Povídání o Bohu.

S některými úryvky zde nemůžu souhlasit, neboť to tak ve skutečnosti není Když už to tak nazýváte - Bůh - ukládá některým lidem mnohem více, než jsou schopni unést, přesto, že si o to u něj neřekli, nesouhlasili a dává těm, kteří pro to neudělali skoro nic. Děje se spousta věcí proti naší vůli, přesto, že se snažíme mnohokrát o opak, aby k tomu nedošlo. A i spousta lidí umírá přesto, že s tím oni (i jejich duše) nesouhlasí. Děje se spousta ošklivých věcí, aniž by jsme na nich měli nějaký podíl. I věci shůry jen tak padají...
Toť mé postřehy.

Opravdu krásná slova na povzbuzení. Já ti mohu poradit z vlastní zkušenosti, že v modlitbě je síla.Vytrvalá modlitba k Bohu dělá zázraky. Věř, že vyslyší tvé prosby v pravý čas. Často Bůh dopustí zkoušku, abychom nějakým způsobem dozráli a posunuli se v životě dál a bez některých zkoušek bychom stáli na mrtvém bodě. Mě hodně pomáhá v těžkých chvílích mluvení s Bohem a také, když si otevřu náhodně Bibli na jakémkoli místě a přečtu si stránku, která se právě otevřela. Bůh je ke mně shovívavý a vždycky na té stránce najdu odpověď na svůj životní problém. Často si to musím přečíst znovu než pochopím čím přesně chce Bůh ke mně promluvit. Zkus to také a možná prostřednictvím písma k tobě bude Bůh promlouvat, tak jako ke mně. Pocítíš, že opravdu nejsi sama, že je s tebou Ježíš a cítí s tebou a pomáhá ti. Pocítíš Boží blízkost a Bůh tě naplní milostí a pokojem i v těžkých zkouškách. Věř v evangelium a v Krista a pozvi ho osobně do svého srdce. Uvidíš, že přijde pokud ho tam ještě nemáš. O dvě stránky zpět je adresa na film Ježíš. Je to jeden z nejnovějších filmů, který byl uvolněn pro internet. Najdeš v něm spoustu povzbuzení a pochopíš spoustu věcí. Film je velice jednoduchý a tím je nejlepší.
Přeji ti a vám všem klid a mír v srdci i v duši.

Tak Vatikán se nám chce zase zviditelnit!

Naposled se dostali do novin když dštili oheň a síru na film "Šifra..." a teď už si jich dlouho nikdo nevšímal...

Mediální politika Vatikánu je prostě k pláči. Docela by mě zajímala jejich představa, kdo se půjde vyzpovídat za hřích (cituji) : „Chudáci dál chudnou a movití bohatnou čím dál víc, což živí sociální nespravedlnost,“ - komu ho "přišijou"

Dávat nové nálepky na staré "svetry" je v oblibě už dlouho, ale tohle ve Vatikánu fakt přehnali...

Děkuji všem za povzbudivá slova, moc si vážím důvěry, kterou v člověka máte, i když ho neznáte. Některé věty mi vehnaly slzy do očí, jak se sanžíte jít dál, vidět naději ... a opravdu teď žiji "jen" z naděje, že se vše obrátí v dobré, přinejmenším jako obohacující zkušenosti do života. Je zvlaštní, že rozumem jsem si většinu vašich postřehů dokázala také nějakým způsobem říci, vzpomínala jsem, jak jsem se v různým větách povzbuzení cítila, když jsem neprožívala významnější těžkosti. Přemýšlím, kdy nad srdcem vyhraje rozum, jestli vůbec.
Na druhou stranu jsem za svého života viděla tolik zlomených lidí (jejichž srdce ztvrdla, nechtějí k sobě třeba pustin nového partnera, ubližují záměrně jiným, aby poznali, jaké je to být na druhé straně - to tedy není můj případ, ale vidím takové lidi - i poměrně mladé... a to i těch, kteří hledali "víru" a "naději" v náboženství.
Asi je to boj na celý život.
Ještě jednou díky za povzbuzení

Dámy, které se ke křesťanství (zatím ) nehlásí, už se k tvému "povzdechu" vyjádřili. Dovol, abych se pokusil povzbudit a pozvednout jako tvůj bratr ve víře a v Kristu.

Za svůj křesťanský život jsem už potkal několik lidí, kteří procházeli zkouškami a sám jsem také pár podobných těžkých chvil zažil. Nejsi jediná, kdo takovým "ohněm" prochází a jistě víš, že v tom nejsi sama. Bůh je s tebou. To vím naprosto jistě. On tě neopustil.

Podobně jako pacient s těžkou horečkou vidí jen své halucinace a málo vnímá realitu kolem něj, stává se nám, že některé věci z našeho života prostě nejdou odstranit jinak, než že se musí "vypotit" ve zkouškách. Bůh dopustí, aby na nás přišli tyto "horečnaté stavy" plné úzkosti, bolestí, ztráty rozhledu, .... někdy i samoty sám však sedí u pomyslného lůžka, utírá nám pot z čela a šeptá: "Vydrž, bojuj, projdi tím.... Jsem tu s tebou...."

Správně cítíš, že největším nebezpečím v takové situaci je zatvrzení srdce a zahořknutí ať už na Boha či na lidi kolem, nebo na všechno... Vydrž. Žádná zkouška netrvá věčně. Máme přeci od něj slib, že na nás nedopustí nic, co by bylo nad naše síly. A On neumí lhát.

Závěrem něco z Bible na povzbuzení:

"Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?" praví Svatý. "K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?" Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: "Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo"? Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel?Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Izajáš 40:25 - 31 (CEP)

Jdi každý den krok za krokem v plné důvěře v toho, který tě zná nejlépe a miluje tě nejvíc ze všech lidí. Pokud tvůj let přešel v běh a teď již sotva kráčíš, věz, že Bůh jde po tvém boku a podpírá tě a pozvedá, abys zkouškou prošla s čistým srdcem a posilněným charakterem.

