěšně a zděšeně zpět, protože nemohla odporovat
této lásce. A také nemohou snést ten pokoj. Okolo mě se tedy rozhostí
tento nepopsatelný pokoj a vnímám, jak mi tento půvabný hlas říká:

„Nuže dobře, když jsi skutečně katolička, dovedeš mi jistě říci, jak zní Desatero Božích přikázání!“

Jaká
to pro mě neblahá výzva. Teď jsem se měla ztrapnit. Sama jsem si
vytvořila léčku svým výkřikem a vyznáním. Celý svět měl teď mít možnost
slyšet věrolomnost mého slova, mé falešné vyznání. Strašná představa
pro mě. Dokážete si to představit? Sotva jsem ještě věděla, že je deset
přikázání. Ale to bylo už také všechno. Potom „tabula rasa“. U sta
hromů, jak se z toho dostanu? Co jen mám dělat? Jen se nevzdávat, nějak
to už půjde! ... přečíst celé svědectví

Pokračování svědectví na webových stránkách Ježíš.cz naleznete zde.

Všechny nás postihuje čas a nepředvídané okolnosti.

Koukám, že tady se téma zvrtlo trochu jiným směrem.Nemám k tomu co přispět, tohle je spíš na osobní diskuzi, než na psané slovo.
Všeobecně si také myslím, že víra je spíš berlička, jak se tady někdo zmínil naposledy.........Už jsem to psala dříve také. K víře se nejčastěji obrací lidé, kteří zažili nějakou hodně těžkou zkušenost a oni neví, jäk se s ní vyrovnat, a proto se začnou zajímat o víru a ona jim pomůže překonat splín.....( často smrt blízkého člověka, závislost na drogách, vrazi ve vězení apod...)....Tohle je fakt...věřících jako takových je pomálu a i tak je to hodně o tom, že jim to někdo vtloukal od malička do hlavy. Lidi, kteří začnou věřit v Boha ze svého přesvědčení ( myslím mezník mezi těmi dvěmi skupinami, o kterých jsem mluvila, je hodně málo.....) Když bych se měla vyjádřit k tomu, že se dějí věci, které jsou boží vůle a že vše, co se stane ( úmrtí nevinných apod).....je součást nějaké nápravy atd.....tak v tom souhlasím s Kloou, protože se opravdu dějí věci často nevinným, hodným lidem kvůli těm zrůdám a ty hodně často proplouvají životem bez jakékoliv, pro ně, větší újmy.....Hodně se s tímhle, osobně, potýkám ve svém okolí a trápí mě to a říkám si, že tohle by Bůh přece nemohl nikdy dopustit....???????????????

Ale to se přeci samosebou všeobecně ví, že člověk, který žije bez stresu, beze strachu a v láskyplném prostředí, navíc v prostředí nezatíženém škodlivými zplodinami a na zdravé stravě má mnohem větší šanci, že se mu různé choroby vyhnou. Šanci, nikoliv jistotu, zdůrazňuji. To přece ví každý! Ale kde takového člověka najít? Kdo má takové štěstí, že může žít jak uvedeno výše. A stejně ho ta choroba může trefit. A naopak se může vyhnout tomu, který třeba ve všech hlediscích tahá za ten špatný konec provazu. Dále, jedna příčina v tom celostním pojetí může mít X druhů následků a naopak více příčin může vyústit do jediného následku. Strach a úzkost jsou tu od té doby, co Adam a Eva byli vyhnáni z Ráje (tedy z Edenu ) Kdy si na člověku chtěla smlsnout kdejaká havěť. Strach o potomky, úzkost s příchodem tmy plné nepřátelských zvuků, frustrace z neúspěchu na lovu - už tenkrát měl člověk zaděláno na chronické bolesti hlavy, vředy, exémy, bradavice, infarkt, mrtvici, šílenství.... Většina lidí si prý dnes stěžuje (tedy z těch co si stěžují) na to, že jim připadá, že je lékař neposlouchá. Ale to je chyba rodiny a nejbližšího okolí, že se člověk nemá s kým vykecat. Tak jdou za doktorem. Ten to má v popisu práce. To by se jeden divil, kdyby ho doktor trpělivě vyslechl a pak ho poslal domů s tím, že má přestat chodit do práce, rozdat všechny věci, přestat jíst a složenky spláchnout do záchodu. To všechno že je zdrojem jeho potíží. Ne, není úniku. Nemůže to fungovat. Možná u zlomku promile pacientů. Všechno jsou to věci na dlouhé lokte. Lidi chtějí výsledky hned. Navíc ve většině případů už dostali svůj organismus za "bod zlomu", kdy už není návratu. Ale to už opravdu není ani o víře ani o Bohu.