Bůh je s tebou.

protestant

Tuhle modlitbu jsem našla na netu a už delší dobu mi pomáhá, snad v ní najde kouzlo i někdo další.

Denní modlitba přijímání

Přijímám se taková jaká jsem.

Přijímám své silné a slabé stránky, svůj talent a své nedostatky, své úspěchy a své chyby.

Plně se přijímám jako lidská bytost.

Přijímám, že jsem tu abych se učila a rostla a přijímám to, že se učím a rostu.

Přijímám osobnost, kterou jsem získala, přijímám svou sílu uzdravovat a měnit.

Přijímám se bez jakýchkoli podmínek nebo výhrad.

Přijímám to, že v jádru mé bytosti je dobro, a že mou podstatou je láska, a uznávám, že na to občas zapomenu.

Plně se přijímám a v tomto přijetí nacházím vždy prohlubující se vnitřní sílu.

Z tohoto bodu síly plně přijímám svůj život a otevírám se ponaučením, která jsou mi dnes nabídnuta.

Přijímám to, že v mé mysli je jak strach, tak i láska a přijímám svou sílu rozhodnout se, kterou z těchto dvou možností chci skutečně prožívat.

Připouštím, že prožívám pouze výsledky svých vlastních rozhodnutí.

Přijímám chvíle, kdy si volím strach jako součást svého procesu učení a léčení a přijímám to, že mám potenciál a sílu si v jakékoliv chvíli zvolit lásku místo strachu.

Přijímám chyby jako součást svého růstu, takže jsem vždy ochotna si odpustit a dát si novou šanci.

Přijímám to, že můj život je vyjádřením mých myšlenek, zavazuji se k tomu, že spojím své myšlenky každý den více a více s myšlenkou na lásku.

Přijímám to, že jsem vyjádřením této lásky.

Ruce, hlas a srdce lásky na Zemi.

Přijímám svůj vlastní život jako požehnání a dar.

Mé srdce je otevřeno pro přijímání a já jsem velmi vděčná.

Nechť se vždy podělím o dary, které jsem dostala plně, volně a s radostí.AMEN

Ahojky. Nezoufej. Bolest je součást života. Ano, často si bol a citové trýznění nějak způsobují lidé sami, ať vyloženě sami jako jednotlivé osoby nebo je to řetězová reakce, kde původcem je jiný člověk....všechno se dá zvládnou, i když to tak nejprve nevypadá nebo si myslíme, že situace nemá řešení. Já sama jsem zažila mnoho takových situací a jsem tady, jsem docela spokojená. Nejsem věřící a neodvolávám se na Boha. Přemýšlím a a říkám si, jak tohle začalo, co bylo počátkem a tak dále, je to složitější, tohle píši zjednodušeně a vlastně skoro vždycky přijdu na to, že to a to jsem si nějak zavinila sama a poučí mě to a jdu dál obohacená a připravená, jak psaly holky. Kdyby bylo všechno jen bezva, nikdy bychom se nemuseli snažit, neužili bychom si to opravdu krásné a nic by nás nenaplňovalo....neboj se, všechno překonáš....nesnaž se vše řešit sama, určitě máš kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi a i to je cesta, jak se cítit líp. Budu na tebe myslet. Ahoj.

Mám podobný názor jako Nux. Já však už těžké životní situace nevnímám jako zkoušku. Vnímám je jako přípravu, nebo jinak řečeno, školu života. Vím, že ty životní situace mi pomůžou stát se lepší. A když je překonám, mohu díky nim pochopit jiné lidi, kteří se zmítají ve stejných, či obdobných problémech. Vím pak, jak jsou pro ně těžké, protože jsem je zažila na vlastní kůži a nikdy mi už hlavou neprobleskne myšlenka odsouzení. Mohu jim i podat pomocnou ruku. Říct: "Podívej, já jsem to zvládla, Ty to zvládneš také." Milá LittleStar, moc jsi svých problémech nenapsala, ale až jednou pominou, a Ty se podíváš zpět, uvidíš, jak moc Ti pomohly vyrůst. Já v Tebe věřím.

Nejsem tak věřící, jak by sis asi (u odpovídajícího na Tvou otázku) očekávala.
Nemyslím, že nás Bůh zkouší. Zkoušíme se sami. Jako jedinci, jako lidstvo...vše, co se nám "děje", je produktem lidského myšlení, cítění, chtění. V každém z nás je kus Boha .
Bůh (když už musím použít ten název) nám na svá bedra neuloží víc, než jsme schopni unést. Ale co víc-sami s tím musíme na jisté úrovni souhlasit, jinak by se nám to nedělo. Nic se neděje proti naší vůli. Nejsme loutkou v jeho rukách. Ani se nenarodíme, ani nezemřeme, bez toho, abychom s tím (naše duše) souhlasili.
Ani tzv. "ošklivé věci" se nám nedějí. My si je sami vytváříme. Z nějakého důvodu potřebujeme tuto zkušenost, abychom něco pochopili, procítili...atd.

Jestli cítíš obrovské citové bolesti, je to jen důsledek toho, co se dělo předtím. Nic nespadne jan tak shůry.
Mělo by tě to obohatit. Ikdyž to bolí.
Přeji hodně sil.

Ahoj,
musím říci, že jsem se nejprve pokusila přečíst diskusi, abych ji úplně nenarušovala svými "vzdychy". Ale po pár stránkách jsem od tohoto záměru upustila a tak to zkouším z čisté vody.
Považuji se za křesťanku a snažím se žít v Bohu a to již dlouhá léta (i když jsem mladý člověk) a všechny radosti i těžkosti odevzdávat do rukou Božích. Vždy jsem cítíla, že mě víra naplňuje a pociťovala jsem opravdové vnitřní štěstí. Nyní se ale již rok potýkám s obrovskými citovými bolestmi (a do pozadí tak ustupují běžné starosti - i když nemalé s prací a rodinným zázemím). Moje srdce i duše jsou opravdu vyčerpané a měním se spíše v přežívající než žijící.
Proto se vlastně anonymně obracím na Vás, kteří jste věřící: jak jste dokázali překonat obtíže, kdy se ptáte, zda zkouška, kterou procházíte není na Vás příliš těžká, kdy máte pocit, že Vás okolnosti (nevím, jestli to tak mohu napsat ... protože zkoušku nám dává Bůh???? nevím, nevím, nevím) zlomí. Nechci zahořknout a zatvrdit srdce.
(nechci z diskuse vyřazovat "ateisty", ale od nevěřících lidí slyším většinou jen ... tak z tohohle tvýho pos.... života akorát vidíš, že Bůh není.
Rozhodně nechci svoje problémy řadit k nejložitějším na světě nebo říkat, že jen já mám problémy ... to opravdu ne, ale já nežiji cizí život, ale svůj a proto tento můj příspěvek může vypadat trochu sobecky.
Nicméně budu ráda za Vaše rady i reakce.

Zdravím všechny z diskuse

Zde můžete zhlédnout video, film, kdo je vlastně Ježíš, proč přišel a co nám přinesl.
http://www.tv7.cz/moje-tv7?…

A zde můžete zhlédnout video, jestli je trvalí mír a svoboda a co to vlastně je, abychom si to uvědomovali každý den.
http://video.google.com/videoplay?…

Dano, to jsi napsala krásně
Hlavně to, že milujeme-li někoho, nemám pátrat po tom, zda je naší lásky hoden-zkrátka a dobře milovat bezpodmínečně a ve vší každodennosti, i když je to někdy tak těžké...

(Z knihy)
Láska je, když tě bolí utrpení druhého,

když cítíš hlad milionů lidí na svém těle,

když opuštěnost a strach, bída a zoufalství lidí

nepatrných a slabých drásají tvé vlastní srdce.

Láska, to znamená milovat

konkrétní lidi takové, jací právě jsou,

každý den, a to i tehdy,

když denní styk s nimi může být velmi obtížný.

Láska nepátrá po tom,

zda je ten druhý vůbec lásky hoden.

Vyzařovat lásku znamená –

vyzařovat teplo a nikoho nezranit.

Být ohněm, ale nikoho nespálit.
Přeji klid a mír v duši i v srdci

U nás jsou vcelku klidné vánoce. Neplašíme, nešůrujeme přehnaně, jako většina rodin, ( uklízím průběžně během roku a všude, takže nepotřebuju dělat žádný generální úklid na vánoce, ani na jaře apod), všechno děláme spolu a nejvýznamnější pro mne je, že jsme pohromadě a né to, že mi dítě nadrobí na podlahu, když jsem zrovna vytřela. Když jsem byla malá, tak u nás tohle byl pro mamku konec....Hrozně se zlobila.
Samozřejmě trochu stresu taky je, protože když strojíme stromek a jedno dítě přes druhé věší ozdoby apod....tak to trochu dělá svoje....ale beru to tak, jak to je.

Já byla včera poprvé na krásném vánočním koncertě v kostele a musím říct, že tam na mě padla atmosféra a klid těch pravých Vánoc...Krásně jsem se zklidnila, získala mír v duši a taky sváteční náladu.Chce to dnes hodně sil, aby si člověk ubránil aspoň trochu klidu a atmosféry původních klidných vánočních svátků Krásné a klidné Vánoce plné lásky přeji všem!

Jak prožíváte předvánoční čas a vánoce?
Honičkou,nervozitou,hádkami nebo na to kašlete a dopřejete si klid a pohodu a vše házíte za hlavu?
O vánocích jste nervózní,aby to klaplo,nebo berete život a věci tak,jak se vyvíjí a jdou po sobě nezávisle na situaci?
Co vám přinesou vánoce?
Zklamání,hádky,roztržitost,nebo lásku,pokoj a radost ,že můžete někomu nějakým způsobem dát najevo,že ho máte rádi?
Napište své názory na ty svoje vlastní vánoce.

(z internetu)

Vánoce všude! V televizi, na ulicích, na limonádách. Člověk se málem
bojí otevřít sardinky... Hlasatelé v televizi se tváří „svátečně“, z
mnohých stran zaznívá, že normální je prožívat „vánoční idylu“.
Sentiment teče proudem.

Honba
za „idylou Vánoc“ přináší ale své hořké plody. Nervy se napínají.
Stres, uštvanost a nervozita dostávají navrch. „Rodinné svátky“ jitří
bolest lidí z rozpadlých rodin, lidí opuštěných, lidí nezakotvených. Na
vlně Vánoc se vozí obchodníci, politici, zloději... Podoba dnešních
Vánoc se tak stává karikaturou Vánoc původních.

Co jsou tedy ,ale
Vánoce doopravdy? Jsou dobrou zprávou, že Bůh se v Ježíši Kristu
solidarizoval s lidmi. Nenarodil se do žádné idyly. Mocný Bůh přišel
jako bezmocné dítě. Bohatý Bůh přebýval v jeslích ve chlévě. To vše
proto, abychom uvěřili, že s námi má dobré úmysly, že nám rozumí, že mu
na nás záleží, a že nás má rád...

Tento Bůh má dobré úmysly i s Tebou,

záleží mu na Tobě,

rozumí Ti a má Tě rád.

Neboj se ho svými slovy pozvat

i do svého života!

On s tebou chce být

i v každé Tvé ne-idyle...




Přeji klid a mír v duši i v srdci.

To se někdy tak stane.

Za tu reklamu nad článkem se omlouvám nevím jakým nedopatřením tam vlezla.