Souhlasím s tím, že věřící doktor může mít citlivější přístup k pacientům.
Kdyby jenom to, tak to má význam. Tak je víra k něčemu. Ikdyž sama nejsem zastáncem klasické víry a pánbíčkářství.

Jinak o příčinách nemocí se toho mezi lékaři moc neví, či nechce vědět. Ale funguje to až děsivě dobře.
A teď fakt nemám na mysli kouření, ikdyž samozřejmě i to má vliv.

Psal jsem o možném mechanismu příčin, proč doktoři berou šmahem skoro všechny pacoše jako nesvéprávná individua. Vím, že normálního člověka, který se o své zdraví zajímá, tento přístup uráží, nebo popudí, ale tak to je. Příspěvek byl o tom, že věřící lékaři jsou citlivější v přístupu k pacientům. Proto je v této rubrice.
Jestliže vím, že do nějakého oboru vidím trochu, znamená to, že jsem pořád jen informovaný laik. Jestliže mi odborník něco říká, musím to brát jako něco, co mi říká člověk, který by o tom měl vědět mnohemmnohemmnohem víc. Proč by mi ale měl proboha věšet bulíky na nos? Co by z toho měl? Pakliže mám o jeho fundovanosti pochyby, musím chodit za jiným, či si vyžádat stanovisko dvou, či více odborníků. Jestliže nemám apriori důvěru v platformu jejich vzdělání a způsobu přístupu k problémům (nemocem), jen proto, že odmítá určité neověřené postupy, které se mi zrovna zdály sympatické, můžu chodit za jiným informovaným laikem. Anebo nikam. Lékaři léčí důsledky, protože to po nich lidé chtějí. Na pátrání příčin není čas ani peníze. Ono totiž nejde přesvědčit pacienta, aby se vrátil v čase a přestal kouřit. On chce TEĎ po doktorovi odoperovat nádor na plicích a dal mu šanci přežít ještě nějaký čas. A v tu chvíli nemusí nastupovat etikoterapeut, aby nemocný uposlechl rady a přestal kouřit a žil pokud možno bez stresu. V každém případě nikdo nezažaluje etikoterapeuta za to, že něco neudělal dobře. On totiž nemá co zkazit. Taky nemusí najít ty pravé příčiny. Asi se pacient málo snažil a choval se dál nemravně. (Už od prumky přece vykládal trapné vtipy na tchýně a nepřestal ani když se oženil. Tak mu ten vřed na dvanácterníku prasknul, místo aby zmizel.) To přece nemůže myslet nikdo vážně. Není to o Bohu, ale o víře. Věř a víra tvá tě uzdraví. Pokud ovšem na to má organismus dost sil. Pokud ne, stáváš se jen další položkou v přirozeném přírodním výběru se značkou "nepřežil".Tak to v přírodě chodí a člověk je její součástí. A po návratu k přírodě přece touží většina dnešní populace. Kdo věří, ať za nimi chodí a platí jim. Nemůžou čekat peníze z veřejného pojištění.

Tak to se mě trochu dotýká, Tatu.
Nemyslím si, že bych byla hloupá, neinformovaná, nebo chamtivá nána. To, že chci o sobě rozhodovat sama, a být od lékaře maximálně informovaná, ze mě nedělá hlupáka. Právě naopak. Nejsem slepice, která slepě všří tomu, co se jí nakdáká, zvláště když do toho trošku vidí. A to teď mluvím i trošku proti sobě, protože pocházím částečně z lékařské rodiny, a vím, jak to v medicíně funguje.
Lékaři totiž neví všechno nejlíp, a ve většině léčí pouze důsledky nemocí, po příčině vůbec nepátrají. Protože ji nechtějí vidět. Ne jako jednotlivci, ale jako celý medicínský kolos.
Pak je pár těch, co smýšlí jinak, a ti pak (pokud nemlčí) mají problémy s lékařskou komorou, nejednou jsou z ní také vyloučeni...viz Wogeltanz a jeho etikoterapie...