Spolupracujeme:

Lekáme se rychlosti, se kterou se blíží Vánoce...


aneb adventní čekání,


(Aleš Opatrný)

undefined undefined
Nechtěl bych navozovat sentimentální adventní atmosféru, ale přece jen
mi nezbývá nic jiného, než připomenout dětské prožívání předvánočního
času. Jako dospělí se totiž mnohdy lekáme rychlosti, se kterou se
vánoce blíží, a co všechno nestihneme, ale jako děti jsme se nejspíš
těšili. Těšili, čekali a počítali s tím, že se dočkáme. A právě o úvahy
o čekání a těšení mi jde.

Moderní společnost, která má jistě mnoho kladů a krásných stránek,
některé věci nespravedlivě opomíjí a jiné dokonce škrtá. Například
očekávání, trpělivé čekání a těšení se nebývá považováno za žádnou
hodnotu. Naopak, reklama nám znovu a znovu vnucuje, že to, co chceme,
můžeme mít samozřejmě ihned. Bez čekání, bez otálení - a tedy i bez
těšení se a bez čekání. Je to opravdu jen a jen výhoda? Neztrácí člověk
nějakou důležitou dimenzi života?

Musíme uznat, že ať chceme nebo nechceme, žijeme ve společnosti, kde je
mnoho věcí dostupných ihned. Není třeba čekat na první letní jablka -
jablka jsou k dostání po celý rok. Podobně jahody, rajčata, a tak dále.
Nepovažuji to samozřejmě za nějakou újmu, že si je můžeme koupit. Ale
zjišťuji, že řada lidí, vychovaných jen a jen v "supermarketové
kultuře" ztrácí přístup k podstatné skutečnosti: nevnímají růst, zrání
a potřebné čekání jako samozřejmou součást mnoha životních procesů.

V kultuře, která je určována zemědělstvím a kde je tedy člověk v denním
kontaktu s přírodou, je to jiné. Tam je třeba čekat na příslušné
vegetační období, aby růst vůbec začal. A dále je třeba čekat zrání
plodu. Termín sklizně neurčujeme my, ale přírodní podmínky a děje.
Člověk se potom cítí být spíš součástí tohoto dění, než suverénním
pánem všeho. Jeho pohled na život a svět může být pravdivější.

Nejde ovšem v prvé řadě o náš vztah k zemědělským produktům. Jde o náš
vztah ke světu a životu. Bez schopnosti čekat, bez vnímání, že mnohé
prostě musí ve svůj čas dozrát, se člověk snadno stává kořistnickým
násilníkem. A to nejen ve vztahu k věcem, ale ve vztahu k lidem a k
sobě samotnému. Ta zmíněná "supermarketová kultura" může vést k
domněnkám, že mohu mít všechno ihned, kdy chci a jak chci. A že je
možné chtít libovolný životní výsledek od sebe samotných, od svých
podřízených, studentů, dětí opravdu vždy ihned Ale jakou cenu v našich
očích asi bude mít to, co je vždy a snadno k mání okamžitě? Našemu
způsobu užívání světa - rozumějme nás, lidí v rozvinutých zemích - se
někdy říká výstižnou zkratkou "užij a zahoď!" To je přesně ono: to, co
snadno získáme dnes i zítra nebudeme šetřit a schovávat. U věcí to
nemusí tak silně vadit, i když ekologické důsledky tohoto přístupu k
věcem jistě potěšitelné nejsou. Ale ve vztahu k lidem? To je právě jiná
otázka. I k lidem lze přistupovat podle zmíněného hesla. Člověk je mi
cenný jen dnes a zítra, kdy od něho něco potřebuji. A je pro mne cenný
jen ten, kdo mi mé přání vyplní. A potom - mohu zahodit. Nebo pokud
není s to mé přání ihned vyplnit, nezajímá mne. Nebudu přece čekat, až
dozraje!

Prodávat banky je rychlé. Ekonomický užitek z prodeje může být okamžitý
i za cenu velkých finančních ztrát. Ale investovat do vzdělávání ? To
nepřináší okamžitý efekt. Zde je třeba čekat a to bez jistoty z
výsledku. Má špatná finanční situace našeho školství opravdu příčiny
jen a jen ekonomické, případně politicko - organizační v úzkém slova
smyslu? Není to také projevem naší neochoty čekat, která se promítá do
politických rozhodnutí? Nemají pedagogové vůči studujícím a rodiče vůči
svým dětem víc moudrosti, než politikové při tvorbě rozpočtu? Rodič,
pedagog, ale také hudebník a sportovec vědí, že sebevětší talent
potřebuje čas růstu a zrání. Že lidská kvalita v mnoha oborech se nedá
naordinovat, nadiktovat, koupit, prostě opatřit ihned. Bez čekání se
řady věcí nelze dočkat. Všechno opravdu nelze koupit. Ale lze čekání
propagovat?

Mnozí z nás mají špatné zkušenosti s tím, co jím bylo v minulém režimu
znovu a znovu slibováno jako šťastná budoucnost. Řada slibů jen
zakrývala neschopnost zvládnout ty věci, které ve společnosti zvládnuty
být mohly a měly. Tyto zkušenosti nás mohou opravdu posouvat směrem k
nedočkavosti a k nedůvěře, ve které nejsme ochotni čekat na nic.
Ostatně odsouvání řady požadavků do doby "až budeme bohatší" se děje i
dnes, třeba právě u již zmíněného financování vzdělání. Toto odsouvání
ovšem dobré není. Nelze čekat, že sklidíme úrodu tam, kde jsme
nezaseli, že v budoucnu přinese užitek něco, co bylo v přítomnosti
zanedbáno.

Je tu ale ještě další věc, myslím, že mnohem hlubší, která vede člověka
k netrpělivosti, k neochotě čekat, v krajním případě i k bezohlednému
"urvi, co můžeš, a to okamžitě!" Je to obecná nejistota, kterou život
přináší. Žijeme na jedné straně ve světě, kde považujeme za samozřejmé
zajištění nejen základních podmínek k životu, jako je jídlo, teplo,
oděv, ale i mnoha běžných služeb, jako je dodávka elektřiny i třeba
tento fungující rozhlas. Na druhé straně víme, a každá katastrofa nám
to silně připomene, že tento svět, zajištěný mnohou technikou, je velmi
zranitelný. Dnes je už zřejmé, že život na celých kontinentech by mohlo
zásadním způsobem ochromit třeba zhroucení počítačových sítí, bez nichž
bychom neměli ani vodu, ani elektřinu ve městech. A k takovému
poškození není třeba mít ani tanky, ani děla, ani tisíce pochodujících
vojáků. A konečně byl, je a bude zranitelný lidský život. Neumíráme
sice tak brzy jako minulé generace, ale umíráme i dnes náhle a
nečekaně, ať už zásahem nemoci nebo rukou vraha. A můžeme mít k tomu
ještě dojem, že máme na světě mnohem víc co ztratit, než měl náš chudý,
každý den o živobytí tvrdě bojující prapředek.

Vypadá to takto snad až moc černě. Ponecháme tedy očekávání a těšení se
dětem a sami se vrhneme realisticky do života tak, abychom měli vše
hned a teď? To by byla škoda, nechat si strachem a obavami znetvořit
život. Podívejme se tedy ještě jednou do vlastní minulosti i na dnešní
děti. Které dítě se mohlo zejména těšit na vánoce a to bez obav, že
bude hrubě zklamáno? Zdaleka ne dítě nejbohatších rodičů, ale dítě,
které si bylo a je vědomo skutečnosti, že je milováno. Milující rodič
nebude dítě opakovaně zklamávat. Rozumí mu a dovede ho obšťastnit.
Nesplní sice všechny jeho přání, ale bude se snažit udělat ho šťastným.
Kdo má tuto životní zkušenost, má pro svůj vztah ke světu jedinečné
obdarování. Pevný základ pro postoje důvěry. A tak si dovolím tvrdit,
že nikoliv výhry v loteriích a soutěžích ani velmi výhodný leasing, na
který získáme okamžitě to, nač nechceme čekat, jsou základem naší
radosti a podkladem k důvěře vůči proměnám života, ve kterých může
člověk i čekat a těšit se. Mnohem větší cenu má zkušenost milovaného
člověka. Zkušenost s láskou, kterou jsme si mohli být jisti a zjištění,
že jsme sami schopni spolehlivě milovat. K této nesmírně cenné
zkušenosti si můžeme navzájem pomáhat, může si ji ve vzájemných
vztazích darovat. Nejen my dospělí dětem, ale i my dospělí mezi sebou
navzájem. Je to ohromná možnost. A můžeme jít ještě dál. Kdo má
otevřenou cestu k vnímání Boha, ten má také otevřenou cestu k zakoušení
jeho věrné lásky. Zvlášť když jí neměří jen intenzitou blahých pocitů
nebo mírou splnění svých někdy pošetilých přání. Mnohem jistější je,
když člověk třeba ze slov Bible pochopí, co mu Bůh slíbil a ve svém
životě odhalí, jak je to věrně naplňováno. Má pak za sebou zkušenost,
vedoucí k životní jistotě a před sebou mnoho věcí, na které se může
těšit a z jejichž naplnění se může radovat.

Aleš Opatrný

(Upravený text pro Český rozhlas Vlatva, r. 2001)

Je tady někdo? Jaký jste měli víkend?

Určitě je to fajn. Já sama chodím na společenství, kde se schází lidi všech věkových kategorií, dokonce mezi nás chodí i lidé z místního domova důchodců a mluvíme o všem, co koho zajímá, trápí a tak. Mně se to líbí.
Cítím se tam dobře.
Jsem ale také ráda sama za sebe, jak psala Angelwoman.....Jsou věci, které ve skupinách dělat neumím, prostě se nesoustředím a nějak to občas nejsem úplně já...záleží na situaci a okolnostech....hlavně když potřebuju vnitřně řešit určité situace, přemýšlet o sobě, o rodině, ostatních lidech, o všem, co je důležité, je lepší mít na toto svůj klid. Neuměla bych např. rozjímat v kostele plném lidí....
Ale na druhou stranu mám některá taková shromáždění ráda - pro pobavení, podporu, diskuze atd...On to v určitých situacích v životě i člověk potřebuje ( např. onemocnění, různé sociální potíže.....).
Křesťané mají mnoho svých setkání i mimo kostely atd a je to, v dnešní době, moc hezké. Schází se tak hlavně mladí, ale i starší generace. Líbí se mi to.
Ty kostely ale nevím...

Neboj, nijak jsi mě "nedohřál"-prostě jen píšu upřímně a bez obalu to, co si myslím
Tvůj příspěvek je zajímavý...Myslím, že tomu rozumím víc a právě proto jsem se i víc utvrdila ve svém názoru.Já moc nemusím takové to sdružování - jak si psal o zahrádkářích, modelářích, atd. atd. Asi proto, že se mi z duše protiví škatulkování lidí.Mám přátele z nejrůznějších společenských i sociálních skupin s různými zájmy a zakládám si na tom, že o mě nemůže někdo říct : ona je to a to, je taková a maková...Když vám někdo dá nálepku příslušnosti k "nečemu" vnímám to, jako velké omezení mé osobnosti..Určitě pro mnoho křesťanů je krásné, že můžou někam "patřit", mají bratry a sestry, atd. ale já nejsem na světě sama-mám rodinu, přítele a kamarády a tudíž mi nechybí pocit, že bych někam "nepatřila".Kde je hodně lidí, musí být většinou někdo, kdo se musí poslouchat a všichni musí jít jako stádo za tím jedním-to nemám ráda-potlačování individuality....
I když jsem trochu odbočila, chápu to, co jsi psal-že lidé takto cítí společnost ostatních bratrů a sester, duchovní spříznění, atd. V tom s tebou souhlasím, ale mě to blízké příliš není.Od mala se mi protiví dělat stádně to co ostatní-zpívat píseň, dělat v tělocviku určitý cvik nebo třeba cvičit sestavu aerobiku stejnou jako dalších 2O lidí v tělocvičně...Radši půjdu na kolo, zazpívám si sama s kytarou, určím si sama tempo svého života...
Já nevím, když jsem v kostele plném lidí neslyším své vlastní myšlenky...Nikdy nezapomenu na to, když se mi podařilo ve večerních hodinách dostat do Notre Dame v Paříži-bylo tam jen pár lidí, klid, ticho a nádherné prostory...byla to nádhera..to se hned člověku krásně přemýšlí
Jinak díky za tvůj výklad a čas