Všechno souvisí se vším. Ne každý doktor právě ustojí setkání s hloupostí u svých pacientů beze změny. Když se u budoucích matek dennodenně setkává se zoufalou absencí lehce dosažitelných vědomostí o vlastním těle, o tom co mu škodí a co prospívá i o procesu těhotenství, zahrne je pravidlem kolektivní viny do jednoho nesvéprávného houfu a už nezkoumá, kdo se snaží a kdo ne. Je to hrozně vysilující. Dávno už upustil od trpělivého vysvětlování všeho, protože ho zkušenost naučila, že začne vysvětlovat a hloupost si myslí, že může začít diskutovat. Laik nemůže diskutovat s odborníkem. Může popsat všechny příznaky (ale to je musí předtím pozorně sledovat) a pocity a pak se spolehnout na závěry lékaře, a né mu oponovat, že Máňa říkala něco jiného. Pak taky záleží na okoralosti duše dotyčného lékaře, do jaké míry si to chce ulehčit. Líní jsme od přírody. Ne všichni doktoři jsou takoví, ani takoví být nechtějí, ale okolnosti, a nejen takové jak jsem je popsal, zanechají na každém stopy. Věřící lékař ovšem takový nebude asi nikdy. Ten bude mít nevyčerpatelnou zásobu trpělivosti a vlídných slov pro každého a duševní kondici pacienta nikdy nezanedbá. Jestli ty zásoby načerpá při svých setkáních s Bohem, nikomu asi nesdělí. Každopádně ho to nikdy neuchrání od žaloby ze strany chamtivé nány, která si bude myslet, že udělal něco chybně. A právníci ji v tom budou podporovat. Jedou na procenta a přemnožujou se.
Hezký den všem

Rozumím jak to s tou vírou myslíš.
Jen nechápu, jak si vědci svůj vědecký postoj srovnají v hlavě s vírou. Ale nakonec, ono se to asi zas tak nevylučuje.
Vlastně díky za takové lidi, protože ukazují, že to nejsou dva odlišné světy, a vše se vším souvisí.


A co se týče doktorů, musíme jim asi odpustit. Složili přísahu a mají
svoje důvody a postupy, aby dosáhli kýženého výsledku v boji o zdraví a
život nového človíčka a jeho matky..

S tím prostě nemůžu souhlasit, protože mnohdy to zdaleka nedělají z nějakých ušlechtilých pohnůtek, ale pro své vlastní pohodlí, či pocit, že jsou Pána tvorstva, a udržují nás v podřízenosti za každou cenu. Ani sei nesnaží nad tím zamyslet, jak se asi cítí pacient, že má taky své city.


(Jo, a abych nekřivdila všem-poznala jsem několik těch, co jsou super doktoři i lidi. Např. můj endokrinolog, nebo synova neuroložka. Ti chápou, jak důležitá je psychika při léčbě a vždy s pacientem prodiskutují proč a jak chtějí postupovat, a samozřejmě bez našeho souhlasu by do nás nic nenacpali.)

Ale to už není debata o Bohu...takže sorry za odbočení.

Hledají "něco za oponou" . Chtějí něco, co by je lechtalo v podbřišku. To je asi v tom přichýlení k iracionálnímu pohledu na svět a spiritismu. Je to něco jako hra. Jako když se v bezpečí pohovky v obýváku bojíme u sledování hororu. Bohužel s nebezpečím toho, že jejich touhu po jiném pohledu na svět využije nějaký pomatenec ke svému prospěchu.
Je spousta vědců, kterým i míra jejich poznání nepřekáží v tom, aby věřili v Boha. Jak si ho představují, nebo jak se s ním setkávají, to je jejich intimní věc. Nejsou, ale tak pošetilí, aby ostatním lidem jakkoli dokazovali jeho existenci.
A co se týče doktorů, musíme jim asi odpustit. Složili přísahu a mají svoje důvody a postupy, aby dosáhli kýženého výsledku v boji o zdraví a život nového človíčka a jeho matky. Co si budem povídat. I zdánlivě bezproblémový průběh se může během pár vteřit zvrhnout ve velký průšvih.

V prvé řadě Ti musím vyvrátit, že provokačku maminka odmítnout nemůže, neboť s ní jednají jako s nesvéprávnou bytostí, která absolutně nechápe, co je pro ni a její dítě vhodné. Ubijí tě argumenty a označí za vraha svého dítěte, když se nepodvolíš jejich praktikám. Obdoba středověké inkvizice. Zažila jsem na vlastní kůži.