Nějak nerozumím tomu, proč se tam od určitého místa sama nastavila ta kurzíva. Ještě jsem nepřišel na to, proč text, který vypadá dobře, když ho dopíšu, se po odeslání takhle "zmrší"

Nějak mi tu chybí smajlík, který by kroutil hlavou v úžasu. Vyjádřil by přesně to, co teď dělám

Když do lidské duše vstoupí Nadpřirozeno, otevírá pro ni nové možnosti jak dobra, tak zla. Od tohoto bodu se cesta rozdvojuje: vede buď ke svatosti, lásce, pokoře, nebo k duchovní pýše, pokrytectví, fanatickému pronásledování. A odtud už nevede cesta zpět ke každodenním fádním cnostem a neřestem duše, která se dosud neprobudila. Jestli nás Boží volání nepolepší, pak z nás udělá cosi mnohem horšího, než jsme byli předtím. Ze všech zlých lidí jsou nejhorší zbožní zlý lidé.

citace z knihy C.S.Lewise "Úvahy nad žalmy"

Nakonec budou jen dva druhy lidí. Ti, kteří Bohu řeknou: "Tvá vůle se
staň." A ti, kterým řekne Bůh: "Tvá vůle se staň." Všichni, kteří jsou
v Pekle, si vybírají. Bez osobního výběru by nebylo Peklo. Žádná duše,
která stále a skutečně touží po radosti, ji nemine. Kdo hledá, najde.
Kdo tluče, tomu bude otevřeno.

citace z knihy C.S.Lewise "Velký rozvod"

Tyto dva úryvky z knih jednoho z největších křesťanských myslitelů minulého století jsem vybral proto, abych doplnil ten schematický a značně zjednodušený pohled na život s Bohem a bez Boha. Jsem rád, že vám ten schematický a velmi černobílý pohled nestačil.

Máte pravdu. Opravdu není vyřčení pár vět, koupel v šatech ve vodě (obvykle ne příliš teplé) a členství v jakékoli církvi jakousi "legitkou", která opravňuje člověka ke "vstupu do nebe" bez ohledu na to, co bude dělat. C.S.Lewis to myslím vyjádřil dost přesně. Pokud by bylo třeba to vysvětlit, napište.
Angelwoman ten můj příspěvek nějak "dohřál" A to je dobře. Kdyby neměla názor, těžko bychom tu o Bohu a církvi diskutovali.

Církev není mašinerie. To, co se ti pod tímto pojmem vybaví není to, co ten pojem znamená. Schválně si v Novém zákoně najdi verše (věty), ve kterých se o církvi mluví a přečti si kontext (pár vět kolem).
Původní model, který ustanovil Ježíš a na kterém pak apoštolé rozšiřovali Boží království po celém známém světě, se od většiny dnešních "takycírkví" dost liší. V Matoušově Evangeliu mluví Ježíš o tom, na čem postaví svou církev:

Když Ježíš přišel do okolí Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho mě, Syna člověka, mají lidé?" Odpověděli: "Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jiného z proroků." "A za koho mě máte vy?" zeptal se. "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" odpověděl mu Šimon Petr. Ježíš mu na to řekl: "Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi." Tehdy své učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on, Ježíš, je Mesiáš.
Matouš 16:13 - 20 (NBK)

Je zajímavé, že tento příběh je pouze v tomto Evangeliu. Ježíš se ptá učedníků na jejich názor na svou osobu. A Petr dostává zjevení od Boha - Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha - a Ježíš mu říká, že na této Skále - na zjevení Boží pravdy přímo od Boha - postaví svou církev, aby se lidé po celém světě dozvěděli totéž, že Ježíš, je Mesiáš (spasitel, zachránce), Syn živého Boha. Ježíš použil také lehce humornou slovní hříčku. (Ano, Bůh má smysl pro humor - vždyť jej stvořil ). Ta slovní hříčka je v tom, že jméno Petr se vykládá slovy skalník, kámen, skalka a zjevení toho, že Ježíš je Mesiáš, syn živého Boha, toto zjevení nazývá Skálou. Takže věta A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou by se dala přepsat: A já ti říkám, že jsi Petr - skalka, kamínek - a na té skále - na zjevení od Boha - postavím svou církev....
Ježíš na jiném místě v evangeliích (Matouš, 7. kapitola) vypráví příběh o dvou mužích, kdy jeden staví svůj dům na písku a druhý na skále. Pak, když přijde bouře, ten dům na písku spadne a ten na skále vydrží. Myslím, že každému je jasné, že stavět tak velkou věc, jako je církev Ježíše krista jen na člověku, je jako stavět obrovský dům na písku. Církev musí stát na něčem daleko pevnějším, aby vydržela všechny bouře, které se kolem proženou a zůstala stát. Jediné, co nikdy nepomine, je Slovo Boží. Pravda bude Pravdou vždy.
Vždy, když se na té slovní hříčce někdo snaží stavět tezi, že Petr byl první papež, tak mě to dost . Obzvlášť pikantní je taková úvaha v kontextu celého Nového zákona, který nikde ve Skutcích ani nikde v Epištolách nezmiňuje jedinou událost ani jedinou zmínku o tom, že by si Petr nějaký takový podobný úřad nárokoval.

Ale co tedy potom církev je? Má cenu se k církvi připojit? Nebo je lepší být "sólokřesťan" a na všechny ty "struktury" se vykašlat? Vystačí si křesťan sám, jen s Bohem?

Církev je v NZ (Novém Zákoně) definována jako "kristovo tělo". Myslí se tím společenství těch, kteří stojí na Skále - Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha - a věří v Něj. Tomuto společenství je pak Ježíš Kristus "hlavou". On je vede, On je jejich Pán, Král a Nejvyšší kněz. To je církev - živé tělo živého Krista. Lidé, kteří jsou připojeni k Ježíšovu tělu skrze pokání, vyznání víry, křest ve vodě a křest v duchu, se scházejí na nějakém místě. NZ se o tomto setkávání zmiňuje slovy:

Ti, kdo ochotně přijali jeho slova, se pak dali pokřtít a toho dne se připojilo okolo tří tisíc lidí. Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Každou duši naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázračných znamení. Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. Pán pak církvi denně přidával další zachráněné.
Skutky apoštolské 2:41 - 47 (NBK)

To je vůbec první zmínka v NZ, kde se mluví o církvi. To je základ cíkve až do dnešních dnů. Sólokřesťan se může modlit, ale s tím lámáním chleba je to horší. Připomínat si Ježíšovu smrt lámáním chleba a pitím vína sám, to se člověk ochuzuje o dost podstatnou část - a to právě společenství bratrů a sester. Součástí tohoto "obřadu" je právě i zdůraznění toho, že jsme "jedno tělo", jehož hlavou je Ježíš. No, a s tím zůstáváním v apoštolském učení je to také nic moc. Sice si každý křesťan může číst Bibli sám. Také mu může Bůh lecos z Bible zjevit, ukázat, osvítit, ale jeho dospívání a růst do podoby Ježíše Krista bude velmi pomalý. Společenství křesťanů (pokud je zdravé) urychluje růst "čerstvě narozených" i těch kteří jsou již "starší v pánu".

To, že je tolik "církví" má jednu obrovskou výhodu: každý si může najít společenství, ve kterém se bude cítit dobře, kde bude "doma", kde se bude cítit jako bratr či sestra ve velké rodině. Pokud je v tom společenství kázáno živé slovo živého Krista a vztahy mezi lidmi jsou postaveny na vzájemné službě (ne využívání), pak je jedno, jak se to společenství jmenuje.

Doporučuji všem, aby si z výhledu odstrčili ten obrázek, který se jim před oči postaví, když se řekne církev. Nenechte se svými lidskými předsudky připravit o bohatství, které vám může dát společenství lidí stejného Ducha.

Proč se asi scházejí zahrádkáři, modeláři, sběratelé....?

Proč by se tedy neměli scházet křesťané?

Nezapomínejme na to, že je na světě někdo, komu to HODNĚ vadí, když církev žije. Pokud totiž skutečně církev stojí na tom, co jí Ježíš odkázal a je skutečně živým tělem živého Boha, pak ji odpravdu brány pekel nepřemohou.

Napsala jsi to správně i velikonoce a vánoce jsou 2 největší svátky v roce.Bez narození Ježíše by nebylo ukřižování na velikonoce
.
Víš nikdo ti neklade podmínky ,je to taková cesta duchovního růstu na které ti Bůh ukazuje čeho můžeš dosáhnout a co za to dostat již zde na zemi a prožít život radostněji tady na zemi.Pokud je někdo spokojený jenom s tím,že věří v Boha je to také správně,ale pokud nerosteš ve víře přícházíš o milosti ,které nám dává Bůh a některých lze dosáhnout pouze určitým svěcením a požehnáním atd.Jsou to svátosti které ustanovil Bůh a Ježíš když zde pobýval na zemi.Proto má Bůh zájem abychom na jeho cestě dostali i tyto milosti a požehnání ,neboť mají zde určitý význam.Když nejsi třeba v církvi tak ani nevíš co vše nám tady Ježíš zanechal za svátosti a nevíš kde je vzít a co a jak udělat abys jich dosáhla.
Proto je ustanoveno všechno tak jak je.Ježíš nám tady zanechal odkaz a určil první kněze tedy apoštoly,aby nám jej předávali dál.No a když věříš jenom sama doma v Boha tak se k tomu nedostaneš.
Samozřejmě,že je podstatné když člověk věří.Ne každý kdo říká Bohu pane pane vejde do Božího království.Někteří lidé přijali od Boha všechny svátosti a přesto nespoléhají v životě na Boha,ale na sebe a na Boha zapomenou.A tady nevím nevím jak bude Bůh soudit to ví jenom Bůh.

To nejsou podmínky, až půjdeš po Boží cestě dál uvidíš,že to co se ti zdálo jako podmínky je radost ,život a naděje.Zatím se ti to jeví takhle.Pokud se budeš vzdělávat ve víře časem to poznáš,že ti dělá obrovskou radost činit co Bůh chce, neboť tě naplní sebou samým a poznáš mnohem víc.
Přeji vám všem klid a mír v duši i v srdci.

Spletla jsem v příspěvku jednu větu měla znít takto.
Narozením Ježíše Krista se nám narodil spasitel a vykupitel na kterého čekali lidé tisíce a tisíce let.Ukřižováním Ježíše Krista a jeho krví,jsou vykoupeny naše hříchy,přemožena smrt, která nemá nad námi již moci,neboť se obětoval za nás abychom mi netrpěli na věčnosti.
Přeji vám klid a mír v duši i v srdci.