Jinak s Tebou musím souhlasit, že je všude kolem plno krásy a neprozkoumaných věcí. jen nevím proč to spojuješ s vírou, či nevírou.
Vyznívá to, jakoby lidé z nudy hledali něco jiného, než je pozemský svět.
Tak jsi to myslel?

ta Vaše diskuze moc líbí. Opravdu moc pěkné čtení. Chodím sem relaxovat. Jen pokračujte.

O lidské touze po poznání. Věda jen poskytuje prostředky na usnadnění života. (Kdyby ta maminka odmítla provokačku, asi by jí nedostala. Já ve své absurdní předpovědi měl na mysli to, že kdo neupraví co nejvhodněji datum narození potomka, bude třeba společensky out.) A říká nám "jak" u jevů u kterých si je ve světle dosavadních poznatků dostatečně jistá. Ale lidi jsou zmlsaní. Chtějí neobyčejná vysvětlení. Věcí kterým nerozumí. A nebo uhádnout budoucnost. Přitom je na světě tolik užasných věcí. které sice fungují tzv. obyčejně, ale lidi o nich nenapadne ani přemýšlet. Třeba dědičnost, lidské oko, vývoj rostlin, lidský mozek, funkce svalů a nervů.... kam se člověk podívá je úžasnej svět. Jen se člověk něco dozví, už se mu otevírají další pro něj neprobádané obzory poznání, které pro něj zmapovaly generace před ním a to nové jej přivádí v němý úžas. Chce to právě zachovat si tu vlastnost umět žasnout a chtít poznávat další a další. To jestli jsem byl v minulosti dřív patník a potom pes, nebo v obráceném pořadí je úplně podřadná záležitost. To asi lidem dnes chybí-umění žasnout z okolního světa. Ne že by je unavoval diktát vědy.
Ofrňují se nad normálním světem.

Poslední příspěvek neměl vyznít jako legrace, přesto jsem se při jeho čtení usmívala. Ne Tobě, umíš dobře formulovat věty a podat věci srozumitelně. V tomto se Ti nemůžu rovnat.

Ale uznej, že to je hodně absurdní, aby lidé plodili podle postavení planet. ono se to tedy děje i teď, a nijak tomu nezabráníme (osobně znám astrologa, který porod své ženy naplánoval a uskutečnil, podle mě docela magor), ale to neznamená, že se takto budou chovat všichni astrologové, numerologové...a kdoví kdo ještě. Nepodsouvej jim, jak myslí. Odsuzuješ, ještě dřív, než poznáš.

Momentálně se to děje ale vše právě naopak. Lidský život je podřízen vědě od kolébky do smrti. Děti se rodí podle toho, jak lékařům vychází služba, a odrodí ženy v pátek, aby o víkendu měli klid. Není problém porod vyvolat, a vědecky si to zdůvodnit. Toto se děje denně.
Když se nějaká mamka s porodem dlouho crcá, tak přitnou (oxytocin), přece tam s ní nebudou 12 hodin, ne? Tak šup s děckem ven za dvě hoďky. Všichni jsou spokojeni (až na dítě, kterému vzali možnost pomalu si na změnu zvyknout) a lékaři mají vždy po ruce neprůstřelné vědecké vysvětlení, proč to tak muselo být.
Věda nám vládla už dost dlouho. není divu, že stále více lidí hledá cesty jiné.

Přečetl jsem. Přečtěte si i diskusi k článku. Postrádám jméno autora. Je to psáno břitkým fejetonovým jazykem. Dalo by se říci že i vtipným, kdyby to nebylo smutné. Ten článek lživě podsouvá určité názory, pohnutky a argumenty lidem, kteří se nemohou těmto plivnutím bránit a jimž se autor článku bojí postavit tím, že by se podepsal. Asi ho jejich argumenty v minulosti ztrapnily a tak jim to teď nandal. Je to manipulativní výplod hodný Josefa Goebelse.
Sysyfos bude navěky valit balvan na kopec, stejně tak členové spolku Sysyfos, který si dal za úkol boj proti lidské hlouposti, nemohou ve své činnosti ustat. Mám na stole kalendář a na tanto týden je tam citát od Gustava Flauberta: "Hloupost je něco neochvějného. Všechno, co na ni zautočí, také na ní ztroskotá. " Přesto se s blbostí musí bojovat. Vyhrát se nedá, ale přestat se nesmí. Jinak budou na náměstích zase hořet hranice s lidmi, které nařkne nezkažené dítě ze spolčení s Ďáblem, bude se vyhazovat z práce, za to, že někdo vyzařuje špatnou energii, nebo naopak nepřijmou člověka, který se nenarodil ve zvířetníku vhodném pro dotyčnou firmu. Doktoři budou zašívat lůno ženám, aby se dítě narodilo ve šťastnou konstelaci až za pár dní, či naopak vypudí plod o týden dříve, aby stihl konjunkci Venuše s Jupiterem. Narození mezi půlnocí a jednou se budou rovnou topit. Před soudem se bude třeba hájit muž, který zavraždil svou ženu tím, že měl numerický součet data narození 33 a nešťastnice 34. No uznejte ctihodnosti, takhle se nedalo žít. Po požáru se bude linčovat první zrzavej člověk, který se v blízkosti vyskytne. No kdo jinej by to mohl zapálit, že jo. Je to k smíchu? Není. Takhle a hůř to dopadne, jen se hlouposti trochu povolí. S jídlem totiž roste chuť. Dneska jedna hloupá celebrita, které se dostane prostoru v mediích, vykoná ve jménu hlouposti víc práce, než pluk pěšáků. Hleďte, je známá, je slavná, je bohatá, tak musí mít pravdu i v ostatních věcech. Nebo to tak není???!!!

A dá se zjistit, kteří vědci spáchali tímto dokazováním profesní sebevraždu? A ty nápisy na nádobách s vodou byly v latině, angličtině, v klínovém písmu, germánských runách, nebo v nějakém jiném jazyku? Na vysvětlení to stačí. Nejsympatičtější je tvá smířlivost s růzností názorů, resp. s různými podobami víry. Mohl bych se od tebe v tomto směru učit. Já k hloupostem takovou trpělivostí netrpím.

Moc se mi líbil tenhle článek:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/
vhrsti-bludne-balvany-bludnych-skeptiku-ffr-/
p_spolecnost.asp?c=A080318_214127_p_spolecnost_wag

(rozdělila jsem to na 3x, aby to nerozhodilo šířku stránky)

především pak tento odstavec:
...jsme přeci špinavá hromádka bílkovin, jejíž vědomí je vysvětlitelné
pouze krkolomným řetězcem takzvaných náhod. Budou se zježenými zbytky
svých prošedivělých vlasů utíkat v hrůze před slovy, jako jsou
šamanství, rituály, telepatie, esoterika, spiritualita, Bůh…

A co ti vlévá život do žil, když ne pomyšlení na to, že je třeba tento život žít co nejlépe a užít si ho? Pomyšlení na posmrtný život?? A není to tak trochu absurdní??

Jak jsem již psala, věřím v reinkarnaci. Svou víru jsem si utvrdila zážitky na vlastní kuží, kdy jsem procházela hlubinnou terapií a také ji, jako učící se, vedla na kurzu hlubinné abreaktivní psychoterapie. Popisovat celý pruběh sezení zde nebudu, ale mé osudy se velmi prolínaly s osudy konkrétních lidí. V jednom příběhu jsem byla upálena jako čarodějnice (a ne jen v jednom životě). Při každé takové scéně jsem v davu lidí velmi jasně viděla jednu postavu, která mě silně nenáviděla. Ať to byl muž, či žena, byla to tatáž postava. Pak jsem dostala pokyn, abych si vzpomněla, zda jsem já obdobým zpusobem někomu neublížila. Ano, ublížila jsem, nechala jsem ukamenovat onu bytost, která mě v dalších životech upalovala. Halucinace? Výmysly? Bylo to příiš autentické (doprovázené fyzickými projevy).
Co je to vlastně vědomí? Je to mozek? Zhlédla jsem kousíček filmu, ve kterém kvantoví fyzici dokazovali existenci Boha. Zaujal mě pokus s vodou. Do válcu se nalila destilovaná voda a vyfotily se její molekuly. Pak se na stejný válec napsalo slovo "nemoc", znovu vyfotilo, pak "láska", "vztek" ... Každá fotka byla jiná. Každá odrážela vědomí vody tak, jak ji bylo "zadáno". Když voda muže mít vědomí, proč by se u člověka vědomí vztahovalo pouze na mozek? No, nejsem vědec, takže pro všechny vážné zájemce doporučuji tento film zhlédnout. Já o dukazech diskutovat nemohu, protože je to přesvědčování o mé víře a to nechci. Berte to tedy, prosím, jako vysvětlení, proč já věřím v Boha, v reinkarnaci. Plně respektuji vaše názory. I ony jsou pravdivé a odrážejí vaši víru, váš svět.

A byly tady kdy nějaké okolnosti, že by se z nich dalo usuzovat, že život by měl být fér? Bohužel ne. Nemůžeme to od nikoho vyžadovat. Jen se zhluboka nadechnout a vzít na vědomí, že život je takovej a jinej nebude. Stěžovat si tak na lampárně. Pak snad jen adresovat naše výčitky Bohu. Ale on nám taky nic nesliboval. Tzv. spravedlnost boží se praktikuje až nakonec. A jsme zase u toho konce. Ano, já jsem moje tělo a moje vědomí, podvědomí a nevědomí. Z toho všeho se skládá moje osobnost. Až vydechnu naposled, přestanu vnímat vnější podněty. Neurony v mém mozku si budou prostřednictvím synapsí ještě chvíli povídat a předávat informace o nově nastalé situaci. Až synapse a neurony se vinou nedostatku kyslíku stanou nefunkční, moje nehmotná část osobnosti zkrátka přestane existovat. Není to nic, za co bych se měl stydět a ani mě to netrápí. Tak to zkrátka je. Co na tom?

No kdyby neexistovala jákákoli forma posmrtného života - ať již ve formě dalších životů, do kterých si poneseme, co jsme zde "zaseli" nebo jinak, tak bych řekla, že to je dost nefér - někdo si tu užije s báječnou rodinou, zajištěný a s problémy "pohodového" rázu (řekla bych ne existenčních) a jiný bude hladovět, onemocní, opustí ho rodina a bla, bla bla.
To ti, kteří tu hlásáte, že užít si tady, tenhle život a dost opravdu příjimáte tenhle fakt? Já teda sama zrovna nevím, co si myslet, ale tohle mi moc života do žil nevlévá

Ty jsi své tělo? Jen Tělo? Hmota?
Pak ano, pak umřeš a rozložíš se zároveň s tou hmotou.

Já to mám jinak. Nejsem své tělo.

Život není nanečisto. Opravný termín neexistuje. Ono to chce docela odvahu, nahlédnout svou existenci jako jediněčnou a neopakovatelnou. Život po životě, převtělení, bloudění duší po světě, království nebeské, to jsou všechno obezličky pro ty, kteří tu odvahu ještě nesebrali. I to peklo je pro mnohé přijatelnější, než nicota. Vytáhněte vidlici počítače ze zásuvky, odstraňte vnitřní zdroj a je z něj mrtvá hmota. Stejně tak mozek lidský. Ten si udrží "Já" cca 5 minut bez kyslíku. Pak začne rozklad. A protože se to vymyká jeho zkušenosti (ještě před tím nikdy neumřel), je ochoten přistoupit na to, že uvěří čemukoli, co do jeho zkušeností zapadne. Vždyť i ten konec v kině má přece svůj konec. A co na to Bůh? Tomu je to celkem putna. Má i nemá všechno na starosti. Je přece všude okolo nás, v nás, vyplňuje celý vesmír. Jestliže ale po něm někdo chce, aby mu chystal životní zkoušky, bude mu chystat zkoušky, když bude někdo chtít, aby ho odměnil za dobré skutky, odmění ho za dobré skutky (třeba těžkou životní zkouškou ), bude-li někdo chtít, aby semlel hajzla za hříchy, semele ho. Ne sice hned, třeba pomalu. Ale jistě. Když po něm ale nikdo nic nechce, ani ho nemíní oslovovat, nevšimne si ho Bůh jak je rok dlouhý. Přestože je přítomen u všech jeho skutků a ve všech předmětech, kterých se dotýká. Bůh je totiž myšlenka, víra, sdílená s ostatními lidmi. (Neplést si prosím s proroky.) A jedině prostřednictvím takto pojatého Boha jsme zde možná navěky.

Ano, teď a tady je jedinečná příležitost.
Když ji propásnem, naše škoda.
Přesto jsem zastáncem názoru, že těch příležitostí bude víc (násobné životy), jen je lepší to vyřešit právě teď a tady. nic se nám neděje náhodou. když se dostaneme do situace, kterou máme "zvládnout", vyřešit, pro své vlastní dobro, pro svůj postup, zdokonalení...či jak to nazvat, tak to není "náhoda". Dokud si to nevyřešíme, budem se se stejnou situací setkávat opakovaně. Dokud ji nezvládneme. Ať už v tomto životě, nebo...

Angelwoman, napsala jsi to moc hezky. Taky to tak cítím ... teď a tady