Já jsem myslela, že největším křesťanským svátkem jsou velikonoce.
S tou cestou k Bohu mám opravdu pořád hodně rozpolcené pocity.....
Také si nemyslím, že by to bylo jen černé nebo bílé, jak psala Angelwoman. Určitým věcem nerozumíme, ale podle slov protestanta, zase on nerozumí nám.
To má člověk hledat Boha jen ze strachu, co s ním bude po smrti? Nebo z radosti, ( možná vypočítavosti), že když bude věřící, ( myslím se vším všudy), čeká ho věčný život u Boha?
My se snažíme hledat, ale kvůli něčemu úplně jinému... Z vlastního zájmu atd...
Když tady už byla zmíněna ta doba komunismu, tak to byl jakýsi opak té doby před ním, kdy zase bylo náboženství povinné a běda tomu, kdo chyběl na hodině a vůbec ty náboženské nátlaky, to bylo dost kruté.
Teď je teprve taková ta doba vlastního rozhodnutí. Teď je teprve vidět, kdo je jaký věřící, když mu jeho víru nikdo nezakazuje nebo nenutí.
Naopak bych řekla, že je určitě pozitivní, když mladí, v dnešní době, hledají to " něco", i když pro " to" nejsou důkazy.....
S tím dobrem na zemi apod....mluvíte o tom, že co je dobré podle člověka, nemusí být dobré pro Boha...Já jsem vycházela ze stejných zákonů...Takže to bylo myšleno tak, že prostě žiji podle Boha. Né proto, že v něj věřím, ale protože jsou to takové základní lidské, morální, etické věci - podle mne by tak měl žít každý člověk a i kdyby nebyl věřící, tak je dobrý.
Věřím, že ta "spása" není jen taková, jak popisujete, určitě ta Boží spravedlnost sahá daleko hlouběji.....Tohle by totiž, ani podle mne, ( psala o tom Angelwoman), nebyla spravedlnost.
Také si myslím, že když něčemu, někomu nebo v něco věřím, mělo by to být hlavně v mém srdci a bez podmínek.

Mám pocit,že bychom si všichni měli zatím odpočinout od dalšího polemizování.Každý napsal svůj názor a necháme pracovat čas,myšlenky,jak kdo co pojme a vezme si do života.

Já bych odvedla řeč zase trochu někam jinam,konkrétně na vánoce.Tedy narození Ježíše Krista.Myslím si,že do vánoc máme co dělat abychom si o tom stihli popovídat.

Co jsou to vánoce a proč je slavíme.
Pro nás křesťany je to největší svátek v roce.
Je to pro nás velká událost narození Ježíše Krista.
Na datumu nezáleží.24.12 to bylo prostě stanoveno,aby se to mohlo slavit.

Když první lidé zhřešili, udělali si na duši první šrám,tedy hřích.Nevážili si všeho co jim Bůh dal,pýcha a touha vědět vše jako Bůh je hnala k prvnímu hříchu a tím pádem propadli i smrti a stali se z nich smrtelníci.No a pak ten hřích svaloval jeden na druhého a to nám lidem asi zůstalo do dneška,že si málokdo umí přiznat vinu.
Bůh viděl,že co učinil je dobré,ale člověk si toho neváží a bere to jako samozřejmost,proto poslal první lidi na svět,aby poznali na vlastní kůži co je dobro a co je zlo v podobě hada, který byl také svržen na zem a je tady pánem zlých duchů.
A člověk ,protože je člověk tak někdy hřeší někdo hřeší pořád a když ze srdce litujeme Bůh nám s láskou odpustí.
A Bůh slíbil lidem,že je přijde vykoupit vlastní krví z hříchu tedy z propasti smrti a tím zvítězí nad zlem.
Co to znamená.

Trochu to zkrátím. Bůh si vybral obyčejné prosté lidi Marii a Josefa a dal jim velký úkol.Vychovat a přijat samotného Božího syna Ježíše.
A právě to koho si Bůh vybral nám může ukázat jak Bůh miluje podle srdce a ze srdce a ne podle majetku a podle toho kdo čeho dosáhl atd.Jeho syn se narodil v pokoře a chudobě.Ukazuje Boží lásku k těm nejposlednějším a nejčistším srdcím.
Proč zrovna v chudobě?Aby si člověk uvědomil jak pomíjivé je pozemské radování a bohatství a jak nádherná a důležitá je láska a pokora, abychom se dokázali jeden před druhým sklonit k srdci toho druhého a pomáhat jeden druhému na cestě životem k Bohu.
Narozením Ježíše Krista,byla přemožena smrt,vykoupeny naše hříchy Ježíšovou krví a smrt nemá nad námi již moci.

Pro nás věřící je tohle největší svátek, protože se nám otevřela cesta do Božího království a ke spáse.

Přeji vám všem klid a mír v duši i v srdci.

Jinak si myslím,že hodně z toho, co tu popisuješ, je dílem nás lidí. Nevěřím, že Bůh, má vše takto podmíněno, že má přesně nastavený metr a že upřednostňuje špatného věřícího před dobrým člověkem...Mohu přece věřit v Boha a přece nebýt součástí té podivné mašinérie jménem církev, nebo ne??
Nevěřím tomu, co píše Dana (tímto ji nechci nějak napadat, to v žádném případě, jen píšu svůj názor ), že papež je prostředníkem mezi mnou a Bohem a má výsostné právo na určování toho, co je správné a co nikoliv.Jaké objev se má tolerovat a který zavrhnout.Je to jen člověk, který je volen jak jinak než lidmi.Rozhodně pro mě papež nestojí o nic blíž Bohu, než jiní věřící.Jen Bůh a Ježíš, vše ostatní je mašinérie v rukách nás lidí. Takhle to vidím já